Nemůžete se dočkat miminka? A co když ono čeká na vás…

Být rodičem nemusí nutně znamenat schopnost zplodit a porodit potomka. Uvažovali jste někdy o trochu jiném typu rodičovství?
Nemůžete se dočkat miminka? A co když ono čeká na vás…

O tom, jak bolí touha po miminku, které dlouho nepřichází, se dozvídá stále více žen. Některé však vnímají svou poruchu plodnosti jako drsnou a nespravedlivou ránu osudu, jiné ji zkouší brát jako životní výzvu: Co když jejich děťátko na ně už někde čeká. A zvažují adopci človíčka, který, na rozdíl od nich, sám svou životní situaci změnit nemůže.

Nejde o náhradní řešení

Úvaha o adopci vůbec nevylučuje souběžnou léčbu neplodnosti, ale vyžaduje důležité přesvědčení – chtít být mámou děťátku, které se nemůže dočkat té své biologické a nutně potřebuje něčí lásku. Koneckonců žijí mezi námi páry, kterým po několikaleté anabázi za vlastním i „cizím“ děťátkem byla dána obě.

„Adopce by neměla být jen náhradním řešením, když už pár definitivně zjistil, že přišel o možnost mít vlastní dítě,“ říká Bc. Jana Fantíková, sociální pracovnice Střediska náhradní rodinné péče. „K osvojení dítěte nebo pěstounské péči je totiž třeba dojít hlubokým vnitřním přesvědčením, které vychází nejen z touhy mít dítě, ale také z ochoty pomoci dítěti, které rodinu potřebuje.“

Je logické, že nejprve automaticky předpokládáte, že budete mít vlastní dítě, a teprve když se objeví zádrhel, přijde na řadu úvaha o osvojení. Ale léčba poruch neplodnosti bývá zdlouhavá a začít pomýšlet na adopci, až když vše ostatní selhalo, tedy až někdy v pětačtyřiceti, je dost pozdě, protože emoční proces okolo adopce (od rozhodnutí až po čekání na konkrétní dítě), kterým pak partneři procházejí, vše prodlužuje.

Proto chcete-li být rodiči a dát malému človíčku (ať je vlastní, či ne) šanci šťastně vyrůst a připravit jej na dospělý život, zvažujte své „jiné rodičovství“ včas. Celý proces od vlastního rozhodnutí po získání děťátka, tedy jakési úřední těhotenství, trvá podstatně déle než to skutečné.

Odkud začít?

Podle zkušených adoptivních rodičů zvažování takového kroku vyžaduje spoustu informací, rozhovorů nejen s partnerem, ale i s lidmi, kteří mají s adopcí zkušenosti – s odborníky i samotnými adoptivními rodiči, a také s celou širší rodinou. Zároveň je důležité odpovědět si na spoustu otázek, z nichž některé jste si možná už vyřešili, když jste se rozhodli pro vlastní dítě, ale je ještě dost těch, které se týkají právě dítěte přijatého. Mezi ty patří například: Dovedu si konkrétně představit, jaké by dítě mělo být? Umím posoudit, jaké dítě opravdu nedokážu vychovávat? Zvládnu přijmout minulost dítěte? Budu umět porozumět jeho pocitům? Najdu odvahu s ním mluvit o jeho minulosti a původní rodině? Věřím, že přesvědčím rodinu a okolí, že toto rozhodnutí je správné?

Zdlouhavý proces

„Na mnohé důležité otázky najdou budoucí rodiče odpovědi až během přípravy,“ upozorňuje Jana Fantíková a vysvětluje, proč celý proces příprav a posuzování ještě před samotným zařazením rodičů do evidence uchazečů o adopci trvá rok.

„Prakticky všichni rodiče, kteří přípravným kurzem a psychologickým i lékařským posuzováním procházejí, jsou toho názoru, že je zbytečný, protože na jejich vlastní dítě by je nikdo takhle nepřipravoval a neprověřoval. Ale má to své opodstatnění a vysvětlení je jednoduché – děti v kojeneckých ústavech či dětských domovech jsou mnohdy složitější než děti, které by se těmto rodičům narodily. Mnoho z nich má za sebou problematickou minulost, prošly velkou zátěží většinou nekontrolovaného těhotenství matky, dvojím odmítnutím – jednou už v období prenatálním a podruhé po narození –, prožily minimálně šest týdnů, ale mnohem častěji několik měsíců v kojeneckém ústavu, kromě psychické zátěže mívají i jiné zdravotní potíže. Zkrátka jsou složitější a život s nimi je náročnější. Jde zvládnout a prožít krásně, ale je opravdu náročnější. A proto ta dlouhá příprava, kde se rodiče dozvědí i odpovědi na otázky, které by je předem ani nenapadly.“

Čekají děti – čekají rodiče

Možná se logicky ptáte, proč mnozí potenciální rodiče zůstávají bez dítěte i několik let, když kojeňáky a děcáky jsou plné dětí. Důvod je prostý – zdravých, bílých, právně volných dětí do půl roku věku je málo, ale zrovna o ty mají rodiče největší zájem. Zatímco dětí od roku výše, se snědou pletí či poloromským či romským původem nebo s více či méně vážným postižením, jsou plná zařízení, ale skoro nikdo je nechce. Mnohé jsou vhodné pro pěstounskou péči, ale daleko více žádostí je o adopci.

„Čas od času se stane, že rodiče čekají jen čtrnáct dní nebo měsíc. Ale to je dáno tím, že nemají tak striktní požadavky na dítě. Nedávno jsme hledali rodinu pro miminko s cukrovkou a našli jsme rodiče, kteří byli v evidenci jen pár týdnů, ale v žádosti přímo uvedli, že s diabetem mají zkušenosti a takový handicap dítěte jim nevadí. Rodiče touží dostat dítě co nejdříve a rádi by věděli, kdy ‚přijdou na řadu‘. Ale rozhodující je výše tolerance, jakou zaujmou vůči přijatému dítěti. Dítě ‚na míru‘ si zkrátka nemůžete objednat. Situace je taková, jaká je, a primární je najít dítěti rodiče,“ říká Jana Frantíková, která sama vychovala pět vlastních dětí a v pěstounské péči má sedm dalších.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře