Nezlobí, ve školce se aklimatizovalo bez problémů, později ve škole taktéž. Nemocné také nebývá. Když rodič takového pokladu poslouchá zkazky ostatních rodičů o hyperaktivnosti, alergiích, věčně se vracejících angínách, výbuších vzteku, úmorném dozorování při psaní úkolů apod., bere svého potomka jako výsledek úžasného výchovného působení. Jenže ono to až tak jednoduché není.
Takový hodný hoch
Příběh první. Odehrál se v jednom východočeském městě. Na začátku stála matka samoživitelka se třemi dětmi. Nejstarší syn, tichý, spolehlivý kluk od svých šesti let hlídal po večerech mladší sestry, když si jeho máma přibrala kvůli přivýdělku jako vedlejšák uklízení. Později sestřičky vyzvedával ze školek a družin, než se vrátila domů, uklidil, zkontroloval, jestli si napsaly úkoly. Nejmladší sestra byla často nemocná, takže se matčina pozornost soustředila především na ni. On sám se učil, aniž by tomu matka věnovala pozornost, na dvojky. A ani ve škole se nijak výrazně neprojevoval, takže na rodičák zašla jednou za rok, kde stejně slyšela, že je všechno v pořádku. Bez problémů se dostal hned napoprvé na gymnázium. Když byl v druhém ročníku, objevilo se ve škole několik dopisů vyhrožujících bombou. Gymnázium asi třikrát evakuovaly a… stopy dovedly policisty k našemu hodnému, neproblémovému klukovi. Jeho matka se psychicky sesypala: Tak těžký život má a on jí provede tohle!
Malá koketka
Příběh druhý, odpozorovaný o prázdninách v jednom českém kempu. Matka se třemi dcerami ve věku starší šest a dvojčata asi dva roky. Matka je zde s dětmi a babičkou. Sotva se dospělé ženy otočí, ta starší se „lepí“ na všechny přítomné muže, všelijak se nakrucuje, snaží se být roztomilá a ve skutečnosti je… otravná. Korunu všemu nasazuje v momentě, kdy se připlete k partičce popíjejících pivních otců, chytne jednoho třicátníka za ruku a laškovně pronese: „Ty seš můj tatínek, viď“ A zatímco se maminka rozpačitě zasměje a směrem k holčičce pronese: „Ale ty přece, Petruško, tatínka máš. Akorát, že ne tady,“ muž se zatváří, jako by na něj sáhla smrt. Vzduchem se nese cosi o budoucí malé „poběhlici“ a „ta ji má pěkně vycvičenou na hledání živitele! Brrr, ani náhodou!“
Něco je špatně
Co mají oba příběhy společného? „Všichni máme vrozenou tendenci ulevovat si. Když nás bolí jedna noha, přehoupneme váhu na tu druhou, nebolavou. Sourozenci navzdory jednotné výchově a stejnému prostředí, kde vyrůstají, bývají velmi odlišní. A je logické, že pokud máme jedno dítě takzvaně bezproblémové a druhé, se kterým je ,pořád něco‘, věnujeme automaticky pozornost spíš potížistovi.“ Vysvětluje psycholožka Jana Markvartová.
Z lidského hlediska je podle ní pochopitelné, že matka samoživitelka vykonávající dvě zaměstnání příliš času a trpělivosti nemá a je ráda, když nemusí řešit ani o problém navíc. Stejně tak má uhoněná matka dvojčat určitou fyzickou i psychickou kapacitu a podvědomě hledá rezervu. Jenže když tato situace trvá v rodině dlouhodobě, rodiče jsou rádi, že se aspoň jedno dítě umí o sebe jakž takž postarat. Jenže v dušičce samostatného andílka potichu tiká bomba. Nemusí vybuchnout ve velkolepém stylu à la mladý gymnazista. Postupem času šikovnější dítě může dojít k názoru, že je milováno méně, případně učiní zkušenost, že víc získá ten, kdo víc zlobí a dělá průšvihy. Citová nenasycenost z domova se projevuje i tím, že se chce okolí zavděčit. Spolužákům dělá drobné úsluhy a nechá se z našeho pohledu i ponižovat, jen aby nebylo opět samo. Pro opomíjené děti je typické takové to „lepení se“ na každého, kdo se na ně pěkně podívá, což bohužel někdy zůstane holčičkám do dospělosti a svou přílišnou láskyplností muže spíš děsí, než přitahují.
Každý dobrý skutek nemusí být potrestán
Princip „kdo víc skuhrá, vyhrává“ známe i z dospělosti. Kdo si nestěžuje a neheká, o tom mívá okolí zkreslené představy, jak mu všechno vychází bez problémů. Ženy, které permanentně zdůrazňují, jak jsou citlivé a všechno si hned berou a brečí nad zoufalou finanční situací, si ve skutečnosti vykňučují ohledy a úlevy. Odborně se tomu říká „citové vydírání“. Jenže zatímco my dospělí víme o manipulacích své a používáme je programově, dítě na začátku takto vůbec nekalkuluje. Pokud ho za samostatnost a šikovnost de facto trestáme, zaděláváme mu do budoucna na nepěkný problém.
Chvilka jen pro tebe
Monika Kotrbová-Koubová z Jaroměře má osmiletou dceru, velmi silnou astmatičku, navíc dislektičku. Její desetiletý syn je naopak zdravý jako řípa, a jak se lidově říká, „ hrozně rychle mu to pálí“. S dcerou je podle paní Koubové od plínek dvojnásobně práce než s ním, ale zavedli si doma každodenní „chvilky jen pro tebe“: „Snažíme se dělat většinu aktivit společně, ale půlhodinka denně patří vždycky jen Péťovi nebo Anežce. Manžel si jde s Péťou zahrát fotbálek a my s Anežkou zatím vedeme „holčičí řeči“. A příště se vyměníme a Anežce se věnuje můj muž a já něco dělám s Péťou. Jak se to dá stihnout? Nepouštíme příliš často televizi.“
Zbystřete pozornost, když si hodné dítě najednou…
…vynucuje pozornost učitele, trenéra, na návštěvách u příbuzných šaškováním, shazováním spolužáků, kamarádů, snahou vyniknout a upozornit na sebe za každou cenu.
…„lepí“ se na každého, kdo k němu projeví sebemenší projev náklonnosti a zájem o jeho osobu (třeba se na ně jen starší paní usměje v metru a řekne: Ty seš ale hezká holčička).
…vnucuje se. Nejen vrstevníkům, ale i mladším dětem. Aby ho neodháněly, posluhuje jim, nechá se ponižovat. O každém hned mluví jako o kamarádovi.
…„kocá se“ – hraje si na „loztomilost“, koketuje… doufá, že únikem do miminkovského světa získá obdiv a pozornost.
…cítí potřebu pořád dokola si ověřovat, že ho máme rádi. V rámci zavděčování se třeba paní učitelce chodí donášet a žalovat na jiné děti.
…uzavírá se do sebe a je věčně a ke všemu negativistické. Maskuje tím strach, bojí se odvržení.