Co si budeme namlouvat. Nezapomenutelné domácí tažené záviny s těstíčkem tenounkým jak papír, kynuté makové a tvarohové buchty, drobenkové koláče, mramorové bábovky, za které by se nemusel stydět cukrář z grandhotelu… Na takové dobroty se prostě jezdí k babičkám, nebo ještě lépe k prababičkám. Najednou stojíte před úkolem, kdy nechcete ranit babiččiny city nebo vyvolat hádku („Vychovala jsem čtyři děti a najednou ničemu nerozumím?“), kdy potřebujete babičku diplomaticky přesvědčit, aby i ona dodržovala u vnoučka pravidla zdravé výživy. Je to složité, zvlášť když má vaření jako hobby a argumentuje: „Vždyť je to moje poslední radost něco dobrého mu upíct a on se na to tak těší.“ Případně: „Ale ty naděláš. Tvůj manžel byl jako dítě taky tlustý a vyrostl z toho. Máme to hold v rodě.“ Jana Divoká ví moc dobře, že jde o téma, které se může až vyhrotit v rodinný rozkol: „Babi, stokrát jsem ti říkala, že Oliver nesmí ovocné knedlíky se smetanou. Prostě k vám nebude moct jezdit!“ „Pro babičky je vyjadřovat pozitivní city k dítěti sladkostí nebo přípravou jeho oblíbeného jídla přirozené. Já jsem pro otevřenou diskuzi. S babičkou a dědečkem si sednout, říci jim, jak moc si vážíte toho, co pro vnoučka dělají, ale že teď potřebujete jejich podporu ještě v tomhle. Navést je, čím konkrétně jiným než buchtami udělají vnoučeti radost.“
Neberte hubnutí svého dítěte jako trest, ale jako hru s pevnými pravidly! Shazování kil a špíčků dítěte je záležitostí celé rodiny. Navíc většina dotazů, které se nám v redakci na dané téma sešly, spadá především do oblasti duše. Jana Divoká, lektorka rodinných kurzů snižování nadváhy, a nutriční terapeutka Jitka Tomešová odpovídaly na ty nejzajímavější.
Jak mám jako rodič překonat stud ze selhání? Je tlusté dítě mojí vizitkou, že jsem nezvládla výživu?
JANA DIVOKÁ: Hlavně nepodléhejte skepsi, že jsme špatní rodiče. Uvědomme si, že se nikdo rodičem nerodí. Výchova dětí není jednoduchá a je zákonité, že děláme chyby. Nikdy však není pozdě na jejich nápravu. Je vhodné problém promyslet, uvědomit si jeho příčinu a pokusit se nalézt vhodné řešení. Čím dříve začneme s řešením, tím lépe. Získejte potřebné informace, a pokud máte pocit, že situaci sami nezvládnete, vyhledejte odborníka. Pokud to půjde, lze dát odkaz na rodinné kurzy snižování nad-váhy – info na www.istob.cz. Mimochodem možná jste neohlídali kila navíc, ale jiní rodiče dětem třeba nečtou, nepovídají si s nimi, a to je mnohem horší.
V kolika letech už dítěti můžeme na rovinu říci: „Podívej se, jak máš tlustý zadeček, musíme s tím něco udělat."
JANA DIVOKÁ: U menších dětí – tak do sedmi let – nemá smysl jejich případnou nadváhu komentovat. Maximálně si z toho vezmou, že se na ně pro něco zlobíte, ale nechápou moc proč. Zkuste nejprve nenásilnou formou změnit jídelníček. Hodně pomůže i taková drobnost, když rodina „zruší“ slazená pití a zpravidelní se jídelní režim. A také se zamyslete, jak často se vaše dítě pohybuje.
Chystá-li se rodič promluvit se starším potomkem o jeho nadváze, měl by velmi zvážit formu a okolnosti, za kterých bude s dítětem o problému debatovat. Nejdříve by mělo zaznít, že své dítě máme rádi takové, jaké je, ale pro jeho život by bylo dobré, kdybychom se společně naučili žít zdravěji. Důležité je vyložit dítěti konkrétní řešení problému. Řekneme-li pouze: „musíme s tím něco dělat,“ uvedeme dítě do značné nejistoty. Zazní-li ale v našem sdělení konkrétní řešení, například: „Já i taťka také potřebujeme trochu zhubnout. Budeme všichni jíst víc zeleniny a méně sladkostí. Péťa je sice hubený, ale zase se mu kazí zuby, tak mu to také prospěje.“ Dítě se nebude cítit odstrčené, nebo dokonce nemilované a přijme to jistě lépe. Jeho nadváha by se ale určitě neměla stát tématem, které se neustále v rodině přetřásá. Laicky řečeno: méně řečí – více činů.
Zkoušeli jsme rozumný pohovor, prosby, hrozby a… nic. Jak motivovat dítě, když samo motivaci nemá?
JANA DIVOKÁ: Motivovat dítě ke zdravému životnímu stylu není jednoduché. Opět je nutný příklad celé rodiny. Je-li rodina celkově aktivní a dodržuje-li zásady zdravého životního stylu, je pravděpodobné, že se tyto zásady stanou vlastní i dítěti. Není dobré po dítěti chtít, aby měnilo své návyky najednou. Zkuste nejprve učinit domluvu, že se např. týden budete soustředit na snížení počtu snězených sladkostí nebo zvýšíte příjem zeleniny. Za splnění cíle předem domluvte odměnu. Tou by však neměla být právě sladkost nebo jiné méně vhodné jídlo, ale například návštěva kina, zábavního parku, aquaparku apod.
V naší rodině byly dosud nastaveny určité stravovací zlozvyky – třeba pití vody s domácí malinovou šťávou od babičky. Jak vysvětlit řekněme pětiletému špuntovi, že najednou šťávu nesmí a může jen neslazenou minerálku?
JITKA TOMEŠOVÁ: Z mého pohledu doporučuji: Nemluvte o tom a rovnou jednejte. Ale nenápadně. Sladké nápoje doporučuji začít ředit a ubírat tak dlouho, až se sníží jejich sladkost na minimum. Dítě se tak naučí pít pouze nápoje neslazené. Typickým příkladem jsou oblíbené různobarevné limonády, ze kterých nejprve přejdete na džusy a dále stále více a více ředíte vodou. Nastoupit by však neměly nápoje s náhradními sladidly!
Jak postupovat, když má tlouštík hubeného sourozence a přitom se obě děti stravují úplně stejně?
JANA DIVOKÁ: S tímto modelem se setkáváme často. Jistě zde hrají roli do jisté míry dědičné sklony a povaha dítěte. Štíhlé děti bývají většinou živější, aktivnější a naopak. Silnější děti bývají lenivější, nemají velkou potřebu se hýbat. Tomu většinou odpovídají i záliby. Aktivnější dítě rádo sportuje, pohybuje se s kamarády venku a pro silnější dítě bývá zálibou počítač, čtení a další činnosti, při kterých tolik energie nevydává.
Při zvládání situace záleží určitě na rodině a na tom, jak k dětem rodiče přistupují. Jistě by bylo nemístné se na silnější dítě zlobit proto, že má jinou povahu než sourozenec. Rodiče by se neměli uchýlit k narážkám typu: „Podívej se na sestru, jak je štíhlá, kdyby ses hýbal(a) jako ona, nemusíš mít kila navíc….“ Důležité je opět přijetí dítěte okolím. Někdy je velmi těžké i pro dospělého zachovat chladnou hlavu a vytrvat i přesto, že dítě spolupracovat nechce. Doporučuje se proto dělat pouze dílčí, pozvolné změny ve stravovacích a pohybových návycích, naslouchat dítěti, netrestat jeho neúspěchy, ale podporovat sebemenší úspěch, a především být jako rodič příkladem. Pokud budeme chtít po dítěti, aby hublo, nebude to pro něj asi příjemné, když ostatní členové rodiny budou jíst oblíbenou svíčkovou omáčku a dítě dostane brambory s dušenou zeleninu, kterou příliš nemiluje.
Zdravé jídlo je dražší než nezdravé. Zeleninový salát vyjde na dvojnásobek toho, co „rizoto chudých“ – tedy rýže s osmahlým levným salámem. Jak má ale zdravě vařit třeba rodina maminky samoživitelky s příjmem 12 000 Kč hrubého, které muž neplatí alimenty?
JITKA TOMEŠOVÁ: Je důležité si uvědomit, že „bio“ není synonymem „zdravé“. Jako příklad můžeme uvést například bio-bůček, bio-klobásy, bio-párky atp., které bych rozhodně do zdravého jídelníčku dítěte nezařadila. Navíc se významný rozdíl ve zdravotní prospěšnosti bio potravin oproti potravinám konvenčním doposud neprokázal. Ani zelenina a ovoce tudíž nemusí být přehnaně drahé, a to, že chci svým dětem dopřát „zdravé“ bio potraviny, ale mám pouze na jedno jablíčko, by rozhodně nemělo znamenat, že budu dětem kupovat pouze to jedno jablíčko. Pokud se také maminky rozhodnou jednou místo (nikoli vedle) zmíněného levného salámu nebo taveného sýra koupit ovoce nebo zeleninu, cena za nákup výrazně nevzroste.
Vím že existují odtučňovací lázně pro děti v Bludově. Jak ale potomkovi vysvětlit, že tam nejede za trest a že to není hanba?
JANA DIVOKÁ: Pobyt v ozdravovně je určitě nutné s dítětem předem probrat a vysvětlit mu, že cílem je, aby se nastartovalo na cestě ke zdravému životnímu stylu. A tím, že zhubne pár kilogramů, se určitě samo bude cítit velmi dobře. Je dobré si sehnat informace o tom, jak bude pobyt probíhat, a dítě se vším seznámit, případně ozdravovnu před pobytem navštívit. Situaci, kdy se děti ve škole silnému dítěti posmívají, se dá předejít například vhodnou intervencí třídního učitele. Tím však, že rodiče pošlou dítě do ozdravovny, by neměli nabýt dojmu, že se tím zbavují odpovědnosti za nadbytečné kilogramy svého dítěte. V ozdravovně dítě většinou zhubne, ale je nutné v režimu pokračovat i po skončení pobytu. Představa rodičů – My vám tam na čtyři týdny strčíme Otesánka a vy nám ho vrátíte štíhlého a my už nebudeme muset nic dělat – je legrační. To, že je odesláním a návratem z ozdravovny vše vyřešeno a dítě se může stravovat dále stejným způsobem, se bohužel v mnoha případech děje.
Jak donutit školáka, aby si nekupoval ve školním automatu sladké tyčinky máčené v čokoládě a kolu? Když mu na to nedám peníze, půjčí si od spolužáka.
JANA DIVOKÁ: Donutit dítě k tomu, aby se ubránilo prostředí, které ho ke konzumaci nevhodných potravin vybízí, je velmi těžké. Veledůležitý je zde opět příklad rodiny a edukace dítěte (jak v rodině, tak i ve škole). Můžete dát dítěti s sebou do školy vhodnější potraviny jako náhradu za sladkosti (např.oblíbené ovoce, müsli tyčinku a podobně). Lze se také pokusit s dítětem domluvit, že tyčinku či kolu nebude kupovat každý den, ale např. obden a postupně četnost konzumace potravin snižovat. Zákaz totiž většinou nic neřeší, a to, co není zakázáno, není navíc často pro dítě tak lákavé. Je však také pravda, že školy mají vést děti ke zdravému životnímu stylu, a proto by se automaty s podobnými výrobky zcela jistě ve školách vyskytovat neměly.
Dítě se plíží po nocích a brakuje ledničku. Co s tím? Zavést přídělový systém, nebo dát ledničku na zámek?
JITKA TOMEŠOVÁ: Jedním z řešení může být, že doma nebudou obrovské zásoby potravin, které může dítě rovnou konzumovat. Dále je také možné, že dítě právě v tomto období skutečně potřebuje větší množství stravy a porce, které dostává, mu nestačí. Také může být chyba v celkovém jídelníčku – tzv. vlčí hlad, pro který je vyjídání zásob veškerých potravin typické, je jedním z projevů nepravidelnosti ve stravování, vynecháváním dopoledních jídel, dlouhodobého hladovění nebo nevhodného složení stravy přes den (hodně sladkostí, sladkých jídel a limonád).
JANA DIVOKÁ: I u dětí může noční přejídání signalizovat psychický problém. Je tedy důležité nic nevyčítat, nehubovat a spíše se na dítě zaměřit, povídat si s ním a zjistit, zda jej netrápí nějaký problém ve škole, ve vztazích s kamarády, zda není pod psychickým tlakem. Od věci také není konzultace s odborníkem – v tomto případě psychologem.
Není momentální mediální tažení proti obézním dětem spíše projevem povrchnosti matek, kterým nejde o zdraví dítěte, ale o image a trendovost?
JANA DIVOKÁ: Na štíhlost a vzhled člověka je nyní kladen velký důraz. Z médií se na nás usmívají štíhlé modelky a sportovně vyhlížející muži a budí dojem, že štěstí a úspěch člověka tkví v tom, jaké je jeho vzezření. Nadváha a obezita dětí se však opravdu stává problémem. V České republice je každé páté dítě do dvanácti let a každé desáté dítě od třinácti do osmnácti let obézní nebo má nadváhu, což je číslo velice alarmující, a proto je patřičná pozornost odborníků i veřejnosti namístě. Současně však rodiče, kteří přijdou s dětmi do rodinných kurzů snižování nadváhy, uvádějí, že důvodem jejich rozhodnutí kurz absolvovat je samozřejmě zdraví dítěte, ale často dodávají, že dítě trápí vzhled a posměšky kamarádů. Zdravotní důvody nebývají často ani pro dospělé dostatečnou motivací ke snižování nadváhy. Tou je většinou hubnutí z estetického důvodu.