Naučte své dítě chápat handicap

„Jé, mami, proč je ta holčička tak divná?“ vykřikne vaše malá treperenda, když se v mateřském centru objeví handicapované dítě. A vy najednou nevíte, kam s očima...
Naučte své dítě chápat handicap
Prekérní situace. Máte své dítě okřiknout, aby si holčičky nevšímalo? Nebo předstírat hluchotu, přejít to mlčením a odvést pozornost a lá „koukej, támhle běží pejsek“. Anebo se mamince postiženého dítěte omluvit? Ale proč vlastně? Vždyť ta otázka byla naprosto přirozená a bezelstná. A je třeba na ni stejně přirozeně odpovědět: „Holčička je trochu jiná, protože některé děti se jiné narodí. Některé věci dovedou stejně jako ostatní a jiné jim jdou hůř.“ Připravte se ale na to, že může následovat otázka: „A můžu si s ní hrát?“ Jistěže ano. A to je první krok k navázání nové známosti. Možná že to ještě netušíte, ale váš kluk nebo holčička právě vstupují na vratkou lávku, která je – když jim v tom nebudete bránit – zavede do civilizovaného světa lidí bez předsudků.
 
Jak se s nimi bavit
Uhodli jste, sama patřím už čtrnáct let mezi ně. Mezi mámy s „ jiným“ dítětem. Nemá smysl popisovat pocity a cestu k přijetí a srovnání se s tímto životním zadáním. Tak to prostě je a navždy bude! Jde o celoživotní úkol, práci na sobě a hlavně o nepřenosnou zkušenost. U nás v Motýlku máme takzvaný klub rodičů. Rodiče dětí s různými handicapy si tu za přítomnosti psychologa vyměňují zkušenosti nebo si třeba jen postěžují na různé trable, aniž čekají pomoc. A už jen pocit, že to mohou říct někomu, kdo přesně ví, o co jde, je úlevný a posiluje. Nedávno k nám přišla na návštěvu jedna z bývalých dobrovolnic a žádala o radu. Pracuje s těžce postiženými dětmi.Všechno zvládá. Jen  neví, jak se chovat k jejich rodičům. Tato trochu neobvyklá otázka ze strany absolventky speciální pedagogiky nás nejprve zaskočila, ale nakonec jsme se shodly na tom, že je to skutečně tak: Hodně lidí s námi – rodiči postižených dětí – nekomunikuje, protože si myslí, že nám svou otázkou na postižení našeho dítěte ublíží. Dokonce i v rámci širší rodiny bývá rozhovor o postiženém dítěti absolutním tabu.
 
Klepněte pro větší obrázekLucčina náruč
Ale proč? Samozřejmě takoví rodiče – potvrzuji z vlastní zkušenosti – jsou často citlivější na chování okolí a hlavně na projevy nevraživosti a určitě jim značně vadí výslech typu „pavlačová drbna“. Ale zdravý zájem nevadí, spíš naopak potěší.
 
Má čtrnáctiletá handicapovaná dcera Lucka překypuje láskou. A tak s ní denně bojuji při cestách do a ze školy, aby neobjímala všechny lidi čekající s námi na autobus. Aby se nesnažila hladit všechny malé děti, které potká. A už vůbec, aby nikoho cizího nelíbala. Zatím je má snaha marná, a proto mě těší, že většinou lidé řeknou: „mně to nevadí,“ s Luckou normálně komunikují a odpovídají na její, často dotěrné, otázky. Stejně tak, a ráda, odpovídám já každému, kdo se zeptá, co jí je. Díky své dceři už jsem vyslechla i řadu příběhů jiných maminek postižených, ale i zdravých dětí, kterým často chybí právě ta možnost si popovídat.
 
Vyzkoušeno
A tak, prosím, berte toto zamyšlení jen jako takové menší doporučení, jak se chovat k rodičům handicapovaných dětí. Nejsem psycholog, jen ze mne mluví zkušenost. Zde je několik konkrétních doporučení, možná varování před zakořeněnými předsudky.
 
Handicapované dítě není nemocné. Je jen jiné než ostatní. Takže vaše děti se nemusí bát si s ním hrát.
 
Přestože si tyto děti většinou dost užily při různých lékařských vyšetřeních, nejsou to žádní „chudáčci“, které je třeba litovat. Většinou jsou to děti šťastné, i když jejich představa štěstí je možná trochu jiná než u ostatních zdravých dětí.
 
Nedovolte, prosím, svým dětem, aby se jim pro jejich „jinost“ posmívaly. Postižené děti se snaží, ale jsou zkrátka nešikovnější, pomalejší, naivnější a méně pohotové.
 
Pokud vidíte, že potřebují pomoc, pomozte, ale spíš nenápadně, jakoby náhodou. A hlavně chvalte každý sebemenší úspěch. Pochvala je jedním z našich hlavních hnacích motorů. A když zpozorujete nějaký, sebemenší pokrok, maminku určitě potěší, když se o něm zmíníte.
 
Nebojte se komunikace s rodičem handicapovaného dítěte. Zeptejte se na to, co vás zajímá, ale neberte to jako senzaci. Myslím, že přijdete na to, že řešíte spoustu naprosto stejných problémů, a třeba na některý najdete společné řešení. A hlavně za čas vám ani nepřijde, že ten trochu „jiný“ kamarád vašeho šikuly nějaké postižení vůbec má...
 
Tip Betynky
Tento román pro děti Martiny Drijverové byl oceněn mnoha prestižními literárními cenami. Pojednává o desetileté Michaele, která má malého bratra Martina – „ Marťana“ – s Downovým syndromem ( toto mentální postižení bývá rovněž nazýváno poruchou 21. chromozomu) Rodina Michaely Martin se přestěhuje do nového města. Desetiletá dívka se učí před novými spolužáky za brášku „nestydět“ a o bjevovat jeho klady. Kniha vyšla v už roce 1998 ve vydavatelství Albatros a stojí za to ji dětem „podstrčit“.
 
Text: Jana Šedá

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře