Ráno 9. 8. 2004 bušili na naše dveře hasiči, že musíme ihned opustit dům, protože o patro níž hoří. Bylo půl čtvrté ráno, takže nebylo kam jít. Stáli jsme s dalšími nájemníky před domem a čekali, až budeme moct jít zpátky uklízet tu spoušť, která nastala. Ačkoliv jsem se cítila v pořádku a dobře, CTG na které jsem ten den byla objednaná, dobře nevypadalo. Nechali si mě hned v nemocnici a každou hodinu mi natáčeli nové CTG. Asi v poledne přišel lékař zeptat se, kdy mám termín (ten jsem měla 10. 8. 2004) porodu, a řekl sestřičce, aby mi udělala klystýr, protože mi porod vyvolají. Při výměně služeb, dosud milou sestřičku vystřídala sestra, která mě pořád nutila ležet, i když při chůzi mi bylo lépe. Když jsem jí to řekla, vynadala mi, že mám dělat to, co ona řekne, a ne to, co chci já. Byla mi protržená plodová voda, a to už jsem chodit musela. Sestra se utrhovala nejen na mě, ale i na mého přítele. Po 10 hodinách bolestí jsem byla otevřená jen na 3 cm, ale i tak jsem měla rodit, protože to tak stačí. Bohužel to nešlo. Po dalších třech hodinách marného snažení zavolal pan primář anesteziologa a mluvil o mně velmi hrubě. Ve tři hodiny ráno se mi císařským řezem narodil syn. To je má nezapomenutelná vzpomínka na jednu nejmenovanou porodnici. Proto přeji všem maminkám, ať mají vzpomínky úplně jiné.
Lucie z Valdic