Mámy na jedné lodi?

Rodičovská utekla jako voda a vy zjišťujete, že pracující matka to má na světě pořádně těžké. Firma po vás chce výkon, děti jsou zase nastydlé a šéfka se mračí jako čert...
Mámy na jedné lodi?
Mohlo by se zdát, že ženský pracovní kolektiv je ideálním prostředím, kam se vrátit po rodičovské dovolené nebo kde hledat místo, když máte malé děti. Zejména když vaše kolegyně, nebo dokonce nadřízené jsou samy zkušenými matkami, které vědí „o čem to je”. Kdo jiný pochopí vaše starosti lépe než jiná máma? Jenže realita je mnohdy více než překvapivá...
 
Matky nebrat?
Ne vždycky totiž ženy drží při sobě. Před časem mi jedna vysoce postavená žena, a shodou okolností zároveň svobodná matka, řekla, že když má při výběru nového zaměstnance volit mezi mužem a matkou malých dětí, vybere si mužského kandidáta. „Já vím, není to fér, ale já se musím rozhodovat jako vrcholný manažer, a ne jako žena,“ dodala na vysvětlenou. A tak se nabízí otázka? Kdo jiný už by měl stát na straně matek než jiné matky? Ony přece nejlépe vědí, jaký je to někdy oříšek skloubit mateřství s prací. Všechny si totiž musely projít obdobím, kdy předškolák a malý školák chytil každý bacil, co kolem něj proletěl, a kdy dětské nemoci a uhelné či chřipkové prázdniny přicházely zásadně nevhod v době uzávěrek apod.
 
Typologie šéfky
Vysvětlení se zdá být docela prosté. Ženy, které jsou soucitné, laskavé a chápající, se stávají šéfkami mnohem méně často než ty tvrdé a nekompromisní. Dostat se na vrchol není snadné, a obstát v mužské konkurenci lze lépe, když v sobě tak trochu popřete ženu a vytasíte se s ostrými lokty. „Žena, která chce řídit firmu, bývá výrazně ambiciózní a méně mateřská. A v jejím hodnotovém žebříčku nemusí být rodina nutně na některém z předních míst,“ přitakává psycholožka Jitka Douchová. „Navíc může vědomě eliminovat ženské projevy, aby předešla případné kritice nebo pochybnostem o své kompetentnosti. Nebo dokonce může podvědomě závidět své kolegyni rodinné štěstí, kterého ona sama nedosáhla...“
 
Když velí žena
Podle nedávného výzkumu provedeného na univerzitě v Torontu není pro ženy-zaměstnankyně žádný med pracovat pod „šéfem v sukních“. Každá pátá z dotazovaných totiž uvedla, že u ní její nadřízená vyvolává strach, úzkost, bolesti hlavy a další psychosomatické jevy. Oproti tomu u mužů prý nebyl zaznamenán žádný rozdíl v pocitech, ať pracovali pod vedením muže nebo ženy. „Ženský svět je zkrátka jiný než ten mužský,“ souhlasí psycholožka Jitka Douchová. „Zjednodušeně řečeno: ženy mají větší smysl pro detaily a mužům je zase víc vlastní globální pohled na věc. Ženy jsou navíc více pod vlivem emocí. Je proto logické, že pod každým z nich se pracuje jinak...“ Už proto, že zatímco muži si vztahy a city do práce nenosí, ale ženy se obvykle emocím nedovedou ubránit...
 
Rodina, nebo práce?
Také grafička Helena, maminka dnes osmileté Natálky, svého času chodila do práce s pořádně sevřeným žaludkem. „Moje práce by se v klidu dala z velké části dělat z domova, takže by ani nevadilo, když třeba dcera náhle onemocněla nebo měla dva dny prázdniny. Jenže šéfová chtěla mít absolutní kontrolu nad mojí pracovní dobou, co kdybych si mezi dvěma inzeráty naplnila pračku nebo uvařila polévku...“ Nakonec Heleně došla trpělivost, když poněkolikáté vezla nemocné dítě s sebou do práce, jen aby předvedla, že pracuje. Dneska je svojí vlastní šéfovou, čeká druhé dítě a své mateřství si hodlá užít.
 
„Po dvou velice nepříjemných zkušenostech s mými bývalými šéfkami jsem nakonec velmi spokojenou a oddanou zaměstnankyní v týmu, který vede muž,” přiznává třiatřicetiletá Markéta, která je na své dva kluky (5 a 7 let) už několik let sama. Na nadřízené ženy nevzpomíná ani trochu v dobrém. „První z nich mi hned v den nástupu do práce na rovinu oznámila, ať nepočítám s nějakými pracovními úlevami jen proto, že mám malé děti, potože ona to před lety v mé situaci taky neměla lehké a koneckonců svoji rodinu tu ve firmě má každý. A druhá mě přijímala do zaměstnání se slovy, že ji nezajímá, kdo se o moje děti bude starat, až onemocní nebo budou mít prázdniny, ale že pokud nebudu absolutně časově flexibilní, tak si mám rovnou hledat jiné místo...”
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Mezi námi děvčaty
Ženský kolektiv je (nikoli překvapivě) poměrně náročným prostředím intenzivně prodchnutým vzájemnou rivalitou, intrikami a neustálým porovnáváním toho, kdo má jaké výhody a kdo naopak na ostatní doplácí. Jste-li navíc v pozici ženy, která si po návratu z rodičovské není ještě tolik jistá v profesních kramflecích, můžete vnímat „ústrky“ nadřízených a kolegyň citlivěji než služebně starší mazačky. Podle psycholožky Douchové jsou ženy od přírody samice, a tak si hájí nejen svá mláďata a rodinu, ale také svá práva a své potřeby. Zejména v týmu, kde nepřítomnost jedné osoby znamená zvýšení pracovní zátěže pro ostatní, pak často bývá pořádně dusno.
 
Pohled z druhé strany nabízí padesátiletá úřednice Pavla, jejíž dva synové jsou už dávno dospělí. „Moje mladší kolegyně má dítě v předškolním věku, které každou chvíli marodí. Vím, že za to nemůže a že to pro ni není snadné, koneckonců jsem sama taky matka, ale na druhou stranu, proč bychom my ostatní měli dva týdny v měsíci pracovat za ni? Máme přece také své vlastní rodiny a životy!“
 
Je to na nás
Mateřství je holt ta nejnáročnější práce na světě, protože ji vykonáváme 24 hodin denně celé dlouhé roky, bez nároku na odměnu a bez soucitu okolí. Většinou si k ní ještě přibereme další zaměstnání, protože z dětského úsměvu a poskládaných kostek se ještě nikdo nenajedl. Ale nikoho moc nezajímá, kde máme stále brát energii, čas a psychické síly. Málokterá z nás si totiž může dovolit ten luxus být mámou na plný úvazek a boj o chleba vezdejší přenechat partnerovi. A tak bojujeme, i přesto, že chůvě odevzdáváme s bolavým srdcem půlku platu, neboť školka zavírá několik hodin před koncem naší pracovní doby. A tak vzdorujeme nepřízni osudu v podobě nepřejícné kolegyně nebo drsné šéfové. Protože nám nic jiného nezbývá.
 
Víte co? Pojďme si něco slíbit: až naše děti dospějí a my budeme řídit firmy nebo aspoň oddělení, zkusme si vzpomenout, jak nám bylo v kůži matek malých dětí, a držme nad svými kolegyněmi-maminkami ochrannou ruku. Zkusme je chápat, maličko jim nadržujme a dejme jim pocítit, že v práci mají svou druhou rodinu. Spalničky jejich dětí to sice neurychlí, ale možná pak budou lépe spát a víc věřit. Sobě i druhým. A ještě jeden bonus na závěr: oddanější podřízené stěží najdeme a co víc - neutečou nám do firmy, které velí muž.
 
Text: Johana Barvínková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře