Měli jsme jasno: „Poběží to dál a hotovo“

Na genetické vyšetření přijeli Jitka a Václav Šípkovi do Prahy jako na výlet. S tím, že bude něco špatně, vůbec nepočítali. Objevilo se ale podezření na Downův syndrom.
Měli jsme jasno: „Poběží to dál a hotovo“
Šípkovi se rozhodli, že si dítě nechají. Jitka je navíc učitelkou ve speciální škole a z praxe moc dobře ví, co péče o takto postižené dítě obnáší.   
 
Máte dvacetiletého a patnáctiletého syna. Bylo vaše třetí těhotenství plánované nebo to byla náhoda?
Václav: Plánovali jsme to už delší dobu, ale nezkoušeli. Syn Martin je přes týden na koleji, což byla příčina, že jsme si říkali: „Jeden je pryč, druhý syn Matěj bude za chvíli taky pryč. A my tady zůstaneme sami.“ Už delší dobu nám to vadilo, byli jsme zvyklí na větší ruch. Mikuláš se tady neobjevil, na Ježíška nikdo nevěřil. Říkali jsme si, co budeme dělat? Budeme si šetřit a v důchodu pak jezdit po světě? Nebo vychováme ještě jeden život?
Jitka: Já jsem vždycky chtěla tři děti. Když jsem nastoupila jako učitelka v Poděbradech do školy, začala jsem studovat speciální pedagogiku. V tu dobu jsem nechtěla otěhotnět, aby miminko neprožívalo stresy ze zkoušek. Pak přišel konec studia a zároveň čtyřicítka, takže jsme si řekli: „Buď teď, nebo nikdy.“ Zkusili jsme to a hned to vyšlo. Ještě jednou jsem mohla prožívat ten krásný pocit – nosit miminko pod srdcem, cítit jeho pohyby a porodit ho.
 
Těhotenství probíhalo dobře. Kdy se objevil problém?
Jitka: Když mi udělali první screen-ing, výsledky nebyly úplně špatné, ale současně nebyly úplně dobré. Pan doktor mi ještě udělal podrobný ultrazvuk a tam vlastně bylo všechno v pořádku – nosní kůstka, průsvit, všechno, co se k Downovu syndromu vztahuje. Takže když s tím porovnal výsledky krve, říkal, že pro něj by to mělo být v pořádku. Kdybych od něj v tu chvíli slyšela, že je to špatné – a jelikož to bylo v době, kdy jsem ještě necítila pohyby miminka – asi bych si rozmýšlela, zda si děťátko nechám. Následně mi pak ještě udělali triple test a ten chybu nehlásil.
 
Ale na genetice vám řekli, že to je špatné.
Jitka: Pan doktor mi řekl, abychom si vzhledem k věku zajeli ještě do Prahy na genetiku. Přitom nás uklidňoval, ať nemáme strach, že vše bude v pořádku. My jsme tam přijeli a paní doktorka nám na základě výsledku prvního screeningu řekla úplný opak. A sice, že je pro ni pozitivní na genetické vady, hlavně na Downův syndrom. To mě zarazilo. Zůstala jsem úplně paf. Brala jsem to tak, že vlastně jedeme do Prahy jenom jako na výlet, a s tímhle jsem vůbec nepočítala.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Museli jste se rychle rozhodnout, co bude dál...
Jitka: Paní doktorka řekla, že se musím rozhodnout já, že to záleží na mně. Prý je to vždycky rozhodnutí maminky. Ale já jsem jí odpověděla, že dítě je naše a že se nemohu rozhodnout jen já sama, potřebuji vědět, jaký na to má názor manžel. Oni si mě tam rovnou chtěli nechat na odběr plodové vody. Paní doktorka řekla, že to spěchá, protože kdybych chtěla ukončit těhotenství, vyšlo by to jen tak tak. Museli jsme to na místě řešit. Nakonec jsem podepsala revers, že nesouhlasím s odběrem plodové vody. Doma jsme o možném postižení našeho miminka povídali s kluky, potřebovala jsem slyšet i jejich názor. I oni mě podpořili v našem rozhodnutí. Na kontrole mi můj gynekolog doporučil, ať ještě dojedeme do Prahy na podrobný ultrazvuk srdíčka, protože děti s Downovým syndromem mívají přidruženou vadu.
Václav: V první chvíli jsem to nechával na Jitce, přece jenom je to máma a všechno prožívá. Ale pak, když jsme se měli rozhodovat, věděl jsem, že ji v tom nenechám.
 
Na ultrazvuk jste jeli až další týden. To byly asi těžké chvilky... zvažování, obavy.
Jitka: Váhání bylo, ale protože jsem měla podporu manžela i kluků, bylo to pro mě lehčí.
Václav: Ale naše váhání bylo hrozně krátké. Říkali jsme si, že je jedno, co nám řeknou. Sdělí nám, že je to špatné. Tak co? Poběží to dál a hotovo. Řekl jsem ženě, že nechci, aby na odběr šla, protože věřím, že to bude v pořádku.
Jitka: Měla jsem zkušenost se svou kamarádkou, která byla na odběru plodové vody. Zjistili, že miminko má Downův syndrom, a doporučili jí, aby těhotenství ukončila. Prožívali jsme to spolu, bylo to hrozné. Ona dala miminko pryč. Ale když jsme později o tom spolu mluvily, vyčítala si to. Říkala, že neví, jak moc by bylo postižené, jak by to všechno dopadlo, že to třeba neměla dělat. Byla jsem trochu ovlivněná i touto zkušeností. Říkala jsem si, že i kdyby mi to řekli, dítě bych si nechala. A další důvod byl i ten, že jsme věděli, že to bude holčička. Tolik jsme si ji přáli, nebylo přece možné se jí vzdát.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
U vás je rozhodnutí o to obdivuhodnější, že jste učitelkou ve speciální škole. Pracujete s postiženými dětmi, dobře víte, co Downův syndrom obnáší.
Jitka: To je právě ono. Říkala jsem si, že vyšetření, které mi měli udělat, třeba potvrdí, že je tam genetická vada, například Downův syndrom. Máme ve škole spoustu dětí, které byly zdravá miminka a pak se něco stalo při porodu nebo dostaly nějakou nemoc a zůstaly na vozíčku nebo mentálně postižené. Říkala jsem si, že tohle je jen tak malinká část toho, že se pak může cokoliv stát. Ale také může být všechno úplně jinak. Nemůžu vědět, jak to dopadne, jestli miminko bude zdravé. I tím, že jsem měla holčičku „downičku“ ve třídě, roztomilou a hrozně prima, tak jsem si to vztahovala na ni. Její rodina je ráda, že ji mají, i když není úplně zdravá. I tyto děti dokážou dávat zpětnou vazbu a přináší spoustu radosti. Přišlo mi, že by to k nim nebylo fér, kdybych já takové dítě nechtěla.
 
Ultrazvuk srdíčka vás uklidnil.
Jitka: Ano, řekli nám, že srdíčko i další orgány naší holčičky jsou v pořádku. Pan doktor se mě zeptal: „A jak byste se zachovala, kdybyste se dozvěděla, že je to špatné, že dítě má Downův syndrom?“ Odpověděla jsem, že bych si ho nenechala vzít. On mi pak na rovinu řekl: „Tak vidíte, máte to vyřešené. Udělejte za tím tlustou čáru a už na to vůbec nemyslete.“ Jeli jsme ještě jednou na genetiku, abychom oznámili výsledek vyšetření paní doktorce, která – když viděla naše pevné rozhodnutí – tak nás ještě podpořila.
 
Šlo to vůbec na to nemyslet?
Jitka: Hodně se mi ulevilo, ale během těhotenství jsem si několikrát pomyslela, jestli všechno dobře dopadne. Hlavně když se blížil čas porodu.
Václav: Jitka mi říkala, že se spousta rodin rozpadla, když zjistili, že mají postižené dítě. Já jsem na to odpověděl, že bych kvůli postižení našeho dítěte nikdy rodinu neopustil. Nejsem přece žádný posera a moc dobře vím, že dítě s handicapem potřebuje daleko více péče a pozornosti.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
A pak se vám narodila Marjánka.
Václav: Byl jsem vynervovaný, když mi Jitka zavolala, že jí odtekla plodová voda. Přijel jsem z práce, odvezl ženu do porodnice. Doktoři řekli, že to bude až druhý den, takže jsem jel zase domů. Byl jsem rozhodnutý, že si vezmu do auta deku a budu v noci čekat před porodnicí, abych to nepropásl. Jitka mi ještě večer zavolala, že má sice bolesti, ale podle porodní asistentky to bude až druhý den. Když zazvonil po jedenácté hodině večerní telefon a Jitka mi říkala, abych už jel, nevěděl jsem, kde mám klíče, nic… pěkně jsem zmatkoval. Stále jsem si ale říkal, že musím jet opatrně, ale dojet včas.
Jitka: Marjánka si na svět pospíšila o tři týdny dříve. Bylo to velmi intenzivní. Už jen proto, že jsem věděla, že je to naposledy. A že je to ta naše vysněná holčička. Jenom mě mrzí, že jsme si dobu těsně před samotným porodem neužili s manželem spolu. Ale hlavně že byl u toho, když poprvé zakřičela. Velice si vážím toho, že k porodu přijel i náš pan doktor, přestože měl zrovna dovolenou.
Václav: Byl jsem naměkko. Já jsem z malé vlastně naměkko pořád.
 
Jak to všechno vidíte s odstupem času?
Jitka: Zrovna nedávno jsme si říkali, že před rokem jsme ještě vůbec nevěděli, že Marjánku budeme mít. Co nám v té těžší době asi nejvíc pomáhalo, bylo to, že jsme měli pana doktora, kterému jsme věřili. Všechna vyšetření či ultrazvuky u něj nás uklidňovaly. Nikdy nám neřekl, že je to podle něj špatné.
Před pár dny mi volala známá, ať jí poradím, zda má jít na odběr plodové vody. Řekla jsem jí, že je to těžké. Nám to dopadlo dobře. Ale také se člověk nemůže cítit jako hrdina. Kdyby dcera měla Downův syndrom, určitě bych z toho byla smutná. Ale to, jestli nechat miminko žít, nebo nenechat, to je zase úplně jiná otázka.
Václav: Když jsme chtěli miminko vychovat, ať by bylo jakékoli, tak bychom ho vychovali.
 
Text: Monika Langrová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře