Nezapomeňte, každé dítě je individualita, i když jich máte kupu

Máte dva, tři, čtyři a více potomků? Tak to už určitě víte, že se nevyplácí vnímat je věčně pouze jako množinu. Každé dítě nás aspoň občas potřebuje mít „jenom pro sebe“.
Nezapomeňte, každé dítě je individualita, i když jich máte kupu
Neděláme zase jednou z komára stádo velbloudů? Jak to asi řešily prababičky s jedenácti dětmi a bez automatických praček, myček nádobí a ústředního topení? Neřešily. Staré dobré časy pro děti totiž zas až tak dobré nebyly. Na nejstarší byla nahrnuta neadekvátní zodpovědnost a u nejmladších si leckdy udřená matka ani přesně nepamatovala datum jejich narození. Duše dětí nikoho nezajímala.
 
Nic nejde samospádem
Proč se dnes tomuto tématu věnuje tolik pozornosti? Jarmila Coňková, učitelka z liberecké mateřské školky s dvacetiletou praxí, vyvrací jeden zažitý názor. A to, že se v početných rodinách automaticky líhnou andílci s úžasným sociálním cítěním a ochotou dělit se. „S léty jsem vypozorovala, že když si nějaké dítě hamouní hračku jen pro sebe a do krve ji brání před ostatními, většinou nejde o jedináčka. Tipuji, že má minimálně dva sourozence. Ale spíš víc.“ Podle zkušené pedagožky totiž není pravda, že děti z početných rodin automaticky podávají srdce na dlani a rozdaly by se. Naopak, pokud jejich „vyšťavení“ rodiče nezvládnou individuální přístup, snaží se tyto dětičky pro sebe urvat to nejlepší. Samozřejmě to není pravidlo, nedá se to zevšeobecňovat.
 
Maminko, mě bolí hlavička
Kdy pro nás přestává být každá práce důležitá? Kdy jsme schopni si od základu přeorganizovat čas a utíkat z práce o dvě hodiny dřív než jindy? Kdy si k potomkovi sedneme, posloucháme pozorně, co nám říká, a jsme samá něha a zájem? Když je z něj „marůdek“. A děti nejsou hloupé. Pokud už čtyřletý špunt vidí, že je rodina vzhůru nohama, kdykoli sourozenci zalehnou do postele, začne i on pokňourávat, že ho bolí bříško nebo hlavička. Někdy mu teplota opravdu z „ničeho nic“ vyskočí.
 
„Ano, i to se stává,“ vysvětluje psycholožka Jana Markvartová. „Není to ale tak, že by si sedlo a řeklo: ,Tak, a teď se budu hodně soustředit, aby mi vylezla horečka.‘ Duše a tělo jsou spojené nádoby a ,duše‘ může podvědomě poručit tělu, aby se uteklo do choroby. Pokud u vás doma model ,na dítě si najdu čas, jen když mu něco je‘ pravidelně funguje, může si tělo dítěte opravdu spouštěcí mechanizmus ,nezájem – nemoc‘ vytvořit.“
 
Klepněte pro větší obrázek
 
O tom děsivém zlobení
Počmáraná zeď na záchodě, ostříhané bodliny na kaktuse. Ve škole vykřikování drzostí na paní učitelku, a když se tomu spolužáci smáli, šaškování až za hranici trapnosti. Doma výslech: „Marku, můžeš mi říct, proč to děláš?“ Pokrčení ramen. Domluva... a za dva dny další průšvih. Osmiletý Marek se opravdu snažil, aby rodiče nezapomněli, že být tátou a mámou není žádný med. Kupodivu vůbec nezlobil u babičky Hany, která nechápala, co „s ním doma dělají“. U babičky se měnil sice v živějšího, ale zároveň poslušného kluka, který s oblibou pomáhal u vaření a ochotně sedl na kolo a dojel babičce pro mouku na konec vesnice, když jí došla. Kouzlo vězelo v tom, že tři děti naráz nechtěl hlídat nikdo, ale po jednom si je babička občas rozebrala. A Marek si užíval soustředěné pozornosti právě jen u babičky. „Děti nezlobí naschvál, jak si občas myslíme,“ upozorňuje psycholožka. Zlobení je svérázné volání o pomoc. S malým provokatérem nemusíme pádit do poradny nebo se vztekat nad špatnými geny, ale spíše si promyslet, kolik času a pozornosti mu věnujeme.

Na prázdná gesta a fráze vám neskočí
„Malý človíček je intuitivní zvířátko a opravdový zájem frází nezamaskujete. Pocit, že jsme pro mámu a tátu důležití, totiž nestojí na teatrálním opusinkovávání se, ale chování rodiny v běžném provozu. Na drobnostech. Třeba že se dítěti koukáme do očí, když mu sdělujeme příkazy a zákazy, a neštěkáme na něj jen přes rameno někam do prostoru. Na tom, že ho u večeře necháme dovyprávět zážitek, i když nám připadá nicotný... Mimochodem právě společné stolování je tou nejideálnější chvílí dát všem dětem prostor, aby se uplatnily jako individuality.
 
Bůh maličkostí
Čtyřicetiletá Monika Červenková ze Semil přispěla následujícím postřehem: „Jsem nejstarší ze tří dětí. O tři roky mladší bráchové jsou dvojčata. Neměli jsme moc peněz, proto táta pracoval i o víkendech. Rodina a domácnost ležely zcela na mamince. Samozřejmě, že do práce chodila i ona. V účtárně pivovaru začínala v šest ráno, ale ve dvě odpoledne už utíkala domů na druhou směnu. Objektivně se asi mnohem víc věnovala bratrům, ale i když nebyla žádný odborník, uměla i ve mně uchovat pocit, že nejsem na vedlejší koleji. Třeba když pekla... Často mi říkala, co by si beze mne počala, kdybych jí nepomohla. A když byli kluci nemocní, máma mě posílala na nákupy. U nás doma se za mlsání utrácelo jen výjimečně, najednou na mne mrkla a řekla mi: ,A můžeš si pak koupit Míšu. Klukům ho ale neukazuj, chtěli by taky a nemůžou.‘ Zní to možná směšně, ale tyhle drobnosti byly naše malé holčičí ,tajemství‘, díky kterému jsem cítila, že na mě myslí, i když se mi nemůže věnovat.“ Maminka paní Moniky nebyla žádný psycholog, ale celou situaci zvládla na výbornou!
 
ZKUŠENOSTI ČTENÁŘEK:
 
Pavla Vyhlídalová (30), Luby u Chebu
Klepněte pro větší obrázek

Jsem máma pěti dětí: Davídka (10 let), Honzíka (4 roky), dvojčatům Evě a Tomovi je dvaapůl roku a nejmladší Julinka se narodila v lednu. Nikdy předtím mě vůbec nenapadlo, že právě já budu mít tolik dětí. Ale našla jsem muže, s kterým si rozumím, máme kde bydlet a práce doma je také výhoda. A bez dětí by byl život prázdný. A že jich je víc? Jsou zdravé, šťastné, nikdy nejsou samy a my je milujeme.
 
Klepněte pro větší obrázekUrčitě nám odpustí i to, že ta práce doma má i své nevýhody. Málo času na společné aktivity. Manžel je většinu dne v kuchyni, může zajít vždy jen na chvíli. Takže většinou jsem s dětmi sama a mám je všechny pohromadě. Do dvou hodin jsou dvojčata sama, modelujeme, kreslíme si, hrajeme. Přitom musím stíhat běžné domácí práce a oběd. Pokud už jsou i oba kluci doma, je pak složité věnovat se každému zvlášť. Proto se do činností s dětmi zapojili i manželovi rodiče. Tchán vozí dva starší do školy a školky. S dvojčaty Evičkou a Tomem chodí na vycházky, abych měla čas na sebe, a teď i na Julinku. Babička zaměstnává Honzíka, když přijde ze školky.
 
Jsem máma, která se snaží vše zvládnout. I když je to náročné, vyčerpávající. Ale když vidím naše dětičky večer spinkat v postýlkách, jsem šťastná, že vše proběhlo bez úrazu, a těším se na další den s nimi.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře