Po deseti letech manželství se rozvádím. Můj manžel si našel mladší. Čeká s ní dítě a vůbec mu nevadí, že máme dva skvělé kluky. Jednomu je devět, druhému necelých pět. Chvíli to vypadalo, že jen sbalí kufry a půjde, ale teď si vymyslel, že by chtěl děti do střídavé péče. Moji rodiče, kamarádky i známí mi radí, abych to nedopustila, že to dělá hlavně proto, aby mohl děti přetáhnout na svou stranu, štvát je proti mně. Nakonec dokud byl doma, i když jsme neměli moc peněz, kupoval jim proti mé vůli drahé věci, povolil jim všechno, co já jim zakázala. Jestli to bude takhle pokračovat, kluci budou rozpolcení a výchova nebude stát za nic. Osobně si myslím, že střídavou péči chce proto, aby nemusel platit velké výživné. Řekla jsem mu, že s tím nesouhlasím, že když s námi nechtěl být, ať si jde, ale kluky mu nedám. Radila jsem se s právníkem. Ten mi řekl, že rozhodnutí o střídavé péči nezáleží ani tak na mně jako spíš na soudu. Ale jestli to tak dopadne, tak se radši odstěhuju, aby to k nim měl co nejdál…
Marie P., Praha
Buší vám v hlavě a přemýšlíte, jak byste mu to co nejvíc osladila. Místo aby vás to přešlo, straší vám černé myšlenky v hlavě dál. Ta bezmoc, to ponížení. Vy jste mu vyvařovala, prala a žehlila košile, brala na něj ohledy, aby mohl dělat kariéru, a teď chce jít za jinou a ještě vám sebrat děti, o které se podle vašeho názoru předtím skoro vůbec nestaral...
Nejen rozvod, i střídavá péče o dítě je pro mnohé rozcházející se rodiče strašák. Zpravidla o ni žádají otcové, kteří chtějí zůstat v kontaktu se syny a dcerami. A matky? Ty se jí brání. Někdy dokonce, když je rozsudek o střídavé péči na spadnutí, raději vezmou děti a zmizí s nimi na druhý konec republiky.
Jsou rodiče jistota?
Dospělí se údajně s rozvodovým traumatem potýkají asi dva roky, jenže u dětí je to mnohem složitější. Podle některých odborníků může ztráta jednoho z rodičů, ztráta jistoty a pocitu bezpečí, které čerpaly z celé rodiny, rozkmitat jejich psychiku na celý život. Ty malé si nedovedou vysvětlit, co se děje, ty větší se sice mohou tvářit, že je nic nerozhází a že je jim to jedno, ale v koutku duše jim sedí strach: máma „vykopla“ tátu, koho jim asi přivede, co s nimi bude… I školáci se mohou začít pomočovat. Signálem, že se něco děje, bývá horší prospěch ve škole, uzavírání se do sebe, agrese, nebo naopak přehnaná úzkostlivost…
Podle některých statistik je nejčastější příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů – a pak často nový vztah a je jedno, jestli jde o novou přítelkyni nebo přítele. Zajímavé ovšem je, že i když manželství končí žena, nemá většinou zájem, aby děti dál zůstávaly v častějším kontaktu s otcem. Protože je jejich dosavadní muž „nemožný“ jako partner, nemůže být samozřejmě ani dobrým otcem. Jsou přesvědčeny o své mateřské dokonalosti, a tak přece nemohou dovolit, aby se jejich děti stýkaly s nějakou nulou, která by narušovala jejich výchovné záměry. A aby si s bývalým děti dělili fifty fifty? Aby měl děti stejný počet dní, minut a hodin jako ony? Neexistuje! To by tak hrálo…
O co jde? O dohodu
Podle Moniky Kopřivíkové z Children of Europe je všechno věc dohody. A vůbec nejdůležitější je najít takovou formu péče, která bude vyhovovat jejich potomkům. U malých dětí je to jednoduché. Většinou otec navštěvuje dítě v jeho domově a bere si je na tři až šest hodin – buď k sobě domů nebo ven. Rodiče si mohou čas rozvrhnout tak, jak jim to vyhovuje, tedy v průběhu odpoledne nebo večer, kdy ho může maminka využít pro své záliby či vzdělávání se. Nebo pokud otec pracuje nepravidelně, může si vzít dítě dopoledne.
„U předškoláků, myslím tím děti od tří do šesti let, jsou větší možnosti, jak řešit střídavou péči. Nejvhodnější se jeví model jedna až dvě na sebe nenavazující noci v domově druhého rodiče s tím, že jej rodič ráno dopraví do školky. A k tomu ještě tzv. prodloužený víkend, to znamená, že si jej rodič nebydlící s dítětem v domácnosti vyzvedne v pátek ze školky, stráví s ním víkend a odvede zase v pondělí do školky. Pro děti různých věkových kategorií existují různé flexibilní možnosti, jak řešit čas strávený s dítětem.“
Chce mámu i tátu
„On by si nezvykl,“ to je jeden z nejpádnějších argumentů, který používá „strana“, jež střídavou péči odmítá. Monika Kopřivíková to však vidí jinak. „Vždyť rozpad rodiny je zvykání si na novou situaci pro úplně všechny členy bývalé rodiny. Pro všechny je to velice stresující situace, kterou dosud nezažili. Když dítě žilo s oběma rodiči, náhle zůstane jen s matkou a svého otce nevidí několik měsíců, nebo když se předškolní holčička vrátí z letních prázdnin a doma není ani tatínek, ani jeho věci, ale úplně cizí pán, kterého nikdy předtím neviděla… Není to zvykání si na nový systém? V takovém případě se otázky o vhodnosti střídání domácností při střídavé péči dostávají do jiného světla. To, co velmi pomáhá, je dát dítěti aspoň vnější jistotu, že uvidí oba své rodiče, protože je vídalo i před rozpadem rodiny. V jaké formě, to bude záležet jen na nich.“
A právě o to jde skoro vždycky. Jestli budeme jako rodiče schopni se vůbec na něčem dohodnout. Jsou samozřejmě muži, kteří po rozpadu manželství začnou budovat rodinu a ta bývalá už je tolik nebere, a třeba jim i kontakt s dětmi jednou za čtrnáct dní stačí. Ale jsou i tatínkové, kteří i když se s partnerkou rozešli, protože „někoho mají“, své děti mají rádi a chtějí se o ně starat dál. Je možné, že občas zapomenou dát dítěti do školy svačinu nebo ke snídani mléko... ale nikdo nejsme dokonalý – ani my mámy – a na takových maličkostech přece život nestojí.
Odborníci pomohou
Podle výzkumů Evropského ústavu pro blaho dítěte neexistuje „schopnější“ rodič, odloučení od jednoho z rodičů mu většinou škodí, potřebuje (jsou-li normální a neubližují mu) oba. Rozhovory s dětmi také prokázaly, že touha po kontaktu s otcem nepolevila ani řadu let po rozchodu rodičů. A co ještě z nich vyplynulo? Že jsou rodiče mající dítě ve střídavé péči spokojenější, nemají mezi sebou tolik konfliktů a méně se obracejí na soud. A i když se rozpory objeví, řeší je civilizovaněji.
Pokud víte, že se vždycky váš „rozhovor“ na téma péče o dítě zvrtne v hádku a nedoberete se konce, můžete se obrátit na rodinnou poradnu, psychologa nebo na mediátora. Je to prostředník, který vám pomůže najít mimosoudní řešení sporů a oboustranně přijatelnou dohodu. Výhodou mediace je nejen to, že je důvěrná, ale i rychlá a efektivní. Předpokladem ovšem je, že jako rozcházející se partneři budete mít dobrou vůli neshody řešit...
Střídavá péče? A funguje to?
Odpovídají mámy a tátové – z pochopitelných důvodů tentokrát anonymně...
Jana
Chtěla jsem, aby i otec rozhodoval o výchově dětí, i když období, než jsme se dohodli, bylo hodně obtížné. Nechtěl se odstěhovat, nemohla jsem vyměnit náš velký byt... Děti se u nás střídají po týdnu. Jsou naštěstí větší (7 a 16 let), mají hodně svých zájmů. Teď jsou již v pohodě, ale dokud jsme s otcem měli spory o to, jak a kdy se od nás odstěhuje, odrazilo se to na učení ve škole. Když jsou děti u něj, jeho matka vaří a on s nimi dělá úkoly a jezdí na lyže. Jsou sportovně založené. Přes počáteční neshody dnes po dvou letech vidím, že to stálo za to.
Jiří
Chtěl jsem se s dcerou vídat pravidelně a také jsem chtěl, aby pro všechny vznikla jasná pravidla. Došli jsme k nim společně a rychle – ještě před rozhodnutím soudu o způsobu péče o dítě. Moje bývalá partnerka to věděla už dřív, takže jsme se domluvili velmi rychle. Od samého počátku to věděla i dcera. Se střídavou péčí souhlasila a s novou situací se vyrovnala rychle a bez problémů. I když je jí 14 let, už ji bereme jako téměř dospělou. Případné změny řešíme podle potřeb naší dcery, která je s námi rodiči také domluví. Bere to zcela přirozeně… Na střídavou péči se i teď dívám pozitivně. Jde o to se domluvit, respektovat se a být ochoten ke kompromisu.
Lucie
Když jsme se rozváděli, požadoval manžel střídavou péči. Máme tři děti – 12, 7 a 3 roky. Já jsem nesouhlasila, protože si myslím, že není schopen se o ně postarat. Se staršími dětmi jsem o jeho návrhu mluvila, také o to příliš nestály. Dostali jsme se k soudu, hodně se to vleklo. Nakonec je má jednou za čtrnáct dní (především proto, že je pracovně často mimo). Ale když vidím, že by děti za ním chtěly zajít, nebo je malé smutno, dovolím, aby s ním byly i mimo rámec dohody (i když mi to vadí)…
Pierre
Ve Francii je střídavá péče běžná, proto jsem byl překvapen, že v Česku je situace jiná. Stálo mě hodně úsilí přesvědčit matku mého syna, aby svolila. Staral jsem se totiž o něj už dřív. Večery byly naše – ukládal jsem ho do postele, těšil jsem se na to celý pracovní den. Syn je malý, jsou mu necelé dva roky, ale snáší to dobře. Je to dítě zvyklé cestovat. Hodně jsme jezdili do Francie, takže je flexibilní. S bývalou partnerkou jsme naštěstí schopni se dohodnout.
Klára
Mně střídavá péče, kterou chtěl muž, připadala jako nesmysl, dceři jsou teprve dva roky. Byla jsem na něho naštvaná – když jsem ho nejvíc potřebovala, si našel jinou. Radila jsem se s právníkem a s psychologem. Doporučili mi, ať si dáme čas na zkoušku a pak se uvidí. Malá se každý týden stěhovala, byla ve stresu. Naštěstí to vzdal. Dítě je v mé péči, ale já se mu snažím vycházet vstříc.
Jan
S pětiletým synem si hodně rozumím. Jeho matka ale dlouho se střídavou péčí nesouhlasila, tak jsme skončili u soudu. Jsem dětský lékař, takže u mne je syn v bezpečí, to hodně napomohlo rozhodnutí soudu. Soudy se táhly dlouho přes rok, tak byl nejdřív u matky. Syn je se mnou rád. Na případných změnách se s matkou dohodnout dokážeme. Ona se teď se situací také vyrovnala, ale zpočátku domluvy negovala, chlapce mi nechtěla půjčovat...
Ivan
Své děti mám moc rád, nechtěl jsem s nimi ztratit kontakt a možnost podílet se na výchově, proto jsem tolik stál o střídavou péči. Netrvalo mi to dlouho, ale po čase se ukázaly problémy u mladšího syna. Měl potíže ve škole. V té době jsem musel s jeho matkou hodně mluvit, abych ji přesvědčil, že chyba není ve střídavé péči, ale v tom, že je křehký a že situaci zvládá nelehce. Pomohl nám hodně psycholog a rodinná poradna, která věděla, že je třeba dítě podpořit. Teď už se na případných změnách dohodnout dokážeme...
Jana
Pro střídavou péči jsem byla – chtěla jsem dětem zachovat vztah s otcem. Než jsme se dohodli, bylo to hodně obtížné. Manžel mi dělal potíže, musela jsem si nejdřív vydělat na byt, vlastně na splátky. Až když jsem byt měla, žádala jsem o děti do střídavé péče, předtím byly u otce. Teď je to už dobré. Dcerám je 15 a 17 let, střídají se po 10 dnech. Jsou ve věku, kdy více potřebují mne, ale když jsou u otce, vidím, že jim to dělá dobře – třeba jim pomáhá se školou (mně matematika moc nejde)...
Karel
O střídavou péči jsem stál hodně, jsem učitel a děti mám moc rád, nejen svoje. Trvalo asi půl roku, než se mi podařilo bývalou partnerku přesvědčit, ale rychle přišla na to, že má-li chodit do práce, nebude zvládat obojí. Dcery to zvládly dobře. Hodně jsem s nimi mluvil, situaci vysvětloval, na rozdíl od jejich matky. Na změnách se už dohodnout dokážeme a dětí se přirozeně ptám. Ale mám právo veta. Nejsou dospělé, tudíž něco rozhodovat nemohou.
Názor odborníka
Monika Kopřivíková
Co byste měli mít na paměti...
Vyvarujte se negativních poznámek na účet druhého rodiče. Poškozujete tím dítě.
Neshody třeba kvůli nevhodnému oblečení, průběhu setkání s druhým rodičem, výchově… nikdy neřešte před dítětem.
Podporujte kladné pocity o tom druhém v očích dítěte, když nejde mluvit o ničem, pak aspoň řekněte „otec tě má rád“, „matka tě má ráda“.
Nepokoušejte se vše vyřešit v krátkém čase. Jde o novou situaci, na kterou si všichni potřebují zvyknout.
Když se dohoda nedaří, pokuste se třeba i za účasti odborníka podívat na situaci očima druhého partnera, ledacos pochopíte!
Nebojte se využít mediace; pokud vám jeden mediátor nevyhovuje, není nic špatného na tom, když si najdete jiného.
Buďte jen rodiči. Odložte postoj naštvaného a ukřivděného partnera, nasměrujte se na jeden cíl – a tím je spokojené dítko.