Populární e-shop Thao.cz prodává originální, ručně šitou módu z Nepálu a dětský domov provozuje ze svých zisků, tedy bez závislosti na sponzorských darech. Ve dvou domovech v Káthmándú žije už na 70 „Nepálčat“.
Těmto opuštěným dětem chce Mysha ale dávat více než domov a vzdělání. Děti vede k tomu, aby uměly snít o své budoucnosti a věděly, že svých cílů mohou dosáhnout.
V jedné z nejchudších zemí světa, kde se život většiny obyvatel točí zdánlivě nevyhnutelně kolem práce na poli, je taková změna myšlení skutečným začátkem změn v celé společnosti.
Příběhy, osudy a sny nepálských dětí si můžete přečíst na neziskovka.thao.cz (doporučujeme s papírovým kapesníkem). I tuhle neobyčejnou mámu ale občas dostihnou úplně obyčejné pochybnosti.
O nich, selském rozumu i o výchově dětí v Nepálu jsme si povídali se zakladatelkou e-shopu Thao.cz Michaelou „Myshou“ Gautam. Řídíte firmu, provozujete dětský domov v Nepálu, staráte se o dvě vlastní děti, cestujete. Máte asi docela nabitý program, ne? Jak to zvládáte?
Teď už docela hladce. Jednak mám tým lidí, ale hlavně jsem se osvobodila od různých přesvědčení, jak by se co „mělo“ dělat. Hlavně co se týče mateřství a role ženy v domácnosti.
Odpadlo tím mnoho pochybností, strachů, pocitů provinění…, které člověka akorát brzdí a komplikují život nejvíc. Dříve jsem se chtěla napasovat do té typické české škatulky: vaří, pere, uklízí a pečuje o děti, zatímco zvládá pracovat na plný úvazek. Prostě superžena.
Byla jsem v tom absolutně nešťastná a také jsem si uvědomila, že ani žádná superžena nejsem. Takže dnes žiju naprosto jinak než třeba první rok se starším synem. Pevně věřím, že ten potenciál je v každé nás, která cítí, že děti sice jsou středobodem vesmíru – ale přeci jen nejsou celý vesmír ;)
V čem je Váš život dnes jiný, než když jste se snažila napasovat do škatulky „ideální české matky“?
Nechávám vše mnohem víc plynout. Třeba zatímco tohle píšu, dvouletý Leo běhá po bytě s mým mobilem, fotí, občas mi přijde ukázat pexeso nebo se zeptat, jestli nechci něco přinést z lednice.
Mé děti nemají pevnou večerku, usnou prostě, kdy se jim chce nebo podle toho, jaký je ten den program. A nemáme nejmenší problém. Většinu dní vstávají v pohodě bez budíku, přestože chodí do školy a školky. Hraček máme opravdu málo: v letadlech si vyhrají s časopisem letecké společnosti, v Praze s klacíky v parku a v Nepálu je nejvíc baví vyhrabávat brambory.
Doma mluvíme česky, anglicky a hindsky, nějak to neřešíme a problémy dorozumět se nemají. Absolutně nevařím a neuklízím – jíme venku a máme paní na úklid. Lítáme po světě, protože chci, aby mé děti měly rozhled a otevřenou mysl.
Dlouhé lety, věčné střídání hotelů ani několikaměsíční bydlení v Nepálu jim nevadí. Starší Theo miluje koukat na atlas, kde zrovna jsme, a plánovat, kam pojedeme příště. Prostě spousta věcí, která se zdála nemožná nebo přinejmenším problematická, jde najednou hladce…
Setkáváte se s nepochopením okolí?
Dřív určitě, teď se snažím si toho tolik nevšímat. Postupem času se také tím, jak jsem si víc a víc stála za svou cestou, obměnili lidé kolem mě. Rodinný život vnímáme podobně a inspirujeme se navzájem.
Můj manžel je Nepálec, v Nepálu jsme se poznali a tam také provozujeme dětský domov. Žije u nás sedmdesát opuštěných dušiček, o které se jejich rodiče (více či méně záměrně) nezvládli postarat. V Nepálu ale i šťastné rodiny vypadají úplně jinak než v Česku.
Nepálská babička na mě kouká jak na blázna, když trvám na tom, aby děti na motorce měly helmu nebo nejedly ze země. Jsem podle ní strašlivě úzkostná. Otvírá mi to oči. Nás je deset milionů a vychováváme děti po vzoru našich maminek a babiček.
Často přebíráme to, jak se to dělalo za komunismu. Na světě jsou ale miliardy lidí, které to dělají úplně jinak! Stejně tak historicky se mnoho pohledů mění a vyvíjí. Přijde mi až hloupé si myslet, že zrovna ten náš způsob je nejlepší, no ne? Přinejmenším aniž bychom ho podrobili kritice zdravého rozumu. Místo toho jej přijímáme bez výhrad.
Kdy jste se poprvé podívala do Nepálu? Co Vás vedlo k tomu založit neziskovou organizaci?
Poprvé jsem tam byla ve 22 letech, tedy v roce 2009. Už předtím jsem dost cestovala a viděla rozvojové země. Lákalo mě ale v nějaké pobýt delší dobu. Strávila jsem asi půl roku v odlehlé vesnici v horách, kde jsem jako dobrovolník učila tamní děti angličtinu.
V Nepálu na venkově to vypadá jako u nás přes stovkami let, až na to, že často s mobilem a televizí. Jinak se ale chodí pracovat na pole, žije se z toho, co si kdo vypěstuje, základní zdravotní ošetření je daleko, rodí se doma, jsou tam nesjízdné cesty, žádné obchody…
V rodinách je běžné, že se nadržuje synům a používají se tělesné tresty. Státní školy sice existují a jsou zdarma, ale často jsou hodiny chůze daleko a jejich úroveň je šílená: učitel angličtiny neumí slovo anglicky, ředitelé jsou třeba opilci, co ani nedojdou na vyučování, děti se běžně trestají výpraskem.
Pár tamních dětí jsem si zamilovala a rozhodla se jim pomoct. Nejprve jsem vybrala peníze přes kamarády a známé, později jsme získali pár dalších sponzorů a dnes fungujeme z velké většiny díky ziskům mého obchodu Thao.
Jak se stalo, že k neziskovce přibyl obchod? Kdy a proč?
Vždy jsem chtěla podnikat, budovat, vytvářet hodnoty, dávat něco lidem… a zároveň mít peníze. Neziskovka by mi splnila tu první část sama o sobě, ale morálně mi nepřišlo v pořádku brát si z peněz sponzorů plat. Anebo když už, tak jak velký? Kdo to má určit?
Takže jsem se rozhodla primárně podnikat a propojit to s charitou tak, že ze zisku sponzorujeme právě provoz těch dětských domovů. Má to tu výhodu, že pokud chce někdo přispět přímo na neziskovku, 100 % peněz jde přímo na ty děti.
Prodáváte oblečení s příběhem - co to znamená?
Kromě toho, že nákupem zákazníci přispívají na provoz dětských domovů, přistupujeme k naší výrobě v Nepálu férově. A tím nemyslím nahánění fair trade certifikátů apod., ale opravdu férové jednání; ať už k dodavatelům a našim partnerům či k jednotlivým krejčím a švadlenám.
Naše oblečení a doplňky vznikají v Nepálu v rodinných dílnách, jejichž majitele osobně znám. Vymýšlíme spolu limitované kolekce, aby byl každý kousek originál. Potrpíme si na ruční zpracování, třeba potisků a výšivek. Největší dílna, která pro nás vyrábí oblečení, navíc funguje na solární pohon, což se mnou i celou myšlenkou Thaa silně rezonuje…
Jezdíte vy sama do Nepálu?
Jasně, hlavně za dětmi. Vždycky mě to tam nabije energií. Když vidím jejich rozzářené úsměvy, upřímnost, skromnost, vděčnost… vím, že to všechno, co dělám, dává smysl. I když je to někdy třeba pekelně těžké. Manžel tam má rodinu, takže samozřejmě také za nimi.
A v neposlední řadě je tam i dost práce. Dodnes spoustu našich modelů vymýšlím přímo já, mou kreativní část osobnosti to baví.
Říkáte, že je to všechno někdy těžké. Dalo Vám toto všechno něco pro život? To, co jste v Nepálu zažila a zažíváte?
Dává mi to hodně. On to vlastně můj život je. Dříve jsem říkala, že mě cestování „učí toleranci“. To mi dnes připadá jako pěkně arogantní tvrzení. Jako bych říkala, že mé standardy, kultura a výchova jsou ty jediné správné, ale jsem takový „osvícenec“, že dokážu tolerovat i ostatní.
Dnes to mám jinak: od ostatních se učím a nikoli toleruji, ale oslavuji rozdílnosti mezi námi. Samozřejmě to někdy není lehké – ostatně, kdo má lehký život? Dělám přešlapy a chybuji, a to je normální.
Před pár měsíci jsem třeba prodělala tři miliony úplně hloupým nákupem nemovitostí, z čehož se budu hrabat možná dost dlouho. Ale měla jsem se z toho něco naučit. Vesmír není vždy zrovna shovívavý učitel. Zato učí názorně a efektivně… Když jste ochotni naslouchat.
Chcete pomoc v Nepálu rozšiřovat? Jaké jsou vaše plány v nejbližší budoucnosti?
Určitě chci celé Thao rozšiřovat, a to jak obchod, tak pomoc dětem v Nepálu. Začali jsme expanzí do Německa a Rakouska a letos snad přibydou další evropské země. Na podzim chci vydat knížku, která bude hlavně právě o mých neúspěších. Byla bych ráda, aby bylo vidět, že lidi prostě selhávají – a to i ti, které společnost označuje za „úspěšné“.
Dokázala jste na mateřské rozjet fungující byznys a navíc pomáháte. Je něco, co byste vzkázala maminkám na mateřské nebo rodičovské?
V návaznosti na předchozí otázku mě napadá: nevzdávejte to. To platí pro cokoli, co Vám vnitřně dává smysl. Bolístky a neúspěchy jsou spíš „informace“, co dělat jinak.
Jsem velký fanda selského rozumu; v podnikání, ve výchově dětí, v životě. Když Vám srdce říká, že něco má smysl, selský rozum potom vymyslí, jak to uchopit a své sny si splnit…