Neplodné čáry

Rok, dva, tři a pořád nic. I když se snažíte jako diví, na těhotenském testu jen jedna čárečka. Kdo za to může? A dá se s tím něco dělat?
Neplodné čáry
Patříme k sobě? Neměli bychom si najít někoho jiného? I takové otázky vám běží hlavou. A když se ukáže, že je chyba na vaší straně, ptáte se sama sebe, jestli byste své drahé polovičce neměla dát volnost. „Na to já jsem ani nepomyslela,“ vzpomíná Simona, maminka čtyřleté Klárky. „Ale strašně jsem prý svého muže trápila. V pětadvaceti jsem dítě nechtěla, ve třiceti jsem se lekla, že je pozdě. Rozejít se se mnou chtěl on. Ne proto, že to byla má chyba, ale proto že se ze mne stala fúrie, která nekoukala napravo nalevo.“ Simonin manžel nakonec zůstal, dokonce se nechal „dovléci“ do centra asistované reprodukce. „Po třetím pokusu jsem se zařekl, že už nikdy víc. Pak jsem se nechal umluvit na čtvrtý a ono to vyšlo. Klárka mi pomohla překonat bariéru, která ve mně vůči mé ženě narůstala. “
 
Máme babyboom
Loni u nás přišlo na svět přes 120 tisíc dětí. Čím dál více párů má ovšem s početím potíže. Po léčbě poruch plodnosti se v roce 2008 narodilo 9620 dětí, z toho po asistované reprodukci asi 7 procent, tedy každé dvacáté. Málo nebo moc? Podle doktorky Jitky Řezáčové, vedoucí centra IVF v Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí se například v Belgii narodí po asistované reprodukci každé 6. miminko. „V počtu center to určitě nebude, těch máme hodně, ale u nás mají lidé častěji k umělému oplodnění výhrady a asistované reprodukce se bojí. Průměrný věk žen, které do center přicházejí, je 32 let, a to už je poměrně pozdě.“
 
Je to jen naše věc
Řekli byste někomu, že nemůžete mít dítě? Sandra v tom problém nevidí: „Mně se to stalo a musela jsem jít na umělé oplodnění. Je to prostě nemoc, jako každá jiná. Manžel ale nechtěl, abychom o tom mluvili.“ „Po tom nikomu nic není,“ podotýká Stanislav. „Přece nebudu poslouchat nemístné poznámky. Ještě bych si připadal jako méněcenný…“ Podle některých průzkumů hodně našich spoluobčanů netuší, jak to s umělým oplodněním vlastně je. Domnívají se, že má „velká rizika a vedlejší účinky“. A někteří si dokonce myslí, že když si to lidé zavinili, měli by si to zaplatit“.
 
Touha po miminku je přirozená. A silná. Ženy, kterým se nedaří otěhotnět, by mohly vyprávět, jak se každý den vleče, když dítě nepřichází. „Tak, kolik máš dětí?“ Pokud jste byly na nějakém školním srazu, určitě jste takovou otázku také dostaly. „Žádné?“ A ty děti nechceš? Nemůžeš, aha...“ „Přestala jsem tam jezdit,“ říká Katka. A přestala se stýkat s kamarádkou z dětství, která neustále vedla řeči o tom, že kdybych chtěla, tak… Připadala jsem si vedle ní jako naprostý outsider. A přitom mám dobrou práci, úžasného manžela. Ten její chodí z hospody domů tak pozdě, že své kluky vidí, jen když spí.“
 
Karel už deset let žije s přítelkyní. Do svatby nehrnou, ale miminko by brali. Bohužel se to nedaří. „Kamarádi si ze mě dělali legraci, že jsem jako chlap selhal. Tak teď raději předstírám, že jsem programově starý mládenec a potajmu chodím na IVF. Stigma neplodnosti u žen a mužů je podle Mgr. Lenky Slepičkové z Institutu pro výzkum reprodukce a integrace společnosti odlišné. Zatímco neplodné ženě je přisuzována psychická labilita, přílišné upnutí se na touhu po dítěti nebo podvědomé odmítání mateřské role, k mužské neplodnosti se jako rovnítko dává buď nedostatek sexuality, nebo impotence. Tak tomu samozřejmě není. Přesto se za to muži stydí. Ale na umělé oplodnění by šli.
 
Třicet není dvacet
Před dvaceti lety mladé ženy rodily ve dvaceti, teď kolem třicítky. Průměrný věk prvorodiček překročil 26 let. Kdy je pro ženu opravdu optimální mít dítě? Doktorka Řezáčová odpovídá jednoznačně. „U prvního dítěte mezi 20 až 25 lety, po třicítce šance na početí začíná klesat. Po 35 letech stoupá riziko chromozomálních nepravidelností, které se mohou u dětí objevit. Podle profesora Zdeňka Malého, přednosty Kliniky pro léčbu neplodnosti Unica v Brně, může mít už ve 32 letech žena až polovinu vajíček s abnormálním počtem chromozomů. A tento stav se prohlubuje. „Po třicítce nemusí vaječníky ženy pracovat tak, jako v pětadvaceti...“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
A co mužské ego
Ženy mateřství odkládají z mnoha důvodů – kvůli práci, seberealizaci, cestování.. Pak se rozhodnou mít dítě a – nic. Dřív se všechno házelo na jejich bedra. Podle profesora Malého se stále část lidí domnívá, že za „netěhotněním“ stojí především žena. „Bohužel tomu tak není a muži velmi nelibě nesou fakt, že ve větší části neplodných párů jsou to právě oni, kdo je příčinou problému. Mužské ego je daleko citlivější a muži si ne vždy uvědomují, že schopnost intimního styku není totožná se schopností plodit děti. V posledních letech vidíme, že u dvou třetin neplodných párů je vždy zastoupen také mužský faktor. Dokonce lze říci, že nedostatečná kvalita spermií je nejčastější příčinou neplodnosti. Teprve pak následují funkční poruchy vaječníků, nedostatečná kvalita vajíček, imunologické problémy atd. Neprůchodné vejcovody, tzv. tubární faktor, jsou v tomto porovnání zastoupeny méně.“
 
Jsou iniciátorkami návštěvy centra asis-tované reprodukce jen ženy? „U nás prakticky vždy ženy, a ty pak přivádějí muže. Obráceně? Velmi vzácně, vlastně si ani takový případ nevybavuji,“ konstatuje profesor Malý. V Podolí to tak jednoznačné není. „Často přicházejí partneři spolu, a to je velká výhoda, protože neplodnost je problém páru. Někdy přijde žena sama, jindy muž, ale určitě je více žen, které péči iniciují.“
 
Honem, ať si to nerozmyslí
Když muži zaklepe na dveře třicítka, řekne si, že je čas mít dítě. Natěšená partnerka má pro něj v tu ránu „rozpis“, který je třeba dodržovat – to aby si to náhodou nerozmyslel. To platí i pro umělé oplodnění. Ale rozhodnout se je jedna věc a „přežít“ léčbu, třeba i mnohokrát za sebou, věc druhá. Obavy, že to nevyjde, nejsou zanedbatelné. Psychika hraje podle Jitky Řezáčové velkou roli a léčba mnohdy vyžaduje velkou trpělivost. „Kdybychom se snažili proces vyšetření urychlit, vedlo by to naopak k tomu, že by se léčba oddálila, nebo bychom partnery neléčili správně.“ Jitce Řezáčové se zdá, že muži důsledněji dodržují to, co jim doporučili. „Netrpělivé jsou ženy,“ říká. „Když se tři měsíce nic neděje (i když se jim plně věnujeme), mají pocit, že ztrácejí čas.“ Někdy to páry v takovém případě vzdají, nebo se vypraví jinam. „Je poměrně typické, že ženy s poruchou plodnosti migrují mezi centry reprodukční medicíny a snaží se najít to „lepší‘. To je ale podle Jitky Řezáčové špatně. I v „novém“ centru je totiž snahou lékařů co nejpřesněji určit, proč nemohou mít miminko. A to není záležitost jednoho dne. Přicházejí o čas, který by tolik potřebovaly. A jsou vlastně pořád na začátku.“
 
Jde to i ve čtyřiceti
Šance na početí je při první In vitro fertilizaci (IVF) kolem 30 až 35 procent. S dalšími stimulacemi stoupá – samozřejmě to záleží na věku ženy. Je-li vám 38, máte určitě menší naději, než kdyby vám bylo 30. „Přesto nikdy nic není ztraceno a vždycky stojí za to to zkusit. Měli jsme tu paní, která počala dvojčata, když jí bylo 41 let. Ve Švýcarsku, kde žije, absolvovala jedenáctkrát IVF, u nás ještě třikrát. O dítě se tímto způsobem začala pokoušet, když jí bylo 28 let. I z tohoto příkladu je zřejmé, že někdy to sice jednoduché není, ale flintu do žita také není třeba házet. Když se partneři rozhodnou, že dítě opravdu chtějí, musí pro to něco udělat a něco vydržet. Nakonec to třeba vyjde.“
 
Peníze, peníze, peníze
I na ně musí páry, které se snaží za pomoci umělého oplodnění o miminko, hodně myslet. Vzdávají to kvůli financím? Doktorka Řezáčová si to nemyslí. „Když mají takovou motivaci a rozhodnou se, že do toho půjdou, peníze už většinou zásadní roli nehrají. Záleží na tom, jestli ještě nemají vyčerpané cykly IVF, co všechno jim zaplatí pojišťovna. Něco jiného je, když si platí všechno – to může přijít na 60 tisíc a víc.“
 
Do České republiky přijíždí stále více párů ze zahraničí. Jezdí k nám proto, že zákon umožňuje déle kultivovat embrya v laboratoři a tím selektovat kvalitnější. A také pro možnost otěhotnět pomocí darovaných vajíček, kterou legislativa v řadě zemí neumožňuje...“
 
Nečekejte...
Vajíčko, jak má být, spermie čilé a plné života. Optimální předpoklady pro početí miminka. Vaše záměry však může nabourat třeba imunitní nesoulad či rozložená psychika a stres. Ani v takovém případě nemusíte lámat hůl. Nestyďte se za svůj „problém“, ať už je jakýkoli – skutečný či zdánlivý. Nečekejte, až bude pozdě a raději vyhledejte odbornou pomoc včas.
 
Jaké jsou možnosti umělého početí?
 
Inseminace (IUI) – spermie jsou speciálně upraveny a zavedeny do dělohy. Žena by měla mít průchodný aspoň jeden vejcovod a prokazatelně ovulovat. Muž musí mít normální spermie.
 
In vitro fertilizace (IVF) – jde o tzv. mimotělní oplodnění (ve zkumavce). Vaječníky musí být hormonálně nastimulovány, aby dozrálo co nejvíce vajíček. Ve zkumavce se smísí se spermiemi. A pak jsou zavedeny do dělohy.
 
Intracytoplasmatická injekce spermie (ICSI) – jedna, vybraná spermie normálního vzhledu a pohyblivosti, se zavede do zralého vajíčka pomocí jehly. Dojde-li k oplodnění, je embryo přeneseno do dělohy.
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře