.
Marta Jandová & Miroslav Verner
Nepotkali se na gynekologické prohlídce, jak se občas šušká. Martu Jandovou a jejího manžela Miroslava Vernera seznámili společní kamarádi. Po roce vztahu měli oba jasno, že si chtějí pořídit miminko a v roce 2013 přišla na svět dcera Marie. A teď společně vzpomínají, jaké to bylo.
Marto, pamatujete si, v jaké situaci jste se dozvěděla, že čekáte dítě?
M. J.: Pamatuji si to dobře. Byli jsme doma, - když jsem si udělala test. Vůbec jsem m to nečekala a najednou dvě čárky. Byl to neuvěřitelný pocit pro nás oba. Navíc u nás byla moje sestra, která ten den slavila vinarozeniny.
Patřila jste k ženám, které si těhotenství užívaly, nebo naopak?
M. J.: Užívala jsem si ho moc, i když bylo od půlky rizikové. Vím, že těhotenství je úplně „obyčejná“ věc, ale já se cítila speciální, jedinečná.
Je jednodušší být těhotná po boku gynekologa?
M. J.: Řekla bych, že je to docela praktické, protože jste neustále v péči gynekologa, ačkoli u vlastní ženy a dítěte je člověk asi vždycky citlivější. Nevýhodou je to, že manžel jako lékař věděl, co přesně by se mohlo stát, a měl proto větší strach.
VIDEO: Jací jsou rodiče? Chodí spolu na večeře? A proč je manžel dokonalý?
Měl jste opravdu strach, pane doktore?
M. V.: Samozřejmě že jsem si jako lékař uvědomoval, že průběh těhotenství není ideální a jaká všechna rizika hrozí, na druhou stranu jsem také věděl, že má po celou dobu tu nejlepší možnou péči.
Co se vlastně stalo?
M. J.: Hrozil mi předčasný porod, proto jsem musela v klidu ležet. Ze začátku jsem se bála, ale pak jsem tušila, že všechno bude v pořádku a že porodím až kolem termínu, což se také stalo. Akorát to ležení nebylo jednoduché. Jsem zvyklá se hodně hýbat a najednou jsem směla jenom do koupelny. Zase si nakonec říkám, že jsem opravdu měla klidné těhotenství, žádné stresy. Možná i proto byla Maruška jako miminko tak klidná. Málo plakala a už od začátku se na nás smála.
Měl manžel tendenci mírnit vás v některých aktivitách a nabádat k odpočinku?
M. J.: Určitě měl, ale to až poté, co se objevily komplikace. Jinak byl úžasný. Letěli jsme i na dovolenou, rovnou až do Austrálie. Krásně se o „nás“ staral.
Myslel jste, pane doktore, někdy na to, že Mys byste své dítě odrodil vy sám?
M. V.: Přiznám se, že tohle přání jsem nikdy neměl. A když si zpětně uvědomím, jak moc emotivní moment pro mě příchod Marušky na svět byl, nedokážu si ani představit, že bych tam v tu chvíli byl v jiné pozici než právě nastávajícího otce.
Co jste prožíval?
M. V.: Velikou radost, štěstí a obrovskou úlevu. Z toho je jasné, že jsem to vnímal hlavně emotivně, ne jako lékař.
Marto, vzpomínáte vy sama někdy na dceřin porod?
M. J.: Často nevzpomínám, i když slyšet ji a vidět ji poprvé bylo absolutní štěstí. Plakala jenom chviličku a hned měla hlad. My jsme plakali déle než ona. (smích) V člověku se najednou otevřou dveře, teda spíš obrovská brána - najednou jste maminka a skoro až nevíte, kam s tím vším štěstím, pocity, láskou…
Jaký nejsilnější zážitek z narození dcery přetrvává v tatínkovi?
M. V.: Láska.