Vdnešní době „rozpadu klasické rodiny“, jak občas o současnosti hovoří sociologové, je celkem běžné, že děti žijí jen s jedním partnerem. Většinou to bývá matka. A její role není právě záviděníhodná, což jistě potvrdí každá žena, která vychovává své dítě sama nebo jen za minimální účasti svého partnera. I když se totiž snaží sebevíc, jsou momenty, kdy táta prostě chybí. „Na výchovu dítěte mají být dva. O tom jsem byla přesvědčená, už když jsme miminko plánovali. Samozřejmě jsem vůbec netušila a ani si nechtěla připustit, že u nás to tak nedopadne. Když byly synovi dva roky, manžel odešel. A pro nás to bylo spíš vysvobození – bohužel to nebyl fajn táta. Jenže po čase jsem zjistila, že být na všechno sama, také není výhra. A nejde jen o kolotoč práce a vydělávání peněz, ale i o to, že já Filipa prostě hrát fotbal nenaučím a letadlo s ním taky lepit nebudu. Tak jsem pomalu začala zapojovat svého tatínka. Přiznávám, že nejdřív jsem ho musela, chudáka, trochu přemlouvat. Bál se, jestli malého zvládne. Ale dnes už jsou sehraný tým. Děda Filipa vyzvedává ze školky a tráví s ním skoro každý den. Věnuje se mu tak, že synovi táta v podstatě vůbec nechybí. A Filip ho prostě miluje, skoro žárlím,“ potvrzuje třicetiletá Jana, že někdy je opravdu lepší dědeček než nefunkční otec.
Myslí si to i dětská psycholožka Marta Boučková: „V první řadě je nutné říct, že tátu ani sebeskvělejší dědeček úplně nenahradí. Ale určitě platí, že je velkým přínosem, a to jak v citové oblasti, tak i pro vývoj dítěte. A stoprocentně je lepší mít fajn prarodiče než mizerného tátu, kterého vlastní děti nezajímají.“
Z dobrého táty fantastický děda
Ale abychom jen nedštili síru na špatné táty. Oni se někdy opravdu nemohou věnovat svým dětem tak, jak by si přáli. Náročná práce, hypotéka na byt, spoření na vzdělání potomků, to vše někdy odvádí táty od rodin na celé dlouhé dny a děti jim v podstatě rostou před očima. A když je pak dům splacený, dluhy vyrovnané, jsou z dětí minimálně maturanti a otcové spíš cítí pocit viny než dobrý pocit z dobře zabezpečené rodiny. Své otcovství totiž propásli, ale ne svou vinou. Jen se po nich chtělo něco jiného.
„Je to smutné, ale má to svá pozitiva. Z takových otců bývají skvělí dědové. Podvědomě nebo i cíleně totiž svým dětem vynahrazují, o co je ve vlastních očích v dětství připravili,“ míní Mgr. Marta Boučková. A že se nemýlí, potvrzuje i vlastní zkušenost pětapadesátiletého Karla – dědy na plný úvazek. „Ženil jsem se hrozně mladý. Ve dvaceti jsem vůbec neměl ponětí, co otcovství vlastně obnáší. Když se mi dcera narodila, byl jsem ve třetím ročníku na medicíně a jen se učil. Pak jsem sháněl byt, snažil se rodinu uživit, současně stále atestace – a najednou bylo mé dceři dvacet a už mě vůbec nepotřebovala. Tedy alespoň do doby, než se jí před pěti lety narodila Adélka a pak Dan. Už jsem nechtěl propásnout další příležitost a s vnoučaty se snažím být co nejvíc. Místo v nemocnici jsem vyměnil za soukromou ambulanci, abych měl více času a mohl být dědou každý den. A daří se. I dcera si mě jako dědu pochvaluje, což se o mně jako o tátovi říct nedalo…“
Takže, milé maminky, nevěšte hlavu. Jestli je váš partner od rána do večera v práci, neznamená to nutně, že od vás utíká a je špatný táta. Naopak se asi sám trápí a jednou to svým dětem zcela jistě vynahradí. A třeba jako dědeček…
Dědo, kde jsi?
Pokud není v rodině opravdu žádný mužský, nastává problém – jako v případě sedmatřicetileté Martiny, matky dvou puberťáků: „Já bohužel už svého otce nemám a ten manželův se s vnoučaty od našeho rozvodu přestal stýkat. Dokud byli kluci malí, tak mi to ani nepřišlo, že nemají dědu, že by jim nějak zásadně chyběl. Prostě jsem to brala, jak to je. Jenže jak rostli, cítila jsem, že nutně potřebují mužský vzor. Že je spousta otázek, které jim jako žena nedokážu „po chlapsku“ vysvětlit, že je leccos neumím naučit a koneckonců jim občas ani nerozumím. Tak jsem začala hledat v našem okolí někoho, kdo by jim mohl být starším kamarádem, rádcem a vlastně tak trochu i dědečkem. A měla jsem štěstí, jednoho takového děda vševěda jsem náhodou našla v tatínkovi kolegy z práce. Je to bezva chlap, kluky si hrozně zamiloval, tráví s nimi spoustu času, naučil je rybařit, bere je na fotbal a taky jim radí jak na mě… prostě jako chlap chlapům. A kluci ho prostě zbožňují už osm let…“
Martina nenechala nic náhodě a dědečka pro své syny si jednoduše našla. Ale je takový model správný? A není to trochu nebezpečné lovit v cizích vodách? Na to jsme se zeptali naší odbornice, psycholožky Marty Boučkové. „Ačkoli se s tím někdy matky – zejména ty, kterým partner opravdu ublížil, těžko smiřují, děti prostě muže potřebují. Měly by získat dovednosti, které jim ženský svět dát nemůže. A pokud tedy v rodině není alespoň milující dědeček, je dobré hledat vhodného adepta v okolí. Samozřejmě ovšem platí, že je nutné prověřit si, koho chceme dětem jako adoptivního dědu do života přivést, aby opravdu nehrozilo nějaké nebezpečí. To že ,cizí chlapík´ projeví zájem, ještě neznamená, že je to „vhodný“ člověk. Takže se určitě vyplatí zjišťovat informace a prověřovat. Jinak je to ale dobrá volba. Lepší cizí skvělý děda než vlastní, ale bez zájmu…“
Co to je mužský vzor a existuje vůbec?
Každý o jeho pozitivním vlivu někdy slyšel, ženy občas zmínka o něm dohání k šílenství, muži s ním operují v rámci péče o dítě. Jenže co vlastně ten termín znamená a opravdu je pro naše děti a jejich výchovu tak důležitý? „To opravdu je. Ne nadarmo se říká, že mužský a ženský svět se liší, o čemž se dennodenně přesvědčujeme. A děti potřebují znát oba světy. Jde jak o různé formy reakcí a jednání, tak rovněž o běžné mužské dovednosti. Asi se to více týká synů než dcer, i když to neznamená, že dcera otce nepotřebuje. Mužský svět ale do určité doby tak nevnímá a od matky zjistí a naučí se vše, co potřebuje vědět. Klukům ale mužský vzor vyloženě chybí. Oni potřebují k někomu vzhlížet, mít velkou autoritu, a když to řekneme nadneseně, tak se i někoho víc bát, protože maminky jsou většinou rozmazlovací bytosti a tatínkové pevná ruka. Od mužů také v dospělosti lépe přijímají choulostivé informace a určitě se jim snáz svěřují s tím, co je trápí. Ale kromě duševní a citové oblasti se kluci od kluků nejrůznějšího věku učí spoustu užitečného, jako opravit světlo, vyměnit žárovku nebo třeba vymalovat. Takže určitě doporučuji, kde není táta, hledat jako mužský vzor dědu. Pokud samozřejmě děda může, jestli mu věk a zdraví dovolí, a pokud také sám chce. Jedině tak může být ,mužsky a mužně‘ prospěšný,“ dokončuje psycholožka Marta Boučková.
Jak zapojit a (neotrávit) dědečka
Hlavně nenásilně. Tím, že budete prarodiče nutit, aby se věnovali svým vnoučatům, ničeho nedocílíte, maximálně tak vlastního zklamání a hádek v rodině.
Chce to čas. Dědečkové většinou nereagují otevřeně na úplně malé děti, protože se bojí, aby mrňousům neublížili. Láme se to ale tak kolem třetího roku dítěte, kdy se s vnoučetem bez problémů dorozumějí a jsou z nich kamarádi.
Neplánujte jejich společný program. Žádné úkolování jako: zítra se jdete koupat, pozítří na hřiště. Nechte dědu, ať zapojí fantazii. Je lepší, když s ním děti budou celé odpoledne vyrábět poličku do kuchyně, než kdyby byly samy u televize…
Dědečka nekontrolujte. Že má váš syn zase roztržené kalhoty, holčička culík nakřivo a před jídlem si neumyli ruce? Asi vás to rozčiluje, ale než se začnete na „nedokonalého“ dědu zlobit, uvědomte si, že díky němu byly děti v zoo a zítra půjdou do kina. Mají ho navíc hrozně rádi, vy také a bez jeho nezištné pomoci se prostě neobejdete.
Polechtejte dědovo ego. A nemluvíme o účelové manipulaci. Ale trocha uznání – „Moc děkuju, že trávíš s Viktorem (Maruškou) tolik času, bez tebe bych byla ztracená“ – pohladí na duši a dědu přesvědčí o jeho nepostradatelnosti. Která je prokazatelná…