Než můj syn začal lézt a naše garsonka se stala dobrodružným územím, které je třeba prozkoumat ze všech možných i nemožných úhlů, nechtěla jsem o ohrádce ani slyšet. Přeci nebudeme našeho miláčka někam zavírat, doba klecových lůžek dávno minula...
A pak se začal pohybovat tryskovou rychlostí a jeho drobné prstíčky jsem viděla často dřív než hlavu. Než se postavil a začal chodit, už jsme měli ohrádku doma. Nedokázala jsem tak rychle analyzovat možná nebezpečí a odvracet je i přesto, že vše mobilní do výšky jednoho metru jsem odstěhovala.
Záruka bezpečí
Ohrádka nabízí totiž jedinečnou možnost dítě umístit na bezpečné místo a nechat ho tam. Zní to krutě? A co uděláte, když zazvoní pošťačka, že vám nese balík, sléváte vroucí vodu ze špaget nebo potřebujete přebalit jedno dítě, zatímco druhé mizí pryč?
Rodiče dvojčat nebo dětí krátce po sobě ji považují za záchranu svých nervů i zdraví dítěte. Nemluvě o tom, že ji oceníte i venku na zahradě.
„Ohrádka není jednoznačně dobré ani špatné řešení, záleží na rodičích, jak ji používají a dítěti, jak ji snáší,“ tvrdí psycholožka Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.
„Sledujte, jak se v ní dítě chová, jak na ni reaguje. Některé děti jsou v ní spokojené, jiné nikoliv,“ dodává. U nás jsem z ní měla větší obavy já než můj roční syn. Ten si ji oblíbil hned po sestavení. Získal tak vlastní prostor, místo, které je jen jeho. Má tam své hračky, když je nechce, vyhodí je ven a spokojeně si hraje. A i já jsem tak získala svůj prostor.
Situace se změnila asi po třech měsících, kdy na mě najednou začal být fixovaný a těžko snáší, když mě nevidí. Všude chodí se mnou, ale už na sebe nic nestrhává. Ohrádku jsme tak přirozeně poslali dál kamarádce, která má dvě děti. „Často ji nakonec rodiče využívají pro starší dítě, které si v ní může stavět z lega nebo hrát s hračkami, aniž by mu je to mladší bralo, bořilo nebo strkalo do pusy,“ uzavírá Anita.
Jakou vybrat
Aby ohrádka plnila svou roli ochránce, musí být bezpečná. To znamená, že nemá žádné ostré rohy a hrany (bývají chráněny plastovými částmi, které nelze snadno sundat), šprušle jsou dostatečně blízko u sebe, aby se mezi nimi dítě nezaklínilo hlavou, a zároveň daleko, aby mezi nimi mohlo protáhnout ruku.
Výška bývá zpravidla jeden metr, ale některé ohrádky pro větší děti bývají nižší, aby je dokázaly překročit. Pozor také na otvírání, některé mají vchod, jiné nikoliv a dítě do nich dáváte vrchem. Dřevěné jsou stabilnější než plastové, ty ale můžete vzít ven. Některé mívají dno, jiné jsou jen konstrukce, u těch zkontrolujte zakončení nohou, aby vám nepoškrábaly podlahu.
Sestavte ji společně s dítětem, ať si ji chce vyzkoušet. A pokud stále váhá, posaďte dovnitř nejdřív plyšáka nebo oblíbenou hračku. Chcete-li, aby si v ohrádce dítě rádo hrálo a chvíli v ní vydrželo, nikdy ho do ní nedávejte za trest, nenechávejte ho v ní křičet, plakat zoufalstvím nebo dlouho o samotě.
Podle toho, jak k ohrádce přistoupíte, takový vztah si k ní pravděpodobně vybuduje i vaše dítko.