Terezka se narodila jako naše druhé dítě, necelé tři roky po synovi Tomáškovi. Byli šťastní a zdraví, až do osudného roku 2015. V únoru Terezka dostala zánět dutin, brala antibiotika, prostě jako každé jiné nemocné dítě.
Je fakt, že už delší dobu byla unavená, bolely ji nožičky a měla spoustu modřin, které nemizely. Ale slýchala jsem uklidňující slova o tom, že je to růstem, takže jsem signálům nepřikládala až takový význam. Jenže po dobrání antibiotik byla Terka stále nastydlá, nepozorovali jsme zlepšení. Jednoho dne nás ve čtyři ráno probudil hysterický pláč, že ji bolí nožičky, nemohla se na ně postavit. Museli jsme s manželem do práce, tak jsme ji odvezli k mé mamince, která s ní zašla k dětské lékařce. Ta na ní nic neshledala, i když Terce už začala stoupat teplota. Prý máme podávat léky na snížení horečky, je to růstem a po antibiotikách častý jev.
Vše je špatně
Když teplota do večera nepolevovala, vyrazili jsme na pohotovost. Tam mi v podstatě řekli to samé jako u dětské lékařky, ale jelikož jsem zdravotník, nenechala jsem se odbýt a požádala o vyšetření CRP na zjištění zánětu v těle. A výsledek? Hodnota byla 60 (normální je do 10), takže okamžitě následovala hospitalizace. Když za námi později přišel lékař, hned jsem věděla, že se něco děje.
„Paní Němcová, krevní obraz se mi nelíbí, jsou tam velmi špatné hodnoty. Mám známého lékaře v Motole na hematologickém oddělení, budete převezeni sanitkou do Prahy.“ Nemohla jsem ani dýchat. Do toho Terka plakala, že nikam nechce, tak jsem ji uklidnila, že pojedu s ní a nehnu se od ní. Když jsme odcházeli z oddělení, sestřičky mi podávaly ruce a říkaly, že nám drží pěsti a abychom se drželi.
Moje tušení se začalo potvrzovat. Celou cestu sanitka houkala, Terka nevěděla, co se děje, cestu naštěstí prospala, ale mně se hlavou honily myšlenky na to nejhorší. Připustit si, že moje malá holčička je vážně nemocná, se mi opravdu nechtělo.
Když se hroutí svět
Když se zničehonic ocitnete na oddělení hematoonkologie, pozorujete kolem sebe děti bez vlásků, s množstvím pump a toho všeho, je vám do breku.
Jelikož nás přivezli v sobotu, nikdo nám nic neřekl, čekalo se do pondělí na odběr kostní dřeně. Ten jsem obrečela, i když malá si nic nepamatuje, byla v narkóze. Odpoledne mi lékaři řekli, ať zavolám manžela, že mají výsledky a chtějí nás tu oba. To už jsem věděla, že je zle… Společně jsme vyslechli neúprosnou diagnózu, kterou jsem se v posledních dnech tak zoufale snažila vytěsnit z hlavy: „Je nám to moc líto, ale vaše dcera má akutní lymfoblastickou leukemii.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Dodnes nevím, co všechno nám lékaři říkali, co nás čeká a jak moc bude třeba změnit dosavadní život. Musela jsem se dát do kupy, protože brečet před Terkou jsem nechtěla. Potřebovala mě silnou.
Kde najít sílu?
Terinka se hned zajímala, co s ní je a pořád mi opakovala: „Mami, já jsem tak ráda, že mám vlásky, ostatní děti je nemají…“ Netušila jsem, jak jí říct, že ona na tom bude za nějaký čas úplně stejně.
Pak už šlo vše ráz na ráz. Terince zavedli centrální žilní katétr, podstoupila lumbální punkci (punkcemi a odběry kostní dřeně si prošla nesčetněkrát, aby se vidělo, jak léčba zabírá), a než nás pustili domů, dostala první chemoterapii. Mezitím jsme doma museli předělat pokojíček. Terka potřebovala čisté prostředí, nesměla do kolektivu, držela nízkobakteriální stravu, z jídelníčku jsme museli vyřadit spoustu potravin. Vzhledem k tomu, že chodila do první třídy, začala navštěvovat školu v Motole.
Pak nastaly cykly chemoterapií, čekalo nás deset měsíců takzvané aktivní léčby. Po několika týdnech začaly Terince padat vlasy. Měla je do pasu, tak jsme jí je zkrátili na mikádo.
Jednoho dne ale přišla s pláčem a v ruce držela chomáč vlasů. Právě to byl okamžik, kdy šla úplně dohola. A to jsem plakala i já.
Znovu s houkačkou
Ze začátku léčby brala kortikoidy, po kterých byla oteklá, do toho chemoterapie s vedlejšími účinky, jako jsou afty a boláky v ústech, vyrážka, zvracení… Velká zkouška nás ale teprve čekala. Po jedné z dalších chemoterapií jsme přijeli domů, Terka si hrála s bráškou na zahradě, najednou přiběhla a ukazuje mi, že nemůže mluvit. Okamžitě jsem volala do Motola, kde mi sdělili, že máme přijet a nejlépe si zavolat záchranku. Než sanitka dorazila, dcerka už zase mluvila, v nemocnici ji vyšetřili a vypadalo to, že bude všechno v pořádku. Bohužel nebylo. K ránu dostala záchvat, vypadalo to jako mrtvice a epilepsie dohromady. Vidět milované dítě v tomhle stavu bylo neskutečně kruté. Lékaři mě ujistili, že bude vše dobré, že jde o vedlejší účinek léčby na nervovou část mozku. Terinka dva dny nemluvila a několik dní se jí střídalo ochrnutí pravé a levé části těla. Já jen brečela a pomalu se hroutila.
Podpora byla vším
Uplynulo deset měsíců a začali jsme se pomalu připravovat na poslední roční fázi léčby, takzvanou udržovací. Terka už zase mohla do školy, postupně jsme „povolovali“ dietní režim a polehoučku se vraceli do „normálního“ života, i když nadále brala léky a každý měsíc nás čekala kontrola. Terezka si musela zopakovat druhou třídu, ale to je to nejmenší po tom všem, čím si prošla.
Byla neskutečně statečná, někdy byla právě ona oporou mně.
Právě nyní, po dvou letech, končíme udržovací léčbu. Všichni věříme, že jsme tuto zákeřnou chorobu přemohli a nikdy už s ní nebudeme mít co do činění.
Jsem vděčná a děkuji celé své rodině, známým, kolegům, přátelům, prostě všem, kteří stáli při nás a pomáhali.
Nedokážu dostatečně vyjádřit, jak moc to pro nás znamenalo. Můj velký dík patří také rodinám všech dětí, které jsem v nemocnici potkala a kterým vděčím za podporu a pevné přátelství. Byli jsme tam jedna velká „motolská rodina“ a jsme i nadále. A velice děkuji i Dobrému andělovi, nadačnímu fondu, s nímž to bylo všechno o něco snazší.