Pokud i vy patříte mezi maminky, které znejistí pokaždé, když se na hřišti, v kavárně nebo v mateřském centru začnou probírat pohybové pokroky dcerušek a synků, pak zůstaňte v klidu. Váš Venda rozhodně není nijak opožděný, jestliže začal chodit „až“ ve třinácti měsících, zatímco kamarádčina Helenka vesele cupitá „už“ od třičtvrtě roku.
Mnohem důležitější než datum prvních samostatných krůčků, které si tak rádi pyšně zapisujeme do rodinných kronik, je totiž způsob, jakým se děťátko k chození dopracovalo. „Chůze je vlastně jen takové vyvrcholení, kterému musí předcházet zvládnutí celé řady dovedností,“ upozorňuje doktorka Jiřina Luksíková, která se specializuje na dětskou rehabilitaci. Důležitým mezníkem pohybového vývoje jsou podle ní tři měsíce věku, kdy by dítě mělo s přehledem „pást ovečky“. Zjednodušeně řečeno: když tohle kojenec bez problémů ve třech měsících zvládne, dá se přepokládat, že se bude v budoucnu také správně otáčet, dobře lézt, stavět se a nakonec i chodit. Všechno chce ale svůj čas a nic se nesmí uspěchat.
Na kolena!
Jednou z nejdůležitějších etap pohybového vývoje je doba lezení po čtyřech. Zhruba kolem sedmého osmého měsíce by se mělo dítě začít pohupovat na všech čtyřech a z této pozice pak samo odvodí, jak přenést těžiště a jak střídat končetiny, aby se dalo do pohybu. Čím déle potom dítě prozkoumává své okolí po čtyřech, tím lépe. Přeskočit nebo minimalizovat jakoukoli část motorického vývoje se nevyplácí. A zrovna lezení je pro správné svalové souhry a budoucí držení těla velice důležité. Tak důležité, že bychom v něm měli dítě podporovat, a ne mu v něm, ač třeba nevědomky, bránit.
Paní doktorka Luksíková například všem maminkám klade na srdce, aby dětem obuly botičky teprve ve chvíli, kdy už chodí úplně samostatně. Dokud totiž lezou, staví se, nebo obcházejí nábytek, boty nejenže nepotřebují, ale naopak by jim překážely ve správném pohybu. Lezení má totiž tři po sobě následující fáze: při té první má dítě nožičky ven (jako lachtan), pak je naopak dává dovnitř a teprve nakonec se naučí lézt s nohama rovně. A to se s botami na nohách prostě nedá...
Ještě se nasedí...
Mnohé maminky mají strach, že se bude jejich miminko v kočárku nebo v postýlce nudit, a tak ho velice brzy posazují, aby se mohlo lépe rozhlížet kolem sebe. Věřte ale, že předčasným posazováním kojenci možná rozšíříte obzory, ale jistě mu také zaděláte na potíže s páteří. „Nikam nespěchejte, není proč. Samostatný sed není žádná sledovaná dovednost, ale vyplyne z vývoje,“ vysvětluje paní doktorka Luksíková. „Nechte děťátko ležet nejlépe na bříšku, a to i venku v kočárku, dokud se samo neposadí.“ Dřív, než posadíte několikaměsíční miminko do golfáčů, představte si ta nezralá záda, která se při předčasném sezení hroutí a zakulacují.
Pomáhání zakázáno
Základem správného pohybového vývoje dětí – a to se týká samozřejmě i chůze – je trpělivost rodičů a dalších rodinných příslušníků. Měli bychom miminko nechat dělat to, co je pro ně přirozené. Naše ambice jsou naše ambice a nejlépe uděláme, když je strčíme někam hluboko do sklepa nebo na půdu. Tím, že budeme svého potomka snaživě vodit za ruku nebo ho vsadíme do chodítka, houpadla či jiného „podepírátka“, mu totiž prokážeme leda tak medvědí službu.
Proces vývoje trupu je u každého dítěte jinak dlouhý, a když je předčasně nutíme do vzpřímené polohy, můžeme mu založit na celoživotní problémy s držením těla a s páteří. Při vodění za ruku totiž měníme dítěti jeho přirozené těžiště (vytahujeme je z oblasti pánve nahoru mezi lopatky) a ono sice chodí, ale špatně. Spíš tak nějak vlaje a plandá. Maminkám i babičkám, které mají snahu předčasně podporovat chůzi a vodit dítě za ručičku, proto paní doktorka Luksíková vzkazuje, aby raději poklekly na všechny čtyři na podlahu a šly při hraní dítku příkladem. Nebojte, ono se postaví a začne chodit. Ale až ve chvíli, kdy na to bude jeho tělo opravdu připravené.