V sobotu jsme si šli lehnout jako obvykle. Kolem třetí ráno mě vzbudilo cosi podobající se menstruačním bolestem, svírání v břiše a v zádech. Opakovalo se to pravidelně po třech minutách, rovnou po třech minutách! Poučena chytrými knihami a časopisy jsem zůstala relativně v klidu a říkala si, že to jsou určitě poslíčky. Vždyť kdyby to byl začínající porod, kontrakce by byly nejprve v daleko delších intervalech,“ zpovídá se Kamila, dnes už šťastná maminka malého kloučka a pokračuje: „Dočetla jsem se, že při stazích po deseti minutách bych měla zpozornět a po pětiminutových intervalech se vydat do porodnice. Stahy mi nedaly spát, takže jsem se v posteli různě vrtěla a převracela. Kolem čtvrté se vzbudil i manžel Jakub a jako každý chlap začal mírně panikařit a přemlouvat mě, že bychom měli raději jet... Zaměstnala jsem ho stopováním délky kontrakcí a času mezi nimi. To už jsem znejistěla i já, protože stahy se opakovaly pravidelně a stále zesilovaly. Jakub si vzpomněl na radu, že je dobré zkusit teplou sprchu, aby se odlišily předzvěstné stahy od začátku skutečného porodu. Dala jsem si tedy sprchu, ale žádná změna. Dostala jsem obrovský hlad, takže jsem ještě stihla sníst jídlo připravené na nedělní oběd. To už bylo po šesté ráno.
Ptali se, jestli mám vodu a já myslela tu balenou
Věděla jsem, že se můj porodník vrátil tu noc ze zahraničí, a měla jsem výčitky volat mu takhle brzy. Chtěla jsem počkat alespoň do sedmi, přece jen byla neděle, a doslova jsem hypnotizovala mobil, aby se na ukazateli hodin už objevila sedmička. Přesně v sedm jsem ho kontaktovala a na jeho pokyn zavolala sanitku. Operátorka byla velice milá, dokonce se mnou žertovala a radila, ať si nezapomenu tašku a dítě. Sanitka dlouho nejela, a tak jsme ji šli i s taškou raději vyhlížet. Přestože jsem se po telefonu ujišťovala, že ulici i dům vidí na mapě, dlouho naši adresu hledali a nakonec zaparkovali opodál a došli pro nás pěšky. Jeden člen posádky se mě ptal, jestli „mám vodu“. Zprvu jsem se domnívala, že myslí balenou vodu v pet lahvi, než mi došlo, že má na mysli plodovou vodu, kterou jsem zatím naštěstí měla. Zarazilo mě, že odmítli odvézt sanitkou i tatínka. Měl přece zaplacenu přítomnost u porodu a hlavně jsem se bála, aby ho vůbec stihl. Musel tedy jet městskou dopravou a po cestě mi posílal textovky, kde se nachází, a kontroloval, jestli jsme v pořádku. V sanitce mě posadili do polohy, která byla v 9. měsíci těhotenství značně nepohodlná. Seděla jsem s nataženýma nohama, které mi k lůžku připevnili bezpečnostním pásem. Horní polovinu těla jsem zajištěnou neměla, takže to se mnou celou cestu pěkně házelo. Přijeli jsme do porodnice v Praze - Podolí, kde jsem byla registrovaná. Vyzvedli jsme moji kartu a výtahem vyjeli do čtvrtého patra, kde jsou nové porodní sálky. Na příjmu mě posadili, začali monitorovat a zároveň se mnou sepsali poměrně dlouhý dotazník o rodinné anamnéze a průběhu těhotenství.
Stahy se zklidnily a jedeme proto zase domů
Přestože jsem měla pravidelné kontrakce už od třetí hodiny, jako naschvál se v průběhu sledování zmírnily a znepravidelněly, a tak se ukázaly i na monitoru. Bylo to podobné, jako když si zavoláte opraváře na televizi a zrovna funguje. Následovalo vnitřní vyšetření – byla jsem otevřená jen na jeden centimetr, takže resume z úst lékaře znělo: „Je pravděpodobné, že se ještě dnes porod rozběhne, ale také nemusí.“ Poslal nás na snídani a za hodinu jsme se museli vrátit na opakování monitoru. V neděli bylo v Podolí všechno zavřené, takže jsem posnídala instantní horkou čokoládu a tyčinky, které se namáčejí do sýra, z automatu v přízemí. Druhý monitor dopadl stejně, proto nás poslali domů. Už po cestě zpátky se kontrakce začaly zhušťovat, ale byli jsme už blízko domova, tak jsme se ještě vrátili. Původně jsme měli naplánovanou návštěvu (manželovy rodiče a sestru s dětmi). Raději jsme je předem seznámili se situací, aby nebyli překvapeni, pokud by nás doma už nezastihli. Sotva dorazili, stála jsem už ve dveřích s taškou, připravená, že znovu pojedeme. Návštěva naštěstí přijela autem, takže jsem tentokrát do porodnice nemusela sanitkou.
Konečně jsem se dostala na porodní pokoj
Intervaly mezi kontrakcemi se zkracovaly, takže jsem byla ráda, když jsme zastavili v Podolí. Dlouho předem jsem se strachovala, aby v porodnici nebylo zrovna plno, protože jsem si moc přála rodit právě v ÚPMD. Poučeni a zorientováni z ranního příjezdu jsme si rozdělili úkoly – já běžela přivolat výtah, manžel pro moji kartu do kartotéky. Na příjmu mi opět udělali monitor a znovu jsem si připadala jako simulující pacient, protože kontrakce opět na chvíli zeslábly, dokonce byly ještě mírnější než ráno. Tentokrát však rozhodlo vnitřní vyšetření, protože jsem se mezitím otevřela na tři centimetry. Vyšla jsem z čekárny, kde seděl manžel, a s velkou radostí na něj volala: „Jsme tady! Už nemusíme domů!“ Dotazník už jsem měla vyplněný od rána, takže nás rovnou odvedli do porodního pokoje č. 1. Tam jsem se konečně zklidnila. Byla jsem v Podolí, v krásném prostředí porodního sálku. K porodnímu pokoji přísluší koupelna se sprchovým koutem a WC, je zde křeslo pro tatínka, stěny i porodní křeslo jsou krásně barevné. Člověk si ani nepřipadá jako v nemocnici. K dispozici jsem měla velké rehabilitační míče, porodní stoličku a nejrůznější polštáře. I pro miminko bylo všechno dopředu přichystáno. Chvilinku nás zde nechali s tatínkem o samotě, v klidu jsem se převlékla do noční košile a stihla si zvyknout na nové prostředí. Poté přišla porodní asistentka, která se nám představila a seznámila nás s průběhem porodu. Následovala příprava – holení, klystýr, později mi píchli plodovou vodu (nástroj, kterým se to provádí, vypadá hrůzostrašně, ale žádná bolest cítit není). Pak už jsem mohla do sprchy. Teplá voda a masážní sprchová hlavice dělají zázraky! Kontrakce se zmírní nejméně o polovinu. Ve sprše jsem si to opravdu užívala a prožila zde asi největší část porodu. Po chvíli se mi už hůře stálo, proto mi sestřička do sprchy podala porodní stoličku. Nebyla s námi celou dobu, občas jen nakukovala, jestli je všechno v pořádku. Mohli jsme na ni také kdykoli zazvonit a přivolat ji. Ze sprchy jsem vylezla celá rozmáčená a byla jsem ráda, že mám s sebou mandlový olej, který jsem přibalila na poslední chvíli. „Na suchu“ byly stahy méně a méně snesitelné. Nejprve jsem pobyla nějakou dobu v křesle a drtila manželovi ruku. (Po porodu jsem se pak ujišťovala, jestli ji nemá zlomenou.) Když mi bylo nejhůř, seděla jsem na míči, ruce opřené o porodní křeslo. Po každém stahu jsem na něj vysílením padla hlavou a stihla jen říct, že už to nevydržím.
Masáž nepomáhala, a tak jsem dostala anestezii
Partner se mi snažil od bolesti ulevit masáží kříže a bederní páteře. Masíroval docela silně, ale přesto jsem ho ještě prosila, ať přitlačí, abych jinou bolestí přehlušila kontrakce. To samozřejmě úplně nejde, ale i tak mi to moc pomohlo. Původně jsem byla rozhodnutá, že celý porod zvládnu „jen tak na přírodno“ bez pomoci jakékoli anestezie. Nabízeli mi epidurál, který jsem nejprve odmítla, ale po několika hodinách, kdy už kontrakce byly po minutě a mezi nimi byla jen několikavteřinová pauza, ze mě najednou vypadlo: „Já to chci, ať mi to dají!“ Měla jsem pocit, že tohle opravdu nemůžu vydržet a že určitě umřu. Stále jsem se neotvírala a anesteziolog mi vysvětlil, že by epidurální anestezie pomohla také změkčit děložní hrdlo a lépe bych se otevřela. Dohodli jsme se společně na kompromisu – anestezii dostanu, ale pouze takovou dávku, aby působila jen hodinu, já si trošku odpočinula a druhou dobu porodní si opět „užila“ naplno. Když jsem tedy definitivně kývla a ptala se, kdy mi epidurál konečně dají, dozvěděla jsem se, že to ještě hezkou chvíli potrvá. Lékaři mi museli nejprve odebrat krev, aby zjistili, že je všechno v pořádku a anestezii nic nebrání. Ještěže jsem měla alespoň dopředu vyplněný anesteziologický dotazník, který jsem obdržela asi měsíc před porodem v prenatální poradně porodnice. Asi za půl hodiny dorazil pan primář spolu se sestrou, položili mě na bok a já se musela stočená do klubíčka vydržet během kontrakce nehýbat, aby bylo možné katetr dobře zavést.
Jdeme do finále
Sebrala jsem poslední síly a vydržela se nepohnout. Asi mi pomáhal strach z toho, že by mi mohli jehlu zapíchnout někam úplně jinam. Teď ještě vydržet dobu, než začne epidurál působit. Asi za čtvrt hodiny jsem cítila první úlevu. Kontrakce jsem stále cítila a dokázala plně spolupracovat, ale byly daleko snesitelnější, asi jako na začátku. Během hodinky tišení bolesti jsem si nesmírně odpočinula a stačila nabrat nové síly na nejdůležitější a nejkrásnější část porodu. Cítila jsem, že se to blíží. Bolesti se postupně vracely a začala jsem pociťovat nutkání tlačit. Jakmile mi asistentka řekla, že mohu, pořádně jsem se nadechla a zatlačila. Ale nešlo to.
Děťátko je na světě! Je to krásný chlapeček!
Porodník navrhl, ať vyzkouším polohu vestoje. Cítila jsem, že by to šlo velice snadno, ale měla jsem psychickou zábranu – bála jsem se, že mi dítě vypadne na zem. Pode mnou byla jen podložka na odkapávání krve a plodové vody. Přesto jsem to zkoušela, ale byla jsem připravená miminko rukama zachytit. Věděla jsem sice, že to tak rychle asi nejde a že je porodní asistentka nablízku, ale pořád jsem na to myslela. Raději jsem se vrátila zpět na křeslo, kde mi bylo pohodlně. Měla jsem pocit, že se při zatlačení hlavička miminka vrací zpět. Vzpomněla jsem si na těhotenský tělocvik, kde nás učili, že je třeba při tlačení zadržet dech a v případě potřeby si jen přidechnout, ale nevydechovat. Při další kontrakci jsem několikrát bez výdechu zatlačila a Filípek byl venku! Slyšela jsem, jak křičí, snad ještě když byl ve mně. Nastala minuta M a novopečeného tatínka se zeptali, jestli si přeje přestřihnout pupeční šňůru. Viděla jsem, že malinko couvá, tak jsem mu trošku pomohla a raději to slůvko „jo“ řekla za něj. Je to hrdina, šňůru přestřihl. Když jsem se ho dodatečně ptala, jaké to bylo, říkal, že je to něco jako „vinná klobása s tužším středem“. Na břiše mi najednou přistálo krásné úhledné miminko, které si mě prohlíželo velkýma očima a sápalo se po mém prsu.
Kamila Malášková