Kdo by to byl řekl, že básník, textař, spisovatel i producent Michal Horáček se věnuje také skoku do výšky, lezení po stromech, kochání se duhou, výuce plavání, občas mluví s imaginární paní Bačkůrkou a učí se řeč s názvem julinkovština? A za všechny tyto činnosti je nesmírně vděčný své nejmladší dcerce Julince, která ho prý znovu přivedla do říše dětské fantazie!


Jste šťastný?
Jasně. Proč se ptáte?
Tak poctivě jsem se na rozhovor s Vámi připravovala, že mi pořád zní v uších text Vaší písně Štěstí je krásná věc…
Text vznikl v roce 1985. Napsal jsem to jako ironickou píseň, která byla spojena s dobou na konci osmdesátých let, kdy znaky společenského statutu byly plechovka od Coca-Coly a značkové džíny.
A co to štěstí tedy podle Vás je? Jak je vnímáte teď?
Čím jsem starší, tím víc si některých věcí vážím. Jsem šťastný z toho, z čeho jsem se dřív netěšil.
Třeba…
Z toho, že fouká vítr, nebo nefouká, prší, nebo neprší, z modrého nebe, duhy… Ale za největší úspěch a štěstí letošního roku považuji to, že jsem v létě Julinku za čtyři dny naučil za pomoci pohádky, kdy jsem z moře svolával mořské tvory, plavat.
Tak to gratuluji!
Uplave jedenáct metrů. Z toho máme všichni obrovskou radost. Nic přece není samozřejmé. I když jsem hodně zaneprázdněný, naučil jsem se s přibývajícími léty u chvilek, kdy mě něco osloví, déle a hlouběji prodlít. Hezké zážitky nezaháním, vychutnávám si je. A nejintenzivněji se pěkné zážitky sdílejí s malými dětmi.
K tomu teď máte hodně příležitostí, Vaší nejmladší dceři Julince je teprve pět let…
Ano a náležitě si užívám, že mě má někdo bezelstně rád a chce se mnou být. Julinka vyžaduje moji plnou pozornost. A ty její city jsou čisté a bezprostřední. Proto jsem taky šťastný.


Co je podle Vás důležité, aby se dětem dostávalo?/ Čeho by podle vás měly děti určitě mít dostatek?
Malé děti touží po tom, abychom jim věnovali svou pozornost. A já se opravdu snažím být k Julince pozorný. Dávám si pozor, abych s ní mluvil o tom, o čem chce ona mluvit, co ji zajímá...
Víte, děti rostou šíleně rychle, mám dospělého syna Filipa a dceru Ruth z prvního manželství, tak to znám. Děti vyrostou a už tak tu vaši pozornost vyžadovat nebudou a pak najednou budou ještě starší a pozornost rodičů jim může dokonce začít vadit…
Co třeba s Julinkou rád podnikáte?
Hodně času teď trávíme tím, že pilujeme tajnou řeč julinkovštinu, kterou dcera vymyslela. Vytváříme slovníček, do kterého zapisujeme slova v julinkovštině.
A zasvětíte nás do julinkovištiny?
Trošku můžu. Například když je něco ohromná legrace, tak je to HONKA BONKA. Děkuji je BENEČIGA. Julinka už má popsaný celý sešítek. Dojímá mě to, když píše s vyplazeným jazýčkem nová slova do notýsku a moc jí to baví a já jsem za to rád, že už v pěti letech umí psát.
A Vaše žena Míša umí julinkovštinu taky?
No samozřejmě. Společně občas prokládáme češtinu právě julinkovštinou, je to někdy HONKA BONKA.
Vracíte se s dcerou pocitově do dětství?
Jasně. Těší mě, že má Julinka šťastnou náturu, že je pořád veselá, hodná a v pohodě.
Miluje pohyb, hrajeme spolu tenis. Zkouší si údery, podání a pak se z toho, když se jí to podaří, raduje. Ale nebereme to hákem, spíš jen chceme, aby si tenis omrkla.


Za rok jde Julie do školy, moc se těší, takže si hrajeme často taky na školu. Já většinou dostanu roli učitele a ona i plyšáci vstávají, když vcházím do třídy... A velmi obdivuji tu její představivost, která mě opravdu do dětství vrací.
„Nejtěžší je dát dětem včas volnou ruku… To bolí, když děti vylétávají z hnízda.“
Když jsme u dětské fantazie, ráda bych se podělila o svou vlastní zkušenost. Nejlepší jsou imaginární kamarádi, my jich u nás doma máme celou partu!
To znám. Julinka si vymyslela paní, která se jmenuje Bačkůrka, ta má za manžela Josefa, strašného opilce a tlusťocha.
Kam na to Julinka chodí?
A to není všechno! Teď to teprve přijde: Josef nechce pracovat. Na začátku Josef nebyl tak tlustý, ale jak se jen cpal a nic nedělal, tak ztloustl… Dcera si vytvořila kompletní sociální drama, ve kterém se už přestávám orientovat.
Jak nejradši trávíte společně čas s rodinou?
To je různé. Když byla třeba olympiáda, která Julinku velmi zaujala, a rozhodla se, že na tu příští se určitě jako závodník vypraví, tak jí moje žena Míša vymyslela olympijský sedmiboj u nás na zahradě. Skákali jsme do výšky, bouchali do pytle a prováděli další ptákoviny. Julinku to nesmírně bavilo a bojovala jako lvice. Ale musím říct, že to bylo pro mě náročné.


Jak to myslíte?
Musel jsem se rozběhnout a skočit do výšky a najednou jsem zjistil, že dávno neskočím tolik, kolik jsem skákal na gymnáziu. Ale naštěstí je dcera ve věku, kdy pořád skočím víc než ona.
A co kromě olympiády ještě Vaše žena na vás dva vymýšlí?
Míša je nesmírně šikovná, nejen jako umělec, ale je i zručná rukama. Nádherně kreslí, pořád vytváří Julince z různých materiálů domy a postavičky a kdovíco. Domeček pro hrochy, hrocha přijde navštívit žirafa, tak z čeho ji uděláme? Jednou za čas musí ale nastat čistka všech těch domečků, protože by se u nás nedalo ani chodit.
Co máte rád na své ženě?
Existuje určitá hranice, co se zveřejňuje a co ne. Pro mě to je vyloženě intimní věc, promiňte, takže bych to rád držel v tajnosti.
Tak se alespoň trošku svou ženou pochlubte. To byste mohl, ne?
Můžu se pochlubit tím, že Míša třeba vytvořila krásné kostýmy a scénu k představení Bonnie & Clyde pro Hudební divadlo Karlín. Současně pracuje na kostýmech pro další řadu První republiky, na jednom slovenském filmu, na scénografii koncertu Hapka žije!, který proběhne 24. listopadu v 02 areně.
Baví mě, když si s Míšou povídáme o její práci a těším se na její další návrhy a rád jí, jako obyčejný civil, říkám svoje postřehy k jejím projektům. Myslel jsem si, že jsem nejpracovitější člověk, co znám, ale ona je pracovitější než já. Moje žena drží fantastické, neuvěřitelné, strhující tempo. A navíc se u ní snoubí invence a spolehlivost, proto má tolik zakázek. Fakt klobouk dolů.
A prozradíte alespoň, kdo je u vás hlava rodiny?
To mi takhle nemáme, my si na to nehrajeme. U nás jsou úkoly, u kterých se předpokládá, že někdo z nás udělá. Musím sebekriticky přiznat, že opravdu většinu těch úkonů má na starosti Míša. Já jsem zástupce poslední generace, kdy je to nastaveno postaru, že se férově domácí činnosti nedělí… Ženy musí kromě pracovních povinností zvládat i chod domácnosti a vše kolem.
Jasně, důležité je vyhrát, ale úplně nejdůležitější je vůbec do toho jít, prostě hrát. A prohry jsou dobré k tomu, že se člověk může poučit.
Žena má na bedrech i to, že když se muži něco nepovede, tak může za ní kdykoliv přijít a ona ho přijme s otevřenou náručí a podrží ho. To muži moc neumějí, když se ženě něco nepovede, nejsou ve střehu, aby zahřáli, stmelili… Ale předpokládám, že 21. století bude generací žen. Trh totiž potřebuje toho nejvýkonnějšího pracovníka.
Jaký jste otec?
Sám to nedokážu vyhodnotit. To by musel někdo jiný…
Je to rozdíl mít děti ještě před třicítkou a pak po padesátce?
Jen trošku. Potřeby, touhy a nároky dítěte jsou stejné, jen ten rodič má trošku jiné zkušenosti. Jediné, co mě limituje, že už nelezu tak obratně po stromech, jako když byly mé dvě starší děti Filip a Ruth malé.
Ale stejně to vždycky musím zkusit… Vylézt na strom. To je důležité. Možná, jak je člověk starší, tak si tu svou rodičovskou roli více užívá, prožívá. Už prostě ví, jak je zázračné a výjimečné být rodičem a mít to štěstí být u toho, když se vyvíjí nová osobnost.
Co je podle Vás pro rodiče to nejtěžší?
Dát dětem včas volnou ruku… To bolí, když děti vylétávají z hnízda.
Vaše starší dvě děti z hnízda vylétly, jaký máte vztah? Kdysi jste v nějakém rozhovoru říkal, že Váš vztah se synem Filipem je trošku problematický...
Tak to prostě někdy bývá. Ale to nevadí. Důležité je, že je Filip slušný člověk, vyučuje na vysoké škole biblickou hebrejštinu a klasickou řečtinu. Ačkoliv platy pedagogů nejsou závratné, Filipa jeho povolání naplňuje. Má krásnou rodinu. A to, že má jiný názor na některé věci než já, je přece v pořádku.
A co starší dcera Ruth?
Studuje operní zpěv, učí se k tomu italsky. Žije hudbou. I když se stále svým způsobem hledá, je šťastná. Dal jsem jí příležitost při mém koncertním turné, jezdila asi rok s námi.
Ale je to složité, protože samozřejmě musela čelit tlaku: ona by v projektu nezpívala, kdyby nebyla dcerou Horáčka. Jsem rád, že si mohla vyzkoušet, jaké to je zpívat pro vyprodaný sál. Určitě to pro ni byla cenná zkušenost. A pak už si bude muset vlastní cestu.
A co kdyby se Vám zvolená cesta Vašich dětí přece jen nepozdávala?
Ono to je ještě jinak. Jsem rád, že jsou všechny moje děti zdravé a že se věnují něčemu, po čem touží. To je pro mě opravdu nejdůležitější, ostatní je vedlejší. Ten, kdo po ničem netouží, se nudí. Je opravdu fajn, že se moje děti nikdy zásadně nenudí.
Život, který máme, je přece dar, ohraničený, není nekonečný, je třeba ho používat. Bylo by hloupé nevědět, co s tím darem. A teď mám na mysli osobní i pracovní oblast. Mluvím o čemkoliv, do čeho se člověk v životě pustí a baví ho to.
Ono je důležité, třeba i bez zvláštního cíle, přemýšlet, jen tak mluvit s lidmi o věcech, o kterých přemýšlíte. Sdílet vzájemnou přítomnost. To zrovna není práce, ale nabíjí to. Vždyť největší trest od nepaměti není vězení, ale samovazba, kde nemůžete s nikým mluvit, sdílet…
A tak nám sdělte, co je u Vás nového pracovně?
Mám radost z nového alba s názvem Čtyřicítka. Dlouho se mi nevedlo, pořád to nebylo ono. Nakonec jsem se rozhodl zahodit roční práci a pustil jsem se do toho jinak a znovu.
To muselo být těžké!
Taková činnost je vlastně herní situace. Jasně, důležité je vyhrát, ale úplně nejdůležitější je vůbec do toho jít, prostě hrát. A prohry jsou dobré k tomu, že se člověk může poučit. Výsledkem je tedy album, které nazpívala zpěvačka - čtyřicítka Lenka Nová. Témata písní jsou různorodá, jak vnímá svět, jaké to je, když vám umře první spolužačka, jak zvláštní je vztah mezi dcerou a matkou, co všechno prožívá Češka ve čtyřiceti.
Jak Vy to víte, jak se cítí žena ve čtyřiceti?
Nevím, jestli to vím, ale pokusil jsem se o to. A myslím, že jsem na dobré cestě, protože interpretka, které by to nesedělo, by to nemohla zpívat. Šanson se nesmí hrát, faleš v něm se okamžitě pozná, ta pravda musí jít z vás. A Lenka Nová to zpívá krásně. Čtyřicet je jenom číslo, ale přece jenom se obvykle dámy zdráhají o tom mluvit. To téma je trochu tabu, citlivé. Nicméně je to předěl. A pěkný. Doufám, že album osloví nejen ty, kterým je čtyřicet, ale lidi všech věků.
Pardon, prostě mi to nedá… A budete prezidentem?
Jak to mám vědět…
A jaký by měl být prezident?
Měl by se umět usmát, být vnímavý, energický a důrazný. Měl by být hlavně vzorem. Pro všechny. Když promluví v televizi, tak by měli rodiče pyšně říkat dětem: „Vidíš, to je ten náš pan prezident. Snaž se chovat jako on!“