O své děťátko se bojí každá máma

První nemoc miminka vás možná zaskočí. Aby to ale nebylo nic velkého, je fajn se předem připravit a snažit se pak zachovat chladnou hlavu.
O své děťátko se bojí každá máma

Prakticky od narození našeho prvorozeného syna Eliáše jsem měla někde vzadu v hlavě skrytý strach z jeho první nemoci. Nedokázala jsem si vůbec představit, že našemu maličkému křehkému miminku by mohlo být někdy ouvej. Ruku v ruce se strachem o dítě mě doprovázel i strach z toho, jak to proboha zvládnu. Budu si umět poradit? Budu vědět, na koho se obrátit, když se to stane třeba v noci? Zvládnu situaci, kdy bude náš chlapeček trpět?

Krabička záchrany
Pro jistotu jsem doslova „vytunila“ naši lékárničku, nechtěla jsem, aby nás něco překvapilo. Od několika druhů teploměrů přes obvazy, léky na srážení teploty nebo třeba mastičky všech možných druhů či kapičky do nosu v ní máme i speciální odvar z mrkve a rýže na střevní obtíže. Byla jsem tedy připravena a čekala.

První byla „šestá“
„Dočkala“ jsem se, když bylo Eliáškovi šest měsíců. Odpoledne se nám zdál takový bez nálady, k večeru už mu hořely tváře a oči měl vodnaté, po změření teploty jsem zjistila, že má horečku, nic jiného mu ale nebylo, dokonce se i smál. Díky poctivé přípravě jsem okamžitě věděla, co a jak, a tak dostal dávku sirupu na sražení teploty a čekali jsme, co se bude dít. V noci jsem měla nastaveného budíka a v pravidelných intervalech teplotu kontrolovala (investice do digitálního teploměru se vyplatila). Horečka se Eldy držela ještě následující dopoledne, poté opadla a on se prakticky okamžitě po celém tělíčku osypal. Potvrdily se tak mé domněnky, že ho potrápila šestá nemoc, což odsouhlasila i paní doktorka.

Volat, ne plakat!
Uf a bylo to za mnou, první nemoc jsme zvládli na jedničku, říkala jsem si. Ale ve skutečnosti mě i manžela prověřila až další příhoda. Desetiměsíční Elda tehdy během hodiny vyzvracel naprosto vše, co za celý den snědl, včetně nakojeného mlíčka. Začala jsem lehce panikařit, Eliáška držel v náručí manžel a já se převlíkala z pozvracených věcí a sledovala naše miminko.

Byl čím dál tím apatičtější, a když začal omdlévat a rozšířily se mu panenky, nevydržela jsem a začala plakat. Přiznávám, že mě to dostalo a já jsem na moment úplně vypnula a jen brečela a brečela naprosto paralyzována strachem o dítě. Naštěstí se Aleš zachoval duchapřítomně, jednoduše mě vrátil do reality zvýšeným hlasem a rychlými krátkými příkazy. Na jeho popud jsem tedy zavolala na linku 155. Jakmile jsem jim vyjmenovala příznaky, které trápily Eliáška, rozhodli, že k nám okamžitě posílají sanitku. 

Když k nám vstoupily hned čtyři osoby, trochu se mi opět podlomila kolena, dostala jsem strach, že je to hodně vážné. Naštěstí vyšetření v nemocnici nic neprokázala, Eliášek v sobě udržel další dávku mateřského mléka, a tak nás propustili domů s tím, že je to buď reakce na nějakou potravinu, anebo ho potrápily rotaviry.

Resumé celého příběhu je: pokud možno, zachovat chladnou hlavu a snažit se o rychlé vyřešení problému. Je také dobré mít v mobilu uložené číslo na pediatra (znát číslo záchranné služby, 155 by mělo být pro každého samozřejmostí) a i když se může zdát, že je situace vážná, pokud možno nepanikařit, to stejně ničemu nepomůže.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře