Óda na babičku

Je středa, 5. 30 ráno. Moje téměř dvouletá dcera Adina právě vylézá ze své postýlky (dodávám že ve spacím fusáčku) a namíří si to přes obývák až k nám do ložnice (stále je v tom fusáčku, nechápu, jak se v něm může pohybovat). V ruce drží legovou kostičku, bouchne mě do hlavy, pak mi strká prstíky na víčka a snaží se je otevřít.
Óda na babičku

Otvírám jedno oko. Totálně vyřízená. Adinka mi leze na hlavu. Tahá mě za vlasy. Rajtuje mi na břichu. Ne, ne. Spát už nepůjdu. Jdu jí vařit mlíčko. V kuchyni je totální sajgon. Nenaskládané nádobí v myčce od večeře (večer už jsem na úklid ani já ani můj partner nenašli energii),  Adinčiny hračky válející se na zemi. Uvařím mléko a doufám, že malá ještě usne. Kdepak. Její den právě začíná. A chce být u všeho, aby jí něco neuteklo.

Jde se mnou do koupelny a ranní sprchu mi zpříjemňuje tím, že mi hází gumové, pískací kachničky. Svléknu jí vodou zmáčené pyžamko a snažím se obléct. Pobíhá nahá po bytě a nenechá se chytit. Jdu zatím připravit snídani. Vedle v pokoji je podezřelé ticho. Adinka během chvilku vykramařila svůj šuplík s ponožkami. Chytám jí a oblékám. Píská konvice, ve které se vaří voda na čaj. Adinka ječí protože ty modré tepláčky mít na sobě nechce. Letí do kuchyně a začne s kredence vyndávat talíře. Pláče, když jí to zakážu.

Rozčiluje se, když jí nechci dát křupínu a místo toho jí mažu chleba s máslem. Bere si ho do ruky a rozpatlá si máslo po vlasech. Šílím. Za chvíli mám vyrazit do práce a doma vládne chaos. Zvoní zvonek.... Přichází moje máma (mimochodem podle mě nejlepší máma na světě), usmívá se a doma (i v mé duši) se najednou rozhostí klid. Adinka jí vítá, objímá. Já jí vítám a objímám. Je konečně tu. Přišla hlídat. Hlídá každou středu. Středy jsou prostě její. A Adinčiny. A vlastně i moje, protože se ten den vracím do harmonické domácnosti, kterou ten den měla pod palcem moje máma.

V dětském pokoji mě čeká moje dcera, vysmátá od ucha k uchu, na plotně kuře na paprice. Mňam. Společně večeříme. Společně vykoupeme a uložíme Adinku. Pak si nalijeme víno a povídáme si. Klidně celé hodiny. Idyla. Totální. Jako tenkrát, když jsem přijela domů z porodnice a zoufale mámě volala: „mami, přijeď, já to asi nezvládnu“. Vůbec jsem si totiž s tím malým uzlíčkem nevěděla rady, já i můj muž jsme v tomto oboru byli nováčci, byla vyřízená z dlouhého porodu a vyděšená z podivných pocitů, které přišly s šestinedělím.

A ona dorazila. Ověšená taškami a úsměvem. „Jdi si lehnout.....“, řekla mi. A vzala svou vnučku do kočárku, procházela se s ní venku. Já spala jak dřevo. Když jsem se vzbudila a otevřela oči, vedle v postýlce spinkala spokojeně moje holčička a z kuchyně se linula vůně koprové omáčky. Byla jsem nadšená, že tam máma je. Jsem nadšená, že je. Že k nám chodí každou středu a vytváří harmonii. Nevím, jak to dělá. Ale dělá to báječně.

Tohle číslo jsme zasvětili létu a cestování. Protože i my v redakci plánujeme vyletět z hnízda. Já mířím do Itálie (kam ostatně jinam?). Dvakrát. Jednou s celou rodinou (uvidíme, jestli se tento rok už Adince moře zalíbí), a podruhé jen s partnerem. Protože si myslím, že i když máte dítě, je třeba trávit čas také jen ve dvou. A když máme navíc tak báječnou babičku....

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře