Otvírám jedno oko. Totálně vyřízená. Adinka mi leze na hlavu. Tahá mě za vlasy. Rajtuje mi na břichu. Ne, ne. Spát už nepůjdu. Jdu jí vařit mlíčko. V kuchyni je totální sajgon. Nenaskládané nádobí v myčce od večeře (večer už jsem na úklid ani já ani můj partner nenašli energii), Adinčiny hračky válející se na zemi. Uvařím mléko a doufám, že malá ještě usne. Kdepak. Její den právě začíná. A chce být u všeho, aby jí něco neuteklo.
Jde se mnou do koupelny a ranní sprchu mi zpříjemňuje tím, že mi hází gumové, pískací kachničky. Svléknu jí vodou zmáčené pyžamko a snažím se obléct. Pobíhá nahá po bytě a nenechá se chytit. Jdu zatím připravit snídani. Vedle v pokoji je podezřelé ticho. Adinka během chvilku vykramařila svůj šuplík s ponožkami. Chytám jí a oblékám. Píská konvice, ve které se vaří voda na čaj. Adinka ječí protože ty modré tepláčky mít na sobě nechce. Letí do kuchyně a začne s kredence vyndávat talíře. Pláče, když jí to zakážu.
Rozčiluje se, když jí nechci dát křupínu a místo toho jí mažu chleba s máslem. Bere si ho do ruky a rozpatlá si máslo po vlasech. Šílím. Za chvíli mám vyrazit do práce a doma vládne chaos. Zvoní zvonek.... Přichází moje máma (mimochodem podle mě nejlepší máma na světě), usmívá se a doma (i v mé duši) se najednou rozhostí klid. Adinka jí vítá, objímá. Já jí vítám a objímám. Je konečně tu. Přišla hlídat. Hlídá každou středu. Středy jsou prostě její. A Adinčiny. A vlastně i moje, protože se ten den vracím do harmonické domácnosti, kterou ten den měla pod palcem moje máma.
V dětském pokoji mě čeká moje dcera, vysmátá od ucha k uchu, na plotně kuře na paprice. Mňam. Společně večeříme. Společně vykoupeme a uložíme Adinku. Pak si nalijeme víno a povídáme si. Klidně celé hodiny. Idyla. Totální. Jako tenkrát, když jsem přijela domů z porodnice a zoufale mámě volala: „mami, přijeď, já to asi nezvládnu“. Vůbec jsem si totiž s tím malým uzlíčkem nevěděla rady, já i můj muž jsme v tomto oboru byli nováčci, byla vyřízená z dlouhého porodu a vyděšená z podivných pocitů, které přišly s šestinedělím.
A ona dorazila. Ověšená taškami a úsměvem. „Jdi si lehnout.....“, řekla mi. A vzala svou vnučku do kočárku, procházela se s ní venku. Já spala jak dřevo. Když jsem se vzbudila a otevřela oči, vedle v postýlce spinkala spokojeně moje holčička a z kuchyně se linula vůně koprové omáčky. Byla jsem nadšená, že tam máma je. Jsem nadšená, že je. Že k nám chodí každou středu a vytváří harmonii. Nevím, jak to dělá. Ale dělá to báječně.
Tohle číslo jsme zasvětili létu a cestování. Protože i my v redakci plánujeme vyletět z hnízda. Já mířím do Itálie (kam ostatně jinam?). Dvakrát. Jednou s celou rodinou (uvidíme, jestli se tento rok už Adince moře zalíbí), a podruhé jen s partnerem. Protože si myslím, že i když máte dítě, je třeba trávit čas také jen ve dvou. A když máme navíc tak báječnou babičku....