Je to začarovaný kruh. Na jednu stranu bychom chtěli, aby se naše děti proháněly venku s kamarády, tak jako kdysi my. Na druhou stranu nechceme svoje potomky – zvláště pak ve velkých městech – pouštět ven samotné, protože o ně máme strach. Pokud děti nejsou na tréninku, v „zušce“ nebo třeba ve skautu, tak povětšinou sedí doma u počítače. A komunikují s kamarády přes ICQ. Jasně, pokrok nelze zastavit, ale přece… Je v tom nějaké nebezpečí?
Raději ti to napíšu
Pokud se zaměříme pouze na otázku komunikačních schopností (nikoliv na bezpečnost internetu jako takovou), tak – ač si to možná neuvědomujeme – tu jistá nebezpečí jsou. „V důsledku toho, že děti spolu míň mluví, více si píšou přes ICQ, jsou jejich vazby strašně neosobní. Dítě nevidí, jak kamarád na jeho slova reaguje. Při hovoru pak neumí udržovat oční kontakt. A jakmile se nenaučí komunikovat ve školním věku, má to později dopad v jeho partnerských vztazích,“ říká k tomu PhDr. Tamara Cenková a pokračuje: „Když se jedná o psaný projev, dítě má možnost si to rozmyslet. Ale život není o tom, že ‚si to rozmyslím‘. Člověk by měl umět zareagovat na to, když mu někdo řekne něco hezkého nebo když ho naopak někdo urazí. V okamžiku, když komunikuje přes icq, tak má dokonce možnost smazat to, co napsal, a napsat něco jiného. Ale vyřčená slova už nelze vzít zpátky! Když mi někdo napíše, že mě má rád, tak v tom necítím žádnou emoci. Je příjemnější, když mi to řekne po telefonu a úplně nejlépe z očí do očí. Pokud právě tahle bezprostřední komunikace dětem schází, tak se nenaučí hezky říci to, co cítí.“
Jak z toho ven?
Podle doktorky Cenkové by v první řadě měli rodiče dohlédnout na to, aby jejich potomci nezůstávali jen u počítačů. Každé dítě by mělo mít sportovní aktivitu, která mu bude vyhovovat. A když ne sport, tak jakoukoliv jinou činnost. To proto, že se v dětské skupině nejlépe naučí komunikovat. Ani ve škole na to není moc času, přestávky mezi vyučováním jsou krátké. Při zájmových aktivitách, které jsou po škole, navíc mají děti určitou „svobodu projevu“. Všechno to přispívá k tomu, že až vyrostou, tak budou komunikaci ovládat. Je to současně i o sociální zralosti, o tom „naučit se hledat svoji roli“ mezi ostatními. Když má dítě „za sebou“ sportovní nebo jinou partu, pak je pro něj jednodušší zařadit se do nového kolektivu – třeba v rámci přechodu na jinou školu. Nehledě na to, že díky sportu nebo tvůrčí činnosti se dítě naučí poprat se s nezdary.
Také bychom neměli dětem bránit, aby si domů zvaly kamarády a chodily k nim na návštěvu. Děti jsou v domácích podmínkách pod kontrolou, nic jim nehrozí. A v rámci návštěv vidí, jak to chodí jinde, poznají jiné návyky, což je může jen obohatit.
PhDr. Tamara Cenková - dětská psycholožka
„Maminka se se mnou nechce bavit,“ říkají mi děti v poradně. A to je smutné. Pokud máme u dětí rozvíjet komunikaci, tak je celkem jedno, zda máme uvařenou večeři. Lepší je dát si chleba s máslem a využít čas na to, abychom s dítětem mluvili. Nebo je dobré si vzít dítě k ruce, aby pomohlo škrábat brambory, a přitom si povídat. Ale maminka raději připraví vše sama a dítě je zavřené v pokoji... Čím víc děti používají ICQ, tím víc dávají najevo, že na ně rodiče kašlou. Ony to ze sebe nějak dostat musí. Kdyby Pán Bůh chtěl, abychom nemluvili, tak by nám dar řeči nedal… Když jsou děti zvyklé doma si povídat, tak i na hřišti se budou scházet s kamarády, aby si s nimi popovídaly.