Pomoc, už se zase vzteká

Ustát dětský vzdor a záchvaty vzteku stojí nás rodiče spoustu sil. Dokud je to za zavřenými dveřmi, ještě to lze vydržet, ale co dělat, když začne vaše zlato dělat scény na veřejnosti.
Pomoc, už se zase vzteká
Nemyslete si, že jen vy máte doma malého zatvrzelce. Až na skutečně ojedinělé případy „zázračně“ hodných dětí, se nějaký ten vztekací záchvat nevyhne žádné rodině. Dětský vzdor je totiž úplně normální a přirozená věc. Možná jsme vás teď moc neuklidnili, ale je to tak. K životu zdravého dítěte patří prostě vztek stejně jako další vývojové kroky, jako když se posadí, začne chodit a mluvit. Mezi rokem a půl a třetím rokem se většina dětí začne vztekat, některé o něco později. Děti nám svým vzdorem dávají vědět, že jsou tady, jsou osobnost, ale i to, že chtějí naši lásku. Bohužel pro nás tyhle pocity projevují vztekem. Jinak to zatím neumí. „Nikdo se nenarodí s tím, že by měl určité mantinely. Neví, že když něco udělá, může to být špatně, třeba když dává prsty do zásuvky nebo se hrozně vzteká, protože si něco vynucuje. My mu musíme ukázat, kde mantinely jsou a že za ně nemůže jít,“ říká dětská psycholožka Ilona Špaňhelová.

Scény na veřejnosti
„Doma to lze ještě nějak ustát. Když Daneček sebou praští o zem, protože mu nechci dát místo oběda čokoládu, prostě odejdu do vedlejší místnosti, ignoruji ho a počkám, dokud se neuklidní. Pak sám přijde, snažím se s ním o všem mluvit, usmíříme se a je to dobré. Doslova horor ovšem nastává v momentě, kdy začne dělat vyrval v obchodě nebo se válí v záchvatu na hřišti. Nejraději bych ho seřezala, nevím, co mám dělat, mám pocit, že se ně mě každý kouká a hodnotí, jak hrozná matka jsem. A samozřejmě, že občas „někdo chytrý“ a hlavně cizí, přispěchá s radou typu „jestli nepřestaneš, tak tě seberu“. To jsem pak zralá na psychiatra,“ svěřuje se naše čtenářka Marie Lukášová z Prahy. A určitě v tom není sama. Jen si vzpomeňte, jaké to bylo, když jste vaší Aničce nechtěli koupit čokoládu nebo Martínkovi dovolit, aby zůstal na hřišti do půlnoci…
 
Jenže co dělat? Psychologové, kteří radí, že nejlepší je dítě překročit a nevšímat si ho, asi podobnou situaci v praxi nezažili. Sice by to možná pomohlo, jenže zkuste to vydržet a být „asertivní“ v tak vypjaté situaci, když byste svému jinak zbožňovanému andílkovi nejraději seřezali zadek. To by ovšem taky nepomohlo. Snažte se tedy alespoň na první pohled udržet klid. Nekřičte hned, co si to dovoluje, ani ho neponižujte nebo nevyhrožujte čertem. Pokud máte trochu trpělivosti a čas, nechte jej vyřvat, i když je těžké ustát pohledy ostatních. Jeho chování ovšem komentujte. Zabírají věty typu: „Rozumím ti, že tu chceš zůstat, ale teď potřebujeme jít. Zítra se vrátíme.“
 
Když čas nemáte, tak prostě dítě (i to spínající se) vezměte , řekněte mu, že jej chápete, ale teď už opravdu musíte domů. „I rok a půl staré dítě je schopné pochopit vysvětlení od rodičů. Musí však mluvit krátce a výstižně. Dítě neumí říct, jak se cítí, ale pochopit, co říká dospělý, umí velmi dobře,“ vysvětluje psycholožka Špaňhelová.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Okolí nechte být
Ještě horší než váš vzteklounek, bývá ovšem reakce okolí. Zejména některé „supermatky“ každého věku mají tendenci se vměšovat do vaší výchovy a usměrňovat vaše dítko, ačkoli na to nemají právo. To si nenechte v žádném případě líbit. Rady typu „já už bych ho seřezala, když to máma neumí, tak já ti na zadek dám sama“, případně „že já tě odnesu k čertovi, ty zlej chlapečku.“ Nenechte si to líbit. Bez zbytečné agresivity, v klidu, ale důrazně požádejte dotyčného, ať se do situace nevměšuje. Ideální je formulace: „Vím, že to myslíte dobře, děkuji za vaši pomoc, ale já si to vyřeším sama.“ Tou neurazíte a „výchovného poradce“ nevyprovokujete ke zbytečné kritice a přesto dáte jasně na vědomí, ať si hledí svého.

Kapesní rádce, jak zvládnout scény

Nemluvte při scéně, mluvte ale pak
Když má dítě nával vzteku, nevnímá, co mu říkáte. Takže je zbytečné uklidňování, napomínání a křik nezabere už vůbec. Naopak až se uklidní, tak si s ním promluvte. Určitě vám řekne, proč se zlobilo a můžete to rozebrat.

Zachovejte odstup
Tak se dají návaly vzteku lépe zvládat. Uvědomte si, že i vy můžete mít (někdy) na vzteku svého dítka podíl viny. Třeba, když je denní program malého dítěte příliš nabitý, nebo jste trochu podrážděná z nevyspání, snadno nahráváte scénám z únavy nebo nepochopení.

Dá se vzteku předejít? Někdy!
Tolik obávanému výstupu v obchodě se dá v řadě případů předejít, pokud s vaším miláčkem před vstupem do obchodu uzavřete jasnou dohodu. Zkuste třeba: „Budeš mi pomáhat s nákupem, a pak si smíš vybrat nějakou dobrotu“. Vaše zlato si bude připadat důležité a bude s nadšením pomáhat. Navíc když bude mít obě ruce plné (třeba lahví mléka), nebude brát z regálu, co ho napadne. A když mu dovolíte vykládat nákup z košíku na pás a podat pokladní peníze na zaplacení, bude pro něho jinak nudný nákup velkým dobrodružstvím.

Nastolte smír
Žádné dítě se nevzteká proto, že je zlé (takže ani to vaše, nebojte ☺) . I když ztropí velký cirkus, je na vás jako na dospělém, abyste udělali první krok ke smíření, protože dítě má po návalu vzteku vždy hlubokou potřebu věc urovnat.

Text: Anna Berková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře