Noční můra: Uspávání

Ještě před měsícem bych dala bůhvíco za opravdu fungující radu, jak klidně uspat naše miminko. Nakonec mě nestála nic. Poslechla jsem vlastní instinkt. 
Noční můra: Uspávání

Je noc. Eliáška držím v ruce a snažím se ho uspat. V duchu si stejně jako desítky nocí předtím přehrávám všechny ty poučky a rady ohledně spaní miminek: Nikdy ho nevyndávejte z postýlky, když už ho do ní uložíte ke spánku. Zvykne si na to. Dětský spánek musí mít řád. Stačí tři noci s pláčem a pochopí, co po něm chcete atd. Ovšem, existují i opačné: Miminko co nejvíc noste.  Vše přizpůsobte jeho potřebám. Nenechte ho zbytečně plakat, zlomíte v něm jeho sebedůvěru. My jsme nakonec vyzkoušeli všechno.

Co si z toho vybrat?
Jsme prvorodiče, a tak jsem o péči o miminko a výchově dětí už během těhotenství nastudovala, co se dalo, vyposlechla si zkušenosti kamarádek - maminek a pročetla různá diskuzní fóra na internetu. A myslela jsem, že jsem připravena.

Nejvíc mě oslovila kniha psychoterapeutky Jean Liedloffové Koncept kontinua. Autorka se na základě svých zkušeností ze života s jihoamerickými indiány snaží vysvětlit, proč lidé nejsou šťastní. Poukazuje na šťastný, veselý a bezstarostný život indiánů nedotčených civilizací a dochází k tomu, že kouzlo tkví ve výchově dětí. Malí indiánci jsou samozřejmě milováni, ale nepodřizuje se jim vše, nikdo si s nimi nehraje od rána do večera, nedělá jim zábavu, nezabývá se hodiny tím, jestli je jim dobře, jestli jim něco není. Děti se prostě po narození stanou součástí komunity. Maminky s nimi nezůstanou tři roky „ve stanu“, ale jakmile jim to zdraví dovolí, pokračují ve své každodenní práci. Miminko přitom mají v šátku na sobě nebo položené vedle sebe. Stejně je tomu i v noci – děti spí schoulené v maminčině náručí s jejími prsy kdykoliv k dispozici. Miminkům jsou plněna očekávání, se kterými přišla na svět, a nikdo nespekuluje o tom, jestli je to správně, nebo není, prostě to tak je.

Zeptejte se sebe
S poznatky v knize jsem se maximálně ztotožnila, přišlo mi vše tak logické, zcela pochopitelné. Jenže po porodu mě přepadla panika, naprosto jsem přestala věřit sama sobě (teď už to vím) a nasávala všechny možné a hlavně nemožné rady jako houba. Eliášek se stal na chvíli pokusným králíčkem. S manželem jsme měli ale cíl – naše miminko nebude nikdy dlouho plakat a my budeme plnit jeho očekávání, která si v sobě po generace nesou všichni malí tvorečkové. A tak jsem přišla na to, že přece naprosto přesně vím, jak mám ke spánku našeho syna přistupovat, že mohu všechny ty, byť dobře míněné, rady hodit za hlavu.

Konečně dobře spíme
Eliáškovi se vždy nejlépe spalo v naší přítomnosti, nestačilo mu ale o nás pouze vědět přes šprušle postýlky, chtěl cítit naši přítomnost. Vzali jsme ho tedy k sobě do postele a stal se zázrak. Od té doby chlapeček krásně celou noc spinká, usíná schoulen v mém náručí a probouzí se s úsměvem. Přes den je to pohodové miminko, které dělá jeden pokrok za druhým.

Neříkám, že náš návod je „správný“, že miminka spokojeně spící ve své postýlce jsou o něco ochuzena, aby si do postele brali děti i ti rodiče, kteří se toho obávají. Chtěla jsem jen dosvědčit, že poslouchat svou intuici, své instinkty se určitě v mnoha případech vyplácí. 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články