Za všechno může můj starší syn Filip. Odstartoval boj o sourozence. Kdyby záleželo na manželovi Oldovi, Fildík by zůstal jedináčkem. To proto, aby měl všechno. Možná by všechno měl, ale to nejdůležitější, spřízněná dušička, by mu chyběla. To znám velmi dobře, protože jsem také jedináček. Po několika probrečených večerech, kdy Filípek nechtěl ani spát, protože bude v pokojíčku zase sám, to vyvrcholilo větou: „Někdo má květinku, někdo pejska nebo kočičku, všichni bráchu nebo sestřičku. Jen já jsem chudej jako mraveneček.“
Tomu se nedalo odolat, a na splnění jeho přání jsme zapracovali. Až do třetího měsíce jsme ale ani jemu, ani nikomu jinému nic neřekli. Na první ultrazvuk šel Filípek s námi. Vůbec netušil, o co jde, poprosili jsme i sestřičky, ať nic neprozradí. Namluvili jsme mu, že jdu na nějaké běžné vyšetření, měly z nás velkou legraci. Pak nám všem v ordinaci vyrazil dech. Seděl manželovi na klíně, koukal na monitor a říká: „Tati, koukej. Tam je srdíčko, tam žaludek. Jéžiš, tam je miminko!“Filip je okamžitě pojmenoval Miňonka.
Já chci ségru!
Poslední týden před porodem už jsem měla skoro pořád „poslíčky“. Když jsem se ovšem v nemocnici na kontrole ptala, jestli se něco nechystá, ujistila mne paní doktorka, že bez kontrakcí ještě nikdo neporodil, a když to přijde, určitě to poznám. Tím jsem si ale nebyla moc jistá, protože už napoprvé byl Filip na světě raz dva. A to jsem v průběhu porodu pořád čekala, že bude hůř...
A odbilo 2.45
Manžel jel domlouvat hospůdku na oslavu narození našeho děťátka a já ho ubezpečila, ať si nedělá starosti – vše mám pod kontrolou. S Filípkem jsme si udělali domácí večerní pohodičku, ještě než šel spát, poplácal mi pupík se slovy: „Tak už se konečně naroď“.
Bylo po bouřce a spalo se mi báječně. Tedy až do dvou do rána, ale pořád jsem si nebyla jistá, jestli zbytečně neplaším. Můj muž ale pochopitelně vylétl s tím, že je lepší plašit než nedojet, vzbudil Fildu, který byl nadšený... A pak do toho přišla tak silná kontrakce, která mne nenechala na pochybách.
Bylo tři čtvtě na tři v noci, Olda popadl kabelu, Filipa a běžel přistavit auto, běžela jsem za nimi... spíše chtěla běžet. Na schodech mne zdržela další kontrakce a už mi bylo jasné, že moc času nemáme. Přesněji řečeno, že už nemám žádný čas. Olda už měl nastartované auto a utíkal pro mě. A já jsem ho najednou chytla za ruku a řekla něco, čemu jsem ani nevěřila, že to říkám já, a Olda nechápal, co tím vlastně myslím. Řekla jsem: „Miňonka už jde.“
O 13 minut později...
Na chvilinku se všechno úplně zastavilo. Chvilková bezmoc. Koukala jsem na muže a on na mne a pak už to šlo rychle. Sama jsem držela hlavičku, Olda mne posadil a chytil těch našich 3 600 g a 51 cm štěstíčka. Dvě minuty před třetí se Miňonka narodila. Olda místo záchranky napoprvé omylem vytočil policii. Mezi tím jsme Melinku zabalili do deky a všimli si, že Filípek stojí opodál s očima jako tenisáky, navíc naboso a v krátkém pyžamku – klepal se zimou. Trauma?
Když se druhý den vzbudil, čekaly na něj u snídaně dvě kamarádky, které doma mladší sourozence měly. Holky měly ve všem jasno a Filip jim pyšně oznámil, že „jsme rodili na parkovišti“. Holky ho hned usadily, že to není možné, rodí se přece v porodnici...
Svítily hvězdy...
Ovlivnila tato událost náš vztah s manželem? Znám ho od osmnácti. Oldu jsem milovala od první chvíle, kdy jsem ho uviděla, je moje osudová láska. Společného života jsme si vážili už před narozením dětí a čím víc ho znám, tím víc si ho vážím, a přesto mě ohromil, s jakou duchapřítomností zareagoval. Mě by v tu chvíli nenapadlo volat ani záchranku, ani nikoho. Na tom parkovišti bych asi seděla dodnes a vnímala ten pocit zrození nového života. Bylo krásně, ticho, svítily hvězdy, měla jsem u sebe své dva nejdůležitější lidi v životě a Miňonka vypadala taky spokojeně. Měla úplně kulatá očička, našpulenou pusinku a jen se na mne koukala.
Miňončina sláva
Když mi bylo 14 let, umřela mi maminka. O bolesti, o zoufalství z bezmoci a nezvratitelnosti smrti vím hodně. Něco se ve mně tehdy zlomilo, práh toho, co považuji za těžký problém se oproti lidem v mém okolí posunul strašně vysoko. Starosti nechávám volně plynout a užívám si chvíle, kdy se zdánlivě nic neděje. Vnímám půvab všedních okamžiků a vážím si jich. Všechno, co ustojíme, je důvodem k oslavě. Psychika je nevyzpytatelná: Když mne záchranka dopravila do porodnice, necítila jsem žádnou únavu, jen jsem se pořád na všechny usmívala. Vůbec jsem se nemohla uklidnit.Samozřejmě svou roli sehrály hormony, ale také síla celé situace...
Okolnosti narození Melinky byly pochopitelně senzací, už v porodnici mě zavalila vlna telefonátů, ale neměla jsem čas sledovat reakce okolí. Jen vím, že všichni byli šťastní, že jsme obě zdravé. A já se smála a smála... a vlastně se směji do teď.
Co se má stát, stane se...
Samozřejmě jsem si takhle svůj porod nepředstavovala. Vybrala jsem si porodnici Obilní trh (Brno), protože tam je podle mne nejlepší neonatální péče. Ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem z toho, co se stalo, nějaká stresovaná. Vůbec mi nechyběli doktoři, ani ten shon, který jsem zažila u narození Filípka. Mělo-li to tak být, tak to prostě bylo, a dál jsem neřešila. Nechci vypadat jako nějaká přírodní žena, která se v životě řídí jen pudy. Ale myslím si, že v krizových situacích je potřeba poslouchat své tělo. Asi i zafunguje mateřský instinkt – svoje děťátko si žena ochrání.