Je to silný příběh, působivý. Ale Alena už se na svého miláčka Dustina Hoffmana asi hned tak nepodívá. Od té doby, co ji manžel vzal na „pamětnického“ Maratónce, se jí při pohledu na oblíbeného herce dělá špatně. Tak hluboce se jí scéna, kdy mu zlosyn vrtá zdravé zuby, dostala pod kůži, že už ji s ním bude mít asi spojenou navždy. „Museli jsme odejít, protože se rozbrečela a roztřásla jako osika. Až jsem se o ni bál,“ vzpomíná Ivan. Řeknete si: slaboch, nervák… Ať raději sedí doma a neotravuje ostatní. A když neunese trochu vzrušení a napětí, ať jde příště na komedii. Alena netuší, proč ji právě tento filmový snímek tak rozhodil, když předtím viděla mnohem mnohem horší. A navíc, od té doby se bála každého šustotu – i doma, kde jí absolutně nic nehrozilo. „A ještě ji všechno vytáčelo. Z našeho poklidného života se stal horor,“ stěžuje si její partner.
„S Hankou jsme si vždycky dobře rozuměli a ve všem si vyhověli,“ rekapituluje sedm společných let Vladimír. „Ale teď? Skoro všechno, co udělám, je špatně.“ Vzduchem prý u nich nepoletují jen ostrá slova (i taková, o kterých si myslel, že je ani nezná), ale dokonce i talíře. Dříve usměvavá Hanka je jako starý papiňák – co chvíli vybuchne. A u Kopeckých? „U nás máminy ,nervy‘ nejvíc odnášejí děti. Honzík a Štěpánka nějak nechápou, co se to s tou jejich laskavou mámou děje.“
Slzičky na krajíčku
Že by přechod? Kdepak? Hormony s jejich chováním sice hodně společného mají, ale jsou to změny těhotenské, které s nimi tak cloumají. Ženy v jiném stavu to prostě dělají. Podle psychoterapeutky Heleny Máslové pár týdnů před porodem hladiny pohlavních hormonů kulminují, a to pochopitelně mění i emoční prožívání nastávajících maminek. Jsou mnohem citlivější než dřív. Rozpláčou se v kině a je úplně jedno, jestli jde o horor nebo komedii, nesnesou pohled na malé dítě, kterého si nikdo moc nevšímá, špatně snášejí křivdy. Okolí je vnímá jako neurotičky a buď se jim klidí z cesty, nebo s nimi vede (zbytečné) spory.
Bílé šaty, svatební slib – právě to je podle spousty lidí pro ženu ten zásadní životní krok. „Myslím, že změna svobodné ve vdanou není tak důležitá, protože je vlastně zrušitelná. Když se ovšem žena stane matkou, už jí nikdy být nepřestane. Není tedy divu, že přerod v matku prožívají tak silně.“
Jiný je opravdu jiný
„Je v jiném stavu.“ Tuhle větu už dnes moc často nezaslechnete. Možná kdyby se místo obligátního „je těhotná“ používala častěji, lidé by více chápali, že „jiný“ znamená „ne běžný“. „Po staletí bylo těhotenství ženy přirozeně chápáno jako její ,jiný stav‘, nejen po stránce tělesné, ale zejména psychické a bylo to považováno za normální,“ zdůrazňuje doktorka Helena Máslová. „Také byly ženy dříve v daleko větším kontaktu s přírodou a mohly své emoční přetlaky ventilovat nejrůznějším způsobem. Dnes se od nich očekává, že budou racionální a věcné jako dřív, že potlačí všechny svoje emoce, které jim těhotenství přináší.“
A pokud to nedokážou? „Pak je to pro jejich blízké velká zatěžkávací zkouška, a jen málokoho napadne, že je to vlastně zdravá reakce, kterou žena potřebuje. Díky této ,přecitlivělosti‘ bude později schopna nonverbální komunikace s nemluvnětem a bude cítit jeho potřeby.“
A už je zase pryč!
„Tak si sem vezmi maminku,“ poradí vám dobrák manžel, když se mu zdá, že se stavíte na zadní a že s vámi předporodní bouře mlátí sem a tam. A sám se raději „dekuje“ do práce, aby ho nebylo ani moc vidět, ani moc slyšet. Což o to, svou maminku máte ráda, ale s ní dítě nečekáte. Chtěla byste si o něm povídat s budoucím tatínkem, byla byste ráda, kdyby vás povzbudil a potěšil. Ale… není doma!
Kdo to má vydržet…
„Syndrom externího manžela,“ vysvětluje doktorka Máslová, „vznikl v devadesátých letech, kdy na muže padla tíha uživit z jednoho platu rodinu a zabezpečit bydlení nedotované státem. Tehdy začaly vznikat rodiny s osamělými matkami a evakuujícími otci. Takový muž uniká z emočního chaosu do racionálního, jemu důvěrně známého světa práce. Domov používá jako hotelový pokoj na přespání. Na matce se toto uspořádání odráží sociální izolací popisované jako tzv. syndrom čtyř stěn, který při delším trvání může být značně frustrující. „Také to na mě občas přišlo,“ přiznává Ivona. „Prostě jsem to nedokázala zastavit. Stačilo, když nechal ležet košili přes židli, nebo nedal ponožky do koše na prádlo a já vyletěla jako čertík z krabičky. Když se to stalo potřetí nebo počtvrté, byl na mě nachystaný a pravil: ,Těhotnou viděti, čeká tě zisk a sláva.‘. Tím mě opravdu dostal. Rozesmála jsem se a bylo po napětí. Od té doby hrajeme takovou hru. Když jsem opravdu rozčilená – často pro nic za nic – použije na mě tuhle větu ze snáře. Ale stejně se oba těšíme, že už to budeme mít za pár dnů za sebou.“ Jáchym ovšem její naděje tak stoprocentně nesdílí. „Co zabere na poporodní smutky, na to jsem ještě nepřišel…“
Žena plná strachu z porodu, obav z budoucnosti, potřebuje mít podle doktorky Máslové jistotu, že bude její partner schopen unést pár týdnů slz, křiku a emocí, že s ním může počítat, že od něj může očekávat emoční i finanční podporu.
Na drasťáky nekoukejte
Poslední měsíc! Ten si můžete užít, nebo také ne. Hodně to bude záležet i na vás, jaké si z něj odnesete vzpomínky. Máte přikázaný odpočinek – protože poslední měsíc před porodem už byste pracovat neměla –, ale to neznamená, že ho budete trávit na samotce. Mohla byste se cítit jako vězeň a stejně tak i vaše miminko. Připravte si do předsíně tašku s potřebnými věcmi pro sebe a pro děťátko. A pak si zbylé týdny, pokud vás netrápí žádné větší potíže, vychutnejte. Návštěvy, příjemná setkání, ale třeba i trocha toho plavání či cvičení (po domluvě s lékařem) nezaškodí. Neposlouchejte příběhy se špatným koncem (ani o porodu). Kamarádku, která má na srdci něco jako Vraždy z Midsomeru, zarazte hned na začátku a požádejte ji o nějaký romantický příběh s happyendem. Těšte se z přírody, procházek, ze života. A nestříhejte metr – příroda to udělá za vás!
Názor odborníka
MUDr.
Helena Máslová,psychoterapeutka, Praha
„Dříve ženy pracovaly až do porodu, nebo končily pár dní před ním. Neměly čas přemýšlet tolik o tom, co je čeká, a tak se ani tolik netrápily a nepoddávaly strachu. Dnes už se ví, že nejhůř prožívají porod ženy, které jsou příliš soustředěné, koncentrované na svůj svět a vlastní porod. Právě jim bych ráda doporučila rozptýlení v každé formě, v každé podobě. Mohou si jít zaplavat, zajít do kina nebo do divadla, dát si sraz s kamarádkami. Jistoty jim dodají předporodní kurzy, dobrá masáž také není od věci. A pokud by si přece jenom ještě nevěděly se sebou rady, dobrý psycholog jim harmonii určitě vrátí.