„Ty jsi ale smolař. Už zase jsi to rozbil,“ peskuje máma malého Matěje. Ráno mu, jak byl rozespalý, upadl hrneček a rozletěl se na tisíc kousků. „To jsi celý ty,“ nabírá na hlase máma celá nervózní, že jí budou drahocenné minuty, kdy to bude muset uklidit, chybět. Když mluví o Matějovi táta, často říká, že se jeho šikovnost limitně blíží nule. Ale Matýsek vůbec není nemehlo. Jen se mu nepříjemné věci dějí častěji než ostatním dětem. Když ho nechali zkontrolovat u paní doktorky, řekla jim, že je na tom psychomotoricky velmi dobře a i jinak je to moc schopný a šikovný kluk.
Posměch nic neřeší
Zatímco jednomu se všechno daří, jiný má i při sebevětší snaze na kontě jeden průšvih za druhým. Podle psycholožky Evy Pavlíkové se rodíme s různými předpoklady, takže se pochopitelně mezi sebou navzájem lišíme v dovednostech i v jejich míře. „Ale smolařství,“ zdůrazňuje, „považuji spíše za naučený životní postoj. Budeme-li dítěti (byť v žertu) předhazovat, že je nešika a všechno vždycky zkazí, časem to přijme za své a přestane usilovat o lepší výsledek. Brzy pochopí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.“
„Slovo ZASE jsem jako dítě nesnášela,“ vzpomíná Lucie. „Občas se mi sice něco nepovedlo, ale rodiče to neopomněli komentovat tímto způsobem. Když moje matka stejně vystartovala po našem Radečkovi, hned jsem jí to vytmavila. Ještě by mu to zůstalo,“ durdí se. Dospělí vůbec mají tendenci nálepkovat. Pokud se potomkovi něco nepovede, hned říkají: „No jo, smolař…“ „Když mu nevěří rodiče či později třeba učitelé, má cestu k vlastní sebedůvěře hodně klikatou,“ zdůrazňuje psycholožka Eva Pavlíková. „Představte si pocity dítěte, jemuž stále říkají: Ty to určitě ZASE vyliješ! Ať ZASE nezakopneš…! Při jakékoli další snaze bude mít strach, že se ZASE něco přihodí a na jeho hlavu spadne příval posměšných či ironických poznámek. S třesoucíma se rukama a s očekáváním katastrofy se věci moc nedaří.“ Dítě prý přestane věřit, že by to někdy mohlo být lepší, a s nálepkou smolaře se smíří. „Nedostatek sebedůvěry je bohužel trvanlivý dárek a jeho majitelé se netají tím, že nic neumí a pro jistotu to ani zkoušet nebudou.“
Není přece žádný nešika!
Být smolařem, i když člověk není nešika, naopak je na tom často, pokud jde o dovednosti a znalosti, lépe než jeho vrstevníci, to není žádná výhra. A pro děti to platí dvojnásob. Jenže jakmile se jednou ocitnou ve smolné škatulce, už se to s nimi veze až do dospělosti. Dostanou se z toho vůbec někdy?
„Pokud podpora a porozumění chybí u nejbližších, může je dítě získat ve školce, v kroužcích. Uvedu příklad. V rodině aktivních sportovců to bude mít motoricky neobratný syn asi těžké. Ve školce vyjde najevo, že krásně zpívá. Proto je důležité dětem nabízet co nejširší spektrum aktivit, ale zároveň nepředpokládat, že jim všechno půjde samo a budou hned ve všem podávat mistrovské výkony. Děti se většinou vyhýbají tomu, co jim spontánně dobře nejde. Takže důležité je umět je povzbudit a podpořit zejména v méně oblíbených činnostech. Lhostejno, zda je to zábava nebo ‚práce‘.“
Andrea Simperová (31 let), Bára (6 let), Tina (5 let)
Měla jsem období, kdy jsem sledovala tu mou malou předškolačku a říkala si, jestli je na nástup do školy dostatečně zralá. Takové ty nehody, jako vylité snídaňové mléko, věci padající z ruky, baletní piškoty zapomenuté v šatně školky, nebyly výjimečné. Sehnala jsem si dokonce knihu „Nešikovné dítě“ a tam jsem se dočetla, že jsou mnohem větší smolaři. Tahle jejich nešikovnost pramení z dyspraxie, a dokonce každé desáté dítě je dyspraktik. A tak jsem se s tím srovnala a její občasné nemotorné činy začala považovat za normální. Je to přece ještě dítě! Došlo mi také, že já sama jsem často (hlavně v kuchyni) dyspraktická. A když mám den, lezu po čtyřech s metličkou a okolí přesvědčuji, že střepy přinášejí štěstí...
Převzato z časopisu Betynka.