Nešiďte předčítání z knížek...

Jak dlouhé mají být příběhy? Pro začátek vyberte pro dvou a tříleté dítě krátké příběhy, asi tak pětiminutové. Pro čtyřleté (a trénované) už mohou být dlouhé až 20 minut.
Nešiďte předčítání z knížek...
Na předchozích stránkách jsme apelovali na to, aby se s dětmi od nejútlejšího věku sportovalo. Teď přicházíme s dalším doporučením: Nejen tělo malého sportovce, ale i jeho mozek potřebuje „pohyb“. A právě předčítání je ten nejúčinnější fitness program, který můžeme dětské hlavě dopřát.

Nic neošidíte
Michaela Mašková je už jedenáctým rokem učitelkou v mateřské školce v Praze Kobylisích. „Jestli rodiče dětem před spaním čtou, nebo je posadí před video, poznáme s kolegyněmi už během prvních dvou dní,“ reaguje na náš dotaz. Jak? Paní učitelky mají jednoduchý test. Posadí si v rámci dopoledního programu svěřence kolem sebe do kruhu a předčítají jim pohádkové příběhy. Například o statečném krejčíkovi. Učitelky si rozdělí role a mluví za pohádkové postavy. Část dětí je sleduje tiše jako myšky. Část se začne po chvíli vrtět, ale tak nějak to „vydrží“. Vždy se ale vyskytnou dva tři špunti, kteří ten klid narušují od samého začátku. Nevydrží sedět a poletují okolo bez toho, aniž by i jen na malou chvilku naslouchaly. Kroutí se, vzdychají, mají tendence ostatní děti pošťuchovat.

Nevymlouvejme se na hyperaktivitu
Hyperaktivita? „Kdepak, na tu se dnes svádí skoro všechno,“ vrtí hlavou paní učitelka Mašková. Těmto dětem doma prostě nečtou. Ačkoliv jim je už skoro pět let, jejich hlavy si nedokáží poradit s tolika slovy. Nepomáhá ani když vyměníme knihu a téma a čteme třeba o malém, zatoulaném brontosaurovi nebo rytířích. Nezabere totiž žádný příběh! U nich doma čte tatínek leda sportovní rubriky v novinách a maminka módní časopisy. Knihy jsou považované za předražené zboží, za které nemá cenu utrácet. „V životě jsem nečetl a vydělávám víc než nějaká blbá úča!“ bývá oblíbeným argumentem. Že zadělávají potomkovi na potíže s učením, až nastoupí do „opravdovské školy“, jim nedochází. Skutečnost, že usazování dítěte před „bednu“ není tím pravým ořechovým, ví dnes i ti rodiče, kteří to dělají. Proč ale takové ciráty se čtením? V Německu prováděla televizní stanice ZDF spolu se spolkem německých knihkupců velký, celonárodní průzkum. Výsledné zhodnocení znělo: „Čtení je pro duševní rozvoj dítěte nenahraditelné.“ Obrazy, které vznikají v hlavě při čtení, jsou emocionálnější, poutavější a ucelenější než ty hotové a konkrétní, které nabízí televize. Jenomže je tu malý zádrhel. Čtení a poslouchání vyžaduje mnohem větší úsilí! Dítě se musí víc soustředit, víc aktivovat mozek. Toho ovšem dosáhne jen po vydatném tréninku, který by měl začít již v průběhu prvního roku života. Ve čtyřech pěti letech už je totiž skoro pozdě. Proč?

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
Naslouchat příběhu není pro naše prťavce vůbec lehká práce. Ano, čtete dobře: práce. Jejich šedá kůra mozková totiž vynakládá ohromnou námahu.
Kluk nebo holčička nejprve potřebují cvičit, aby dokázali porozumět slovům příběhu. Zároveň se učí vytvářet souvislosti mezi jednotlivými větami. A pak ještě musíme počítat, že ze souvislostí se v téměř každé pohádce vynořují pro ně nová, neznámá slova. Paralelně s tím ale předčítání dokáže ještě něco navíc: Souznění rodiče a potomka. Nabízí úžasnou látku k hovoru při převypravování obsahu. Ale hlavně vytváří neopakovatelnou a nenahraditelnou atmosféru vzájemného propojení duší. Doživotní silné citové vazby v rodinách nevznikají samy od sebe, ale jsou vytvářeny právě v podobných intimních chvilkách.

MALÝ PŘEDČÍTACÍ MANUÁL
 
Co předčítat?
Platí zásada, že pro první dva až tři roky života dítě potřebuje obrázkové knížky. Jenže jak vybírat, když jsou jimi knihkupectví přecpaná? Dejte na vlastní pocity a logické uvažování. Líbí se ilustrace vám? Jsou rýmy harmonické, nepřipadají vám texty hloupé? Hodí se k obrázkům příběh? Je všechno logicky propojené? Knihy, které považujete za stupidní a kýčovité nenuťte ani sobě, ani dětem, i kdyby se tisíckrát jednalo o „bestseller“, o který se zbytek národa pere.

Hlídání pozornosti
Sláva! Knížka je vybraná. Jenže jsou děti, kterým začneme s velkou slávou číst, vůbec duchem přítomné? Poslouchají? Nebo se znuděně rozhlížejí po pokoji, protože rozuměli jenom slovu „nádraží“? Možná je nová kniha ještě příliš těžká. V tom případě sáhněte po nějakém jednodušším čtivu. Dítě se nesmí nudit, předčítání byste mu mohli něčím, co je nad jeho síly, nadobro zprotivit. A nenechte se zmást tím, že starší sourozenec tuhle knížku v jeho věku miloval a chápal. Každý potomek má jiný rytmus vývoje.

Nedostatek času není omluva

Když budeme každý den nepřetržitě hledat nějakou volnou půlhodinku, tak ji najdeme. Je pouze nutné mít důležitost předčítání stále na paměti. Prostě si to zapište do diáře, tak jako si tam píšeme splnění úkolů pro lidi, kteří nejsou zdaleka tak důležití, jako náš potomek.
 
Pomlky dělají text napínavým
Jaktože u našeho předčítání dítě „otravuje“, zatímco když čte babička, poslouchá, ani nedutá? Možná proto, že si babička, než se do napínavého příběhu o třech prasátkách pustila, pohádku nejdřív aspoň prolétla očima, aby byla v obraze. Lze předpokládat, že většina z nás není rozhlasovým hercem se schopností okamžitě reagovat na neznámý text. Jenže „předpříprava“ kvalitu našeho „vystoupení“ výrazně zlepší. Můžeme pak číst dynamičtěji a proměnlivěji. Ostatně když chce předčítač docílit, aby jeho námaha měla kýžený účinek na výslovnost malého posluchače, měl by při předčítání mluvit neustále důrazně. A také pomalu a vždycky vyslovovat pečlivě koncovky jednotlivých slov. Rozhodně nepodceňujte důležitost pomlk. A samozřejmě je nanejvýš žádoucí, aby vlk mluvil jiným hlasem než Karkulka. Jen žádné zábrany!

Když je příběh vzrušující až příliš
Dítě, které při předčítání sedí na klíně svých rodičů, je proti přílišnému vzrušení chráněno velmi dobře a trochu toho strašení, hemžení čertů bez úhony přežije. Kdyby ho však někdy přeci jen mělo být až příliš – je to velice snadno a rychle rozpoznatelné při přímém tělesném kontaktu – pak bychom měli trochu přibrzdit. K tomu se nabízejí několikeré možnosti: nedramatické, nudnější čtení! Dát nebezpečným postavám jemnější hlas! V případě nouze smíme text zmírnit: Kdo nechce nechat čarodějnici upálit, ať ji nechá jednoduše zmizet ve vzduchu na koštěti. Takové obměny si ale musíme zapamatovat a napříště zůstat u stejné verze. Jinak přijdou reklamace. Děti totiž mají sloní paměť a jsou velmi konzervativní.

Staré tradiční pohádky

A jak je to se zcela zastaralými nebo už nepoužívávanými slovy ve starých pohádkách? Třeba od Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena? Když jich není moc, přečtěte je a vysvětlete, co znamenají. Stará mluva totiž propůjčuje příběhům zvláštní ráz a dodává jim na tajuplnosti. Onu odlišnou atmosféru děti velmi citlivě vnímají a přitahuje je. Postavy těchto příběhů pro ně pocházejí z dalekého světa a jsou zbaveny hrozivé blízkosti.

Kříž s ilustracemi
Skutečný problém jsou ovšem knižní ilustrace. S radostí předčítáme z knihy, Filip soustředěně poslouchá. Pak obrátíme list… a narazíme na velký obrázek loupežníků. A najednou je veškerá koncentrace v tahu. „Ty teda vypadaj! A jsou tam ještě nějaké další obrázky?“ Filip je trochu zklamaný, protože si loupežníky představoval úplně jinak. Navíc má jeden z nich v ruce velikou hůl. Filip se ihned zeptá, co s ní chce dotyčný dělat. A my musíme přiznat, že nevíme, protože v textu o holi není ani ň. Děti obrázky milují, a to i v textových knížkách. Většinou je však obrázky ruší. Co dělat? Buď dětem obrázky ukázat předem, aby si je prohlédly. Pak je ale připravujeme o možnost, aby si ve své hlavě samy obrázek loupežníků – či celého příběhu – vytvořily. Anebo obrázky zakryjte, třeba žlutými poznámkovými přelepkami a můžete si je prohlédnout až nakonec.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články