Pozor, babička není jen hlídačka!

Víte, že by podle psychologů měla babička dítě trošku rozmazlovat? Od výchovy jsou totiž hlavně rodiče.
Pozor, babička není jen hlídačka!

Dovedete si představit šedesátiletou dámu, jak se spouští na kolena a dělá haf, haf? Asi byste si zaťukali na čelo, protože něco takového se přece nenosí. Tedy pokud si k tomu jako alibi nepřibere nějaké to vnoučátko...

Ještě ráda pohlídá
Vnoučata podle psycholožky Jany Procházkové umožňují dělat činnosti, ke kterým se člověk rád po letech vrací – ať už to je metání kozelců nebo třeba šití na panenky. Problém ale je, že rodiče mají pro babičky většinou jinou roli. Rádi by na ně přenesli kus zodpovědnosti. A když ji přijmou, každý jejich krok okomentují. „Jsou prostě nemožné,“ notují si. „Děti rvou sladkostmi, šišlají na ně a všechno jim dovolí.“ Jsou ale ty babičky divná stvoření. Přesto většina z nás ráda jejich služeb využívá. Třeba třicetiletý Karel, který dvouletého syna minimálně dvakrát do týdne vozí k prarodičům. Máma musí do fitness a on přece kamarády z basketu nemůže nechat ve štychu.

„Vždyť babička chlapečka ráda pohlídá,“ odmítá jakoukoli připomínku. To má pravdu, ale... Psycholožka Jana Procházková nemá slovo hlídání v oblibě. „Babička a dědeček nejsou žádní hlídači. Proč nemůžeme říci, že si čas s vnoučaty užívají. Jeho aktivní prožívání může být radostné pro obě strany. Společně mohou dělat to, co je baví, a prarodiče je navíc mohou naučit něco, co dělají nejlépe. Když se nechají vmanipulovat do role vychovatelů a začnou suplovat rodiče, ze společného prožívání zůstane jen to, co se musí a co se nesmí. Když suplují rodiče, nemohou být zároveň babičkou a dědečkem a ochuzují své vnouče o poznatek širšího rodinného společenství, které přináší laskavost a sdílnost.“

Ale neříkej to mamince
Potřebujete občas (nebo dokonce často) svěřit dítě babičce či dědovi? Pak by domluva mezi vámi měla být naprosto jasná. Měli byste si říci, jaká pravidla u vás pro dítě platí a co by se dít za vašimi zády nemělo. A rozumná babička určitě nebude milovanému vnoučkovi, který má krk plný čepů, strkat pod nosík zmrzlinku: „Když máš chuť, já ti ji koupím, jen to neříkej mamince. A tatínkovi nepovíme, že jsi pouštěl jeho počítač...“

Komu bych dítě nesvěřila?
Nesnesete se s tchyní? Jde vám na nervy, jak pořád dělá chytrou? Pokud víte, že má vnoučka ráda, nesnažte se jí setkávání s dítětem za každou cenu zatrhnout. Nechce-li mu škodit, může ho svým způsobem obohatit. „Nehledě na to,“ zdůrazňuje psycholožka Jana Procházková, „že dítě už odmala rozpozná, jaká hra se s ním hraje: kdo k němu má vztah skutečně, nebo ho jen předstírá. A když už se nemilované tchyni (a se skřípajícími zuby) rozhodneme dítě svěřit, zdržíme se komentářů. Dodržujeme zlaté pravidlo: když nemohu o někom, kdo je dítěti blízký, říci něco pěkného, mlčím. A totéž platí i naopak – ve vztahu babička- rodiče.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře