Leželi jsme tam vedle sebe - den starý Tom křičel na celou porodnici a já polykala slzy a marně listovala v paměti všemi těmi příručkami a radami zkušených, abych se dozvěděla, co mi chce to nešťastné nemluvně říct. Jenže nic z teorie nezabíralo a já se trápila dlouhé týdny, než mi to došlo.
Žádná z příruček totiž nemluvila zrovna o mém dítěti. Co je pro něj to nejlepší, jsem nakonec „vyčetla“ z jeho reakcí. Kdybych jen dřív tušila, že mateřský instinkt (má-li prostor) nakonec funguje líp než učené knihy, mohla jsem první týdny se synem prožít líp. Pro mě bylo šestinedělí peklo, vy to můžete mít jinak. Pomůže vám se se svým děťátkem v co nejkratší době naladit na stejnou vlnu.
Sebevědomí na nule
Pamatuju si, jak nemožná jsem se cítila, když jsem po prvních probdělých a prokojených nocích nedokázala ani otevřít obě oči najednou. Dlouho mě pak trápily výčitky svědomí, že jsem i přes obrovskou lásku k vytouženému miminku párkrát zatoužila probudit se z toho šíleného snu a mít to všechno teprve před sebou, v jasných mantinelech a růžových barvách, v nichž jsem to viděla před porodem.
Čtyřkilový Tom se choval zcela nevypočitatelně - jeden den se celé dopoledne budil hlady po půlhodině, naopak většinu odpoledne prospal bez probuzení (a já ho chodila co chvíli kontrolovat, jestli vůbec dýchá) a druhý den to bylo úplně jinak. Zkoušel moji flexibilitu víc než kterýkoli zaměstnavatel a nedával šanci mému mateřskému sebevědomí.
Podobně to měl i se spaním a taky se často zničehonic rozplakal a stejně tak rychle zase pláč ustal. Až když jsem si začala trochu zvykat, že všechno je stále jinak a že asi nikdy svému dítěti nebudu rozumět, dozvěděla jsem se, že je to úplně normální a stejně zkoušené jsou i ostatní mámy.
Mimi nedělá naschvály
Možná taky prožíváte chvíle, kdy je těžké této skutečnosti uvěřit. Mě kdysi jedna dobrá duše přesvědčila, že toho, s čím se musí vypořádat novorozenec, je nesrovnatelně víc, než s čím bojuji já. Na příchod na svět je sice částečně vybavený - narodí se s instinkty, reflexy a fungují mu smysly, ale nemá žádné zkušenosti, zato spoustu novinek kolem sebe.
Musí sát, polykat, trávit, dýchat, kýchat atd. a k tomu se vyrovnat s podněty z okolí. Vidí jiné světlo, slyší jiné zvuky, cítí nové vůně, najednou vnímá proudění vzduchu na povrchu těla, střídání teplot je pro něj taky nové a začíná rozpoznávat hlad i pocit sytosti. Zatím neumí na novou situaci reagovat a teprve se učí znát sám sebe.
Učení ve dvou
A tak jestli to máte s vaším miminkem podobně jako kdysi já, neobviňujte se z neschopnosti. Jen těžko můžete posoudit, zda pije či spí méně než obvykle, když po pár dnech společného soužití ještě nevíte, co je u něj obvyklé. Nakrmit, umýt, přebalit a pochovat potřebují všechna novorozeňata, ale každému to vyhovuje trochu jinak. Proto vám jen to vaše dá správný manuál. Budete-li uvažovat z jeho pohledu, neznamená to, že zanedbáte své rodičovství.
Když se mu například nebude líbit koupel, umyjte ho žínkou, i kdyby v příručce stálo něco jiného. Když se budete citlivě soustředit na skutečný život i osobnost svého dítěte a necháte si napovědět vlastním mateřským instinktem, budete spokojeni oba a dáte základ vzájemné lásce.
Možná se v péči o dítě budete cítit jistá už po týdnu, ale možná vám to potrvá měsíce. Ale na tom nezáleží. Mateřství není závod ani soutěž, tak se nenechte rozhodit, pokud by vás okolí toužilo hodnotit. Spíš jeho zájem využijte ve svůj prospěch -řekněte si o pomoc, požádejte, aby se vaši blízcí postarali o vás, zatímco vy se budete starat o dítě.
Nemusíte!
Po narození dítěte vás čeká spousta změn, hodně nového, co budete muset (hlavně v péči o dítě), ale mnohá tradovaná MUSÍM vlastně nemusíte:
- Nemusíte zvát příbuzné a kamarády, aby se hned po vašem návratu z porodnice přišli podívat na miminko
- Nemusíte mít doma perfektně uklizeno
- Nemusíte vařit (můžete si jídlo objednat v restauraci nebo požádat rodiče)
- Nemusíte být ani dokonale upravená apod.
Samozřejmě pokud to všechno sama nechcete.
Kde je ta láska?
Ještě necítíte to pravé štěstí a lásku? Nebojte se, přijde to. Tohle štěstí totiž není jásavé, ale je to pocit klidu, že je vše v pořádku, že dokážete svému miminku zajistit bezpečí. „Tím, že miminko pozorujete, nasloucháte mu, přemýšlíte o něm a přizpůsobujete se mu, pokládáte základy jeho osobnosti i vzájemné lásky.
Mluvíte na dítě, kdykoli ho opatrujete, a najednou zjistíte, že vám naslouchá.
Čím častěji na něj mluvíte, tím víc naslouchá a méně křičí. Až si jednou spojí zvuky s vaší tváří a kouzelně se na vás usměje. A vy na něj budete chtít o to více mluvit, protože méně křičí a více se usmívá a tak nádherně ho to těší. Vytvořili jste mezi sebou blahodárné spojení. Budete je znát lépe než kdokoli jiný a nikdo jiný vás nikdy nebude milovat tak jako vaše dítě v prvních letech života, pokud mu to umožníte,“ píše Penelope Leachová v knížce Dítě a já. A my, co máme své šestinedělí už za sebou, víme, že má pravdu. Brzy se o tom přesvědčíte i vy.