Naštěstí se ale najdou lidé, kteří umějí dát lásku, něhu, pochopení a milující rodinu dětem, které se ocitly v nouzi. Takhle si život nasměrovala i pěstounka Šárka. Tady je její příběh
Proč? Chtěla jsem prostě pomáhat
Jako první ke mně přišel před pěti lety nejstarší „syn“. Po čase do naší rodiny přibyla tehdy půlroční holčička a nakonec u nás našla domov ještě jedna „sestřička“, kterou jsme si přivezli přímo z porodnice. Pro pěstounskou péči jsem se rozhodla proto, že jsem chtěla pomoci.
V případě prvního chlapečka jsem byla soudem posuzovaná jako osoba blízká, a tak jsem musela prokázat „jen“ dobrý zdravotní stav, bezúhonnost, dostatečný příjem a schopnost se o dítě postarat. V případě starší holčičky jsem prošla standardním procesem. Podala jsem návrh na zařazení do evidence osob vhodných stát se pěstouny na OSPOD, vyplnila obsáhlý dotazník, absolvovala školení, psychologické testy a psychologický posudek.
Posuzován byl také chlapec. V případě druhé holčičky jsem již byla zařazena v evidenci pěstounů, a tak byl potřeba jen psychologický posudek, výpis z rejstříku trestů a doložení zdravotního stavu mého a dříve přijatých dětí.
Na úřadech se připravte na boj
Úřadování, kterého je pěstounství plné, je zbytečně komplikované. Dosud není v mnoha oblastech stanovena jednotná a jasně daná metodika. Celá řada pojmů nemá jednoznačně specifikované vymezení. Jako například „běžné záležitosti“. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte ve všech záležitostech, ale pouze v takzvaně běžných.
Kdo je zákonným zástupcem?
Zákonnými zástupci v podstatných záležitostech zůstávají rodiče, pokud nebyli omezeni na právech nebo nebyli zcela zbaveni rodičovských práv. Jenže není jasně specifikováno, co je běžná a co podstatná záležitost.
A tak se nejen u úředníků, lékařů, ale i soudců setkáváme s rozdílným výkladem.
Například pro někoho je vystavení cestovního pasu běžná, pro jiného zásadní záležitost. Pokud rodiče dítěte spolupracují, není to problém. Často ale pěstoun ani netuší, kde a jak rodiče dohledat, takže se musí obrátit na soud.
Trpěla jsem ztrátou soukromí
Nejtěžší pro mě bylo zvyknout si, že nemám a už nebudu mít soukromí. Když jsem si pořídila byt, těšila jsem se, že budu žít po svém. A najednou jsem musela začít nejméně každý druhý měsíc otevírat dveře a svůj soukromý život odpovědným pracovníkům. Pro děti je to ale potřeba.
Takže u nás jsou, obrazně řečeno, dveře stále otevřené. Nejbolestivější je ale prožívat s dětmi důsledky prodělaných traumat a citové a ústavní deprivace. I nevinné věci můžou vyvolat vážný problém, protože dítěti připomenou něco z minulosti, co ho trápí nebo neumí pochopit. Školení a předchozí zkušenost vás jen navedou.
Pokaždé je to náročné a nevyzpytatelné. Někdy ani nejde dělat víc, než tu pro dítě prostě být, poslouchat ho a objímat.
Jak vypadá náš den? Je od rána v běhu
Vstávám v šest hodin, umyji se, obléknu, připravím svačiny, vyvařím lahvičky, namíchám léky pro nejmladší holčičku. To už se budí dva starší, a když společně nakrmí naše zvířátka, jdou snídat. Snídani připravuje nejstarší a nenechá si do toho moc mluvit. Holčička se naštěstí jeho výběru nebrání. Mezitím vzbudím miminko, přebalování protáhnu o první cvičení z rehabilitace. Pak dostane léky a mlíčko.
Mezitím se chlapec začne rozptylovat něčím strašně důležitým, třeba převléknutím se do kraťasů a tílka, protože za oknem vykouklo sluníčko. Přitom jsem ho poslala zkontrolovat aktovku. Místo v plánovaných půl osmé často vybíháme na poslední chvíli. Doprovodíme chlapce do školy a pak nás čeká cesta na některý úřad, k soudu, k lékaři, na rehabilitaci, nákup, setkání s vlastním rodičem nebo na hřiště. Pak se vracíme domů na oběd, s maličkou od odcvičím další sérii rehabilitace a po jídle jdou holky spát.
Chlapec je s kamarády v družině, nebo ho jdeme vyzvednout a holčičky se prospí cestou v kočárku. Po svačině, logopedickém čin cvičení chlapce a třetí sérii cvičen „rehabka“ chodíme ještě ven, na nějaký kroužek nebo za kamarády. Pak večeře, úklid hraček a nádobí, s nejmenší poslední cvičení, s chlapečkem jeho rehabilitace, koupání, naložit pračku, pohádka a postel. Často usnu s nimi. Probudím se kolem půlnoci, uklidím, sundám suché prádlo a pověsím další várku. Kolem druhé se budí maličká na mlíčko, pak zase usíná. Kolem třetí se budí prostřední na nočník. A v šest zase vstávám. Víkendy máme kromě každodenního cvičení rehabilitace oddychové pro sebe, rodinu a přátele nebo vyrážíme na výlety. Naštěstí všechny děti si užívají cestování, takže mi alespoň tento můj koníček zůstal.
Pěstounství mi něco vzalo, ale hlavně hodně dalo
Když se prostřední holčina v noci vzbudí a jde své spící sourozence pohladit, když se nejstarší chlapec chlubí svými malými sestrami, když se maličká rozesměje, sotva po probuzení některého z nás uvidí. Vím, že můj život je krásný a má smysl.
Doma jsou čtyři - šestatřicetiletá maminka pěstounka Šárka a tři úžasné děti – šestiletý chlapec a dvě holčičky. Jedné jsou dva roky a druhé šest měsíců.