Po porodu jste se nerozplývala láskou? Nejste sama!

Nerozplývala jste se po porodu láskou a na toho vetřelce, co vám devět měsíců bydlel v břiše, jen zírala? Autorka článku i z vlastní zkušenosti vzkazuje: Nebojte se, jste normální
Po porodu jste se nerozplývala láskou? Nejste sama!
Ležím na porodním sále. Každou půlminutu mě z vyčerpaného polospánku probudí silná bolest. Už se to nedá vydržet, tlačím snad basketbalový míč. A najednou přichází obrovská úleva. Jsem zbavena bolesti, hurá!!! Radostí na tom mrňavém sálku skoro brečím, vychutnávám si tu „nicotu“. Po chviličce přichází porodník ukázat mi moje miminko. První, co mi prolétne hlavou, je: „Ten je takový celý dofialova a má tak malinkého pindíka…“ Nic míň, ale taky NIC VÍC. Když jej po několika hodinách vidím znovu, zabaleného i s ručičkami do povijanu, začínám si jej podrobněji prohlížet. Zkouším přiložit k prsu… ale pořád se na něj dívám jako na něco, co mě sice zbavilo té neskutečné bolesti, co je neskutečně krásné, ale zároveň že to tak nějak ke mně úplně nepatří…

Až druhý den
Druhý nebo snad třetí den po porodu se mi zásluhou mého chlapečka rozběhne mléko. Pravidelně kojím, sprchuji se, prohlížím si tu přenádhernou černovlasou hlavičku, drobná ouška, nosík, pusinku… a začínám si k němu tvořit ten zásadní celoživotní vztah. Večer už vím, že bych ho nedala nikomu ani za celý svět.

Nejedu v tom sama
Po letech jsem si na svou poporodní paniku vzpomněla a poptala se u svých kamarádek, jestli zažily něco podobného. Jestli u prvního nebo i dalších dětí. A ejhle, měly TO všechny, kterých jsem se ptala. „Když jsem porodila svou druhou holčičku, nemohla jsem se pár dní zbavit pocitu, že tohle dítě je v naší rodině nějak navíc. Byli jsme dva roky tři a najednou jako kdybychom byli tři PLUS jedna, ne prostě čtyři,“ vypráví Hanka. Devítinásobná matka Bedřiška nejdřív chvíli nevěděla, na co se ptám, ale pak si vzpomněla – po porodu čtvrtého potomka a potom některých dalších jí také pár dní trvalo, než se mezi ní a dítětem vytvořila ta pravá vazba. A podle jejích slov nezáleželo na tom, zda porod byl těžký, dlouhý nebo zkrátka jiný, než si matka představovala. Ani po porodu. „Nebyl žádný rozdíl ani mezi tím, zda jsem s dítětem sdílela rooming, nebo mi jej nosili pravidelně na kojení,“ říká Bedřiška.

Porod nic neovlivní
Třiatřicetiletá Tereza má dvě děti, u obou porodů pomáhal manžel – neonatolog. První dítě milovala hned, jak se ohlásilo křikem, u druhého, i když vše probíhalo ve stejných podmínkách se stejnými lidmi okolo a porod byl rychlý a hladký, zažila také ten popisovaný prvotní pocit cizoty. Všechny matky včetně mne událost uložily kamsi hluboko do podvědomí a nikdy se s ní nikomu nesvěřily.

Je to v hlavě
A všechny matky bez rozdílu si zpětně vybavily, že v nich bylo něco nastavené špatně. Některé ženy si myslí, že jde o nějakou přechodnou formu laktační psychózy. Antonín Pařízek, lékař z pražské Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF a VFN v Praze, tento názor v žádném případě nesdílí. „Obrovskou roli při porodu hraje kromě vzbouřených hormonů samozřejmě psychika. Mnohdy stačí fakt, že otec dítěte je přechodně nebo trvale nepřítomen, někdy matka podvědomě přemýšlí o partnerských problémech,“ vysvětluje. A zatímco u prvorodiček jde často o strach z neznámého, u těch, na které už doma čekají děti, zase převládá obava z toho, jak se všechno doma zvládne. Věc neovlivní podle jeho slov ani fakt, zda porod byl těžký, nebo zda byl ukončen císařským řezem. „Dokonce ani rooming. Tady jde jen a jen o to, jak je během těhotenství naladěna psychika matky,“ dodává docent Pařízek. Nic víc, ale také nic méně.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře