„Au, to bolí,“ vykřiknu překvapeně na rok a půlletého syna, který mě svými malými nehtíčky škrábl až do krve. Zářivě se usmál a povedený kousek zopakoval. Tak začalo období, kdy zkoušel, co vydržíme. Nekonečné vysvětlování a ukazování, jak to bolí, vedlo spíš k pláči.
Zoufala jsem si, že náš malý chlapeček vědomě způsobuje bolest svým blízkým, které má přece tak rád. Proč to dělá, když ho neplácáme ani z legrace?
Dítě, které do někoho bouchne, vnímáme jako zlé, vzteklé nebo nevychované. Tedy tak od roku a půl, dvou let, do té doby jsou podobné projevy brány jako roztomilé pokusy o fyzický kontakt. Jak z toho nemá být dítě zmatené?
Navíc negativní emoce přisuzujeme chování my, dítě zpravidla jen zkouší, co se stane, když něco udělá nebo vyjádří své emoce činy.
Emoce pod kontrolou
Naučit se ovládat své emoce je celoživotní práce, ale zhruba do nástupu do školy by dítě mělo zvládnout své pocity natolik, že ví, co cítí, z jakého důvodu a jak na to reaguje.
„Dítě se učí nápodobou a prožitkem. Rodiče jsou pro něj velkým vzorem, podle nich se zkouší chovat. Když vás kousne nebo štípne, zpravidla vyjadřuje emoci na základě své potřeby a zkouší reakci druhé strany, hraje si,“ vysvětluje Iva Kyselá z Akademie rodičovství, ve které pořádá kurzy výchovy.
První impulz
Dobře míněná rada „nesahej na to“ s jemným plácnutím přes prstíky může v prvních okamžicích zabránit zranění nebo nevhodnému zkoumání, ale v dlouhodobější perspektivě tím dítě učíte, že plácnutí je řešením situace, když nechcete, aby něco dělalo.
Dřív nebo později to použije na vás, a protože batole neodhadne ještě sílu svého úderu, může vás jeho rozhodnutí, že si s legem hraje samo, pěkně bolet. „Záleží na vaší mimice a tónu hlasu.
Jste-li klidní, ale důrazní, pozná své hranice, pokud je mimika jiná než obvykle, třeba zvýšíte hlas nebo se zamračíte, dítě může začít plakat a zapamatuje si jen to, že jste ho plácli, a nikoli proč. V nejbližší době to zopakuje, aby zjistilo, jak budete reagovat,“ vysvětluje Iva Kyselá. Dítě si tak mapuje hranice, a pokud mu je nedáte vy, hledá je metodou pokus–omyl.
Nekonečné opakování
Děti se učí tak, že novou dovednost zkoušejí tak dlouho, dokud ji perfektně nezvládnou. Vzpomeňte si, kolikrát si váš miláček sedl na zadek, než se naučil pevně stát a chodit.
Zatímco u chůze je příčina a následek okamžitě viditelná, při emočním vývoji probíhá hodně procesů skrytě a v chování se objevují jen ty projevy, které dítě potřebuje vypilovat.
Třeba najít své hranice, pochopit, že holčičku na písku nemůže praštit lopatkou, když chce její kyblíček a že sourozenci se nekoušou. Zatímco při chůzi mu nadšeně pomáháme, přidržujeme ho a povzbuzujeme, když se učí zacházet se svým vztekem, smutkem či frustrací, zpravidla převáží naše emoce.
Video: Tohle na ně platí! Tři tipy, které zabraly na vztek u tří synů
Dobře mířený úder kostkou bolí víc než se po desáté projít za ruku kolem skříňky. Zatímco chodit se naučí každý, zvládat své emoce už zdaleka tak běžné není.
„Děti, které nedokážou dobře rozeznávat či vyjadřovat emoce, jsou neustále frustrovány. Postupně získají přesvědčení, že nejsou schopny nijak ovlivnit, jak se k nim lidé chovají. Nakonec se cítí bezmocné a deprimované,“ píše Daniel Goleman v knize Emoční inteligence.
Jemně, ale důrazně
Pro dítě jste vzorem. Pokud v sobě emoce dusíte, pravděpodobně se je také naučí skrývat před světem, pokud o svých pocitech mluvíte, vnímá je jako přirozenou součást života.
Jestliže vám dítě ublížilo, vysvětlete mu jasně, ale láskyplně, co se stalo, jak se cítíte a proč se vám to nelíbí. Zeptejte se dítěte, jak situaci vnímá. Kousne-li vás při kojení do prsu, že nadskočíte bolestí, nejspíš prs vyjmete a řeknete mu, ať to nedělá. Hodí-li po vás při hraní legem, bolí to víc.
„Dítě čeká, jakou reakci u vás uvidí. Když vás v zápalu hry bouchne kostkou, řekněte, že vás to bolí a z kostek postavte třeba komín. Dítě se přidá, ale po chvíli vás zase bouchne. Napjatě čeká vaši reakci. Zachovejte klid, nekřičte, dítě neplácejte ani po něm neházejte kostky a místo toho se pusťte společně do jiné činnosti,“ doporučuje Iva Kyselá.
Jak má dítě pochopit, jak se má chovat, když mu říkáte, že bouchat nesmí a zároveň ho klepnete přes prsty? „Vzniká tak i nezdravý přístup k autoritám, kdy se dítě učí, že co dělá ono, je špatně, co dělá rodič či jiný dospělý, je v pořádku,“ doplňuje Iva Kyselá. To zásadně ovlivňuje i sebevědomí dítěte.
Bouchání, kousání, mlácení a házení předměty k dětství patří, ale to neznamená, že z toho dítě časem vyroste. Bez rodičovského usměrňování nezíská potřebné hranice a oporu v životě.
„Pokud na nevhodné chování nereagujete, utvrdíte dítě v tom, že se chová správně. To přirozeně zkouší dál, co si může dovolit,“ upozorňuje Iva Kyselá. Naopak pokud jasně dáte najevo, že tudy cesta nevede a stejně důrazně a laskavě to několikrát zopakujete, vytvoříte dítěti svět, ve kterém ví, co může od koho čekat a jaké následky bude mít jeho chování. Jistota k nezaplacení.