O zasloužilých matkách

Určitě jste je už potkala. A vždy vás po tomto setkání zachvátily nejprve pocit méněcennosti (nestíháte, nevíte, nemůžete) a potom taky naštvanosti...
O zasloužilých matkách
My, holky, co jsme spolu sdílely v roce 1992 pokoj v porodnici, víme své. „Dejte si pozor, ženy se dělí na matky a zasloužilé matky,“ školil nás tenkrát jeden mladý fešný porodník. Koukaly jsme na něj jako vrány. Co tím sakra myslí?! říkaly jsme si tenkrát. Tak teď už to vím. Na první pohled tyto dvě kategorie žen od sebe nerozeznáte. Nehraje roli věk, počet dětí, vizáž ani finanční poměry. Rozdíl je v hlavě. Normální mámy to myslí dobře především s vlastními potomky, zasloužilé i s cizími. A také – ať se vám to líbí, nebo ne – s vámi.
 
Myslím to dobře
Začíná to kojením. Zasloužilé matky(ZM) většinou kojí dlouho, rády a bez problému i na veřejnosti. To je samozřejmě chvályhodné. Jenže místo toho, aby se ze sebe radovaly, chtějí, abyste to tak dělala i vy. „Tys přestala už po půl roce?“ praví tónem, jako byste se jim právě přiznala, že své mimino po večerech z dlouhé chvíle škrtíte. Sice vaše důvody nezná, ale okamžitě má jasno: jste egoistka, která si nechce zkazit figuru! A vaše dítě je díky bezbřehému sobectví nadosmrti odkecané. „Ty nechodíš do mateřských center?“ diví se pro změnu mamince, která má ke sdružování se a kolektivním aktivitám odpor. ZM totiž hrozně rády organizují a šéfují. Jindy ZM vstupuje do dopravního prostředku s tím, že když v něm jede dalších pět maminek s kočárkem a ona je šestá, všichni bezdětní by měli okamžitě vystoupit, protože ona má NÁROK se tam taky ještě vecpat.
 
Totéž v restauracích, na koupališti, na plážích, v obchodech. Všichni přítomní jsou povinni poslouchat jekot a bekot jejich dětí a ustupovat a ustupovat, protože ona rodila, ona má zásluhy.
 
Klepněte pro větší obrázekStyďte se
A úplně nejhorší je, když nezasloužilá matka jde, protože chce nebo musí, brzy do práce. „To já bych NIKDY své dítě kvůli kariéře neopustila,“ cítí potřebu předestřít svůj nikým nevyžádaný názor. ZM si totiž nadevše zakládají na tom, že berou rodinu opravdu, ale opravdu velmi vážně. Jedna maminka (33 let, tříletý chlapeček, manžel sympaťák, dva roky splácí domeček na hypotéku za Prahou, práce na půl úvazku) mi vyprávěla, jak to pěkně u nich na vsi schytala. Ne, netýrá své děti. Nepořádá v baráku divoké mejdany. Nechodí po zahradě jen ve spodním prádle, ani se s mužem nehádají, až okna drnčí. Jen si nevzala po svatbě jeho příjmení.
 
„Kdybychom spolu žili jen tak na hromádce, nikdo by nad tím nepřemýšlel. Takhle se mého muže dokonce jedna paní zeptala: „A vy jste jí to dovolil? Víte, jaký v tom budou mít vaše děti, až nastoupí do kolektivu, guláš?“ „A co to bylo za paní?“ Nedala mi zvědavost. „Ále, taková... místní zasloužilá matka čtyř dětí.“ Aha, no jasně. Tajemství je vyzrazeno.
 
O co jim jde
Zasloužilé matky mají totiž jeden velký problém. Tak jako trpíme zánětem středního ucha, zasloužilé matky trpí... zánětem tolerance. Ve skutečnosti jsou totiž hluboce nespokojené. Cítí se nedoceněné, cítí přetlak energie, o kterou jejich vlastní rodina nestojí, chtěly by slyšet, že všechno dělají nejlíp, ale každému to je úplně fuk.
 
Nohy na ramena
Od každého, kdo to s vámi myslí dobře, prchejte pryč! Abyste byla v maminkovské roli opravdu spokojená, myslete to se sebou dobře především vy sama! A nejenom teď v listopadu.
 
Text: Denisa Prošková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře