Nikola Brejchová: Napotřetí nám to vyšlo

Priority atletky Nikoly Brejchové jsou od té doby, co má Valerii, jiné. Když jednou nestihne trénink, tak se tím netrápí. Kdyby nestihla vyzvednout malou a věděla, že někde pláče, bude z toho nešťastná...
Nikola Brejchová: Napotřetí nám to vyšlo
Atletka Nikola Brejchová má doma roční holčičku Valerii. Narodila se 13. prosince roku 2005. Maminka Nikola se krátce po porodu vrátila k hodu oštěpem. Jak zvládá profesionální sportovkyně mateřské povinnosti?

Když se Valerie narodila, vážila 4130 gramů a měřila 55 centimetrů. Byla hodně veliká. Chtělo se jí na svět?
Na svět se jí moc nechtělo. Porod mi museli vyvolat, protože jsem šest dnů přenášela. Nechtěla jsem se otvírat, stahy jsem měla osm hodin. Samotný porod byl pak úplně v pohodě, trval asi tři minuty. Doktor Pařízek z porodnice U Apolináře odvedl skvělou práci.

Měla jste s sebou manžela?
Nakonec ano. V poledne jsem na sále už viděla všechny svaté, tak jsem mu řekla, ať přijede. Manžel je velmi klidný člověk a já už byla trochu cholerická. Pomohl mi to zvládnout. Stejně jako mě podržel, když se mnou nesl všechny starosti s mými dvěma předchozími nevydařenými těhotenstvími. Moc se těšil z toho, že budeme mít konečně dítě.

Věděli jste, že to bude děvče?
Já jsem to věděla, manžel ne. Ale myslím, že to tušil. Dlouho jsme se nemohli shodnout na holčičím jménu – klučičí bylo jasné – a já jsem na něj pořád dorážela se slovy: „Ale jaké jméno bude mít holka? Tu holku hlavně!“

Valerie se vám narodila na třetí pokus. Jak jste se se dvěma předchozími nezdary vyrovnávala?
Poprvé jsem potratila na začátku třetího měsíce. Dítě jsme plánovali a moc jsme se na něj těšili. Když jsem o ně přišla, byl to šok, ale vyrovnala jsem se s tím. Ovšem druhý potrat byl až ve dvacátém týdnu. Čekala jsem dvojčata. Musela jsem je rodit na porodním sále, trvalo to čtyři dny. Manžel tam se mnou celou dobu byl. V porodnici mi chtěli zavolat psychologa, ale já jsem ho odmítla. Brečela jsem jen na sále. Pak už nikdy. Násilím jsem to utnula, řekla jsem si, že už na to nebudu myslet.

Když jste byla potřetí těhotná, nebála jste se dalších problémů?
Poprvé a podruhé jsem těhotná být chtěla. Při Valerii jsem s těhotenstvím nepočítala. A tak jsem si řekla, možná to vyjde, protože to není až tak vytoužené. Ale pro jistotu jsme do dvacátého týdne nikomu nic neřekli a čekali jsme na všechna vyšetření. Je jasné, že ve mně malý červík po těch neúspěších hlodal. Hodně mě podpořil manžel, který věřil tomu, že tentokrát to vyjde.

Jak vás mateřství změnilo?
Pohled na život a priority jsou úplně jiné. Když jednou nestihnu trénink, tak se tím netrápím, ale kdybych nestihla vyzvednout malou a věděla bych, že někde pláče, budu z toho nešťastná.

Jak rychle jste se vrátila ke tréninku?
Začala jsem trénovat týden po porodu, už jsem v nemocnici posilovala břicho a záda. Přibrala jsem málo, po porodu jsem neměla žádné komplikace. Dvoufázově jsem začala trénovat hned po šestinedělí. A čtyři a půl měsíce od narození Valerie jsem už závodila.

A kojila jste přitom?
Jen ze začátku. Valerie byla veliká a moje mléko jí nestačilo. Měla jsem ho málo, možná kvůli tréninku. Velmi rychle jsme přešli na umělou stravu. Myslím, že jí to neuškodilo. Hodně lidí mě varovalo, že bude nemocná a bude trpět alergiemi, ale ještě neměla ani rýmu.

Brala jste miminko s sebou na trénink?
Poprvé jsem ji s sebou měla, když měla čtyři měsíce. A řekla jsem si, už nikdy více, ani jedna z nás si to neužila. Já jsem neměla klid a ona zase pořád chtěla mámu. Nešlo to dohromady. Mám velkou výhodu, že mám famózní tchyni, která jezdí třikrát do týdne k nám domů, malou hlídá a věnuje se jí.

Jak zvládáte péči o dítě, sport a domácnost?
Zapomněla jste ještě psa! (smích)

Ano, máte i psa. Není toho na vás moc?
Moje máma mi řekla, že jsem si dala na bedra šílenou nůši. Ale já myslím, že je to všechno o organizaci. Vedle tchyně mi moc pomáhá i manžel. Moje máma občas přijede na celý týden. Všichni se snaží, abych do olympiády v Pekingu ještě vydržela. Docela se těším, až ten kolotoč jednou skončí.

Jak často trénujete?
Čtyřikrát týdně jezdím na pražský Olymp na tréninky. Velkou oporu mám ve své trenérce, bez jejíž vstřícnosti by bylo všechno mnohem náročnější. Má pochopení pro to, že jsem máma, a to je pro mě moc důležité. Posilovat můžu i doma. V lázních Toušeň, kde bydlíme, je také stadion. I tam občas trénuji.

Nemáte občas výčitky, že dcera je s babičkou, a ne s vámi?
Nemám. Myslím, že dítě potřebuje i jiné lidi, nejen matku. V létě jsem se zranila a Valerie se na mně stala tak závislou, že k nám nesměl nikdo přijít ani na návštěvu. Když viděla někoho přicházet, spustila šílený řev. A pro mě byla představa, že bude tahle závislost čím dál větší, nepřijatelná. Pokud mám trénovat, je babička nepostradatelná. A je to pozitivum pro malou. Já s ní na koberci u hraček kolikrát usnu.

Někde jsem četla, že jste na nohou dvacet hodin…
V létě jsem opravdu spala jen čtyři hodiny. I když malá v noci spala, potřebovala jsem udělat spoustu dalších věcí. Snažím se taky věnovat co nejvíc psovi, který je po narození Valerie trochu odstrčený. Pořídila jsem si ho jako náhradní mimino, a teď mi na něj nezbývá příliš času. To mě mrzí...

Máte alespoň zahradu, kde se pes vyběhá?
Zahradu sice máme, ale to mu nestačí. Je to ridgeback. Budou mu dva roky, a pokud něco nenaběhá, otravuje tak dlouho, až vás vytáhne ven klidně o půlnoci.

Některé maminky se psů bojí. Občas se stane, že pes zaútočí na vlastní dítě, které má rád. Nebojíte se toho?
Když zaútočí pes, je to většinou chyba majitelů. Pes sám nezaútočí. Tohle si nepřipouštím. Odmalička jsou spolu. Když nechám na chvilku kočárek s Valérií před obchodem a je u ní náš pes, vím, že mi ji nikdo neukradne. Hlídá ji jako vlastní.

Bydlení na venkově vám vyhovuje?
Dnes už ano, ale kdysi jsem se z Prahy nechtěla hnout. Pocházím totiž ze Zlína a přišla jsem do Prahy, abych žila ve velkoměstě. Zpočátku jsem byla z manželova nápadu koupit v Toušni pozemek opravdu nešťastná. Říkala jsem si, co já tam budu dělat? Teď už bych zpátky nešla. Bydlíme tam tři roky a jsme moc spokojení. Jsem na venkově šťastná.

Jakou má Valerie povahu?
Moje máma tvrdí, že je to celá já v menším vydání. Byla jsem prý velmi aktivní dítě, které neposedělo. Můj manžel byl zase dítě hodně přemýšlivé, dovedl si vyhrát dlouhou dobu sám. To ale Valerie vydrží pět minut. Pak potřebuje buď mě, nebo aspoň toho psa na hraní.

Už s vámi komunikuje?
Jistě, ona byla velmi komunikativní už odmalinka. Byla velmi zvědavá, v měsíci už zvedala hlavu a vydržela koníčkovat dlouhou dobu. Velmi brzo začala říkat máma, táta, baba. Je to hodně aktivní dítě, jen ji nemůžu donutit, abychom si sedly nad knížku a učily se o zvířátkách. Knížku hodí obvykle do kouta a chce si koulet balonkem. Je dračice po mně.

Bude z ní sportovkyně?
To se ještě nedá říct. Teoreticky by něco zdědit měla, manžel je nadaný na všechny sporty, jen se ničemu nevěnoval vrcholově. Ale jestli přijde a řekne, že chce dělat počítače, nebudu jí bránit. Nebudu jí sport nutit.

A dovolila byste jí dělat atletiku?
Dovolím jí dělat cokoli. Mně maminka atletiku zakazovala, a stejně jsem ji dělala. Ať si vybere, co chce.

Přemýšlíte nad dalším dítětem?
I když se říká nikdy neříkej nikdy, s rozením jsem skončila. Manžel by určitě chtěl a určitě by to přivítali i babičky a dědové, ale já jsem přesvědčená, že druhé dítě už nechci. Nemám na to ani psychicky, ani fyzicky. Bude mi třiatřicet, tělo mám zhuntované a mám nemocnou krev. Trpím dědičnou trombofilií, v těhotenství jsem si musela píchat injekce na ředění krve. Mám strach přivést na svět další dítě, když sama nejsem v pořádku.

Když máte doma dceru, nechybí vám při závodech motivace?
Motivaci mám. Pro mě je naopak dobře, že mám doma dítě. Vždycky jsem bývala nervózní, že nic nehodím, a teď, když házím, vím, že Valerie je důležitější než jakýkoliv výkon. Pro mě je to pozitivní. Nejsem díky ní ze závodů tak vystresovaná.

Co je vaším cílem? Olympiáda v Pekingu?
Mým cílem je, ať je Valerie zdravá. A sportovní cíl? Na hry se intenzivně připravuju, ale zatím nechci jezdit na soustředění. Teprve před olympiádou, pokud budu zdravotně v pořádku, chci odjet s malou do tepla a připravit se na závody tak, jako jsem se připravovala vždycky.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře