Mámo, jdi pryč!

Nepropadejte panice, pokud ještě před týdnem vaše batole vyhlíželo svého otce s dychtivým „Táta, táta!“ a dneska ho od sebe nevrle odstrkuje. Žádný strach, láska se nikam neztratila. To jen mrňous přišel do věku, kdy se učí prosazovat svou vůli. Zítra to zkusí třeba na vás.
Mámo, jdi pryč!
Kojenci a malé děti tráví většinu času s maminkou, a tak není divu, že ona je pro ně obvykle tím nejdůležitějším člověkem, spojkou mezi světem dospělých a dětí, spolehlivým zázemím i klidným přístavem. Jak ale miminko roste, začíná si lépe uvědomovat i další lidi kolem sebe a začne je dělit na ty „své“ (rodiče, prarodiče, sourozence…) a ty „cizí“. K těm důvěryhodným si pak v rámci svého duševního a sociálního vývoje vytváří vazby, jež často přerůstají ve velkou náklonnost – zejména pokud se jedná o tatínka, na kterého se spolu s maminkou každý den těší, nebo babičku, která občas dítko láskyplně hlídá. Jak se tedy stane, že z milovaného táty je najednou někdo, kdo prckovi nestojí ani za pozdrav?
 
„Z mého pohledu to může mít dva důvody,“ říká dětská psycholožka Ilona Špaňhelová. „Jedním je – a setkáváme se s tím u dětí kolem 18 měsíce – že se u nich opakuje touha po silném citovém příklonu. Dítě se chce znovu ujistit, že toho člověka, který je jemu blízký a stálý (ve většině případů je to matka), opravdu má. Nikam mu neutekl, neschoval se, je s ním. Pak může být dalším důvodem růst individuality dítěte. Dítě se může v batolecím věku víc prosazovat a dávat najevo i v tomto smyslu, že babičku nechce, tatínka nechce.“

Rostu a tak si vybírám
Je to zkrátka takové období, kdy se dítě učí prosazovat svoji vůli a zjišťuje, jaké to je, když si může vybírat. Všimněte si, jak se třeba mění jeho náhled na oblíbené hračky nebo jídla. Včera si nechtěl hrát s ničím jiným než s vláčky, dneska ho zajímají jen plyšová zvířátka a mašinky leží nepovšimnuty v koutě. Nebo ty scény u stolu – donedávna vaše miminko zbožňovalo brambory a nad těstovinami ohrnovalo nos, ale teď své oblíbené nudličky vyžaduje i k snídani. Z tohoto pohledu tedy není ničím zvláštním, že v batolecím věku dítě projevuje ohromnou náklonnost dneska mámě a zítra zase tátovi. Nedělá to proto, že by bylo rozmazlené nebo si hrálo s vašimi city, ale zkrátka si tímhle obdobím potřebuje projít. „Do jisté míry se takto chovají všechna batolata,“ uklidňuje zaskočené rodiče doktorka Špaňhelová. „Patří to k jejich vývoji. Někdo to projevuje vehementně, někdo jen malinko. Odvíjí se to i od toho, jakou míru temperamentu dítě má a jakou vervu chce dát do boje s překážkami...“
 
Klepněte pro větší obrázek 

Babičku nechci!
Dobře, je to otázka přirozeného vývoje a dítě tím nic špatného nemyslí. Jenže vysvětlujte to třeba babičce, která přijela na návštěvu svého milovaného vnoučka a ten ji už ve dveřích posílá šupito presto domů! Mnohdy jsou tyhle situace docela emocionálně vypjaté a často dojde i na slzičky zklamání. „Od té doby, co se mi před rokem a půl narodila dvojčata, je u nás moje maminka často na návštěvě,“ vypráví devětadvacetiletá Eva Tůmová. „Jsem jí za její pomoc moc vděčná a také jsem ráda, že má s klukama skvělý vztah.“ O to víc je ale obě zaskočilo, když ten mladší – Hynek – začal nedávno „stávkovat“. Odmítá se s babičkou přivítat i loučit, nechce, aby ho krmila nebo mu vyprávěla pohádku. Jen zatvrzele opakuje: „Babí, pyč!“ nebo „Babí, neci!“ Do podobné situace se stejně jako Eva dostávají spousty maminek, které se cítí bezradné. Vědí, že dítě není stroj, a nedá se tedy naprogramovat na režim konstantního projevování lásky, ale zároveň je jim líto babičky, která si odmítnutí vnoučete může brát i docela osobně.
 
Určitě nemá cenu dělat, jako že se nic neděje nebo naopak poslat babičku domů. Podle doktorky Špaňhelové je vhodnější vysvětlit odmítané osobě, že takové chování patří k vývoji dítěte, zároveň by se ale maminka měla snažit oběma pomoci. „Dítě zkouší,“ upozorňuje paní psycholožka. „Zkouší, zda jeho postup bude v pořádku, zda bude jeho chování přijato. Hledá si v životě svůj mantinel. Ono se s těmito mantinely nenarodilo. Má mu je ukazovat rodič. Ten, který je nejvíc zná a nejvíc se dovede orientovat v dětských projevech chování. On má ukázat dítěti, jak dotyčnou osobu – tatínka, babičku – má rád. Jak se na ně těšil. Obejmout ho, nachystat mu jídlo, kávu, mluvit s ním, vtáhnout do této komunikace i dítě ... Takovým způsobem i za pomoci nápodoby dítě může měnit své prvky v chování.“
 
Klepněte pro větší obrázek 

Táta (nesmí) z kola ven
Asi nejčastější „obětí“ dětského odmítání bývá tatínek. Není pochyb o tom, že pro něj mohou být takové situace velice zraňující, zejména tehdy, pokud se dítěti opravdu věnuje a je zvyklý s ním trávit hodně času při hře nebo při praktických činnostech, jako je koupání nebo krmení. Své o tom ví i dvaatřicetiletý Jiří Kocourek. Jeho dvouletá dcerka Karolínka je odmalička tátovou princeznou. Nedávno jí ale něco přelétlo přes nos a místo aby si s tátou po jeho příchodu z práce vesele hrála jako obvykle, začala vyvádět. „Jen hystericky křičela, ať jdu pryč, že chce mámu,“ vypráví zhrzený tatínek. „Věděl jsem, že nemá cenu si to brát osobně, ale přiznám se, že jsem se cítil hrozně uraženě a dotčeně.“ Začal se tedy raději zavírat do pracovny k počítači a dceři se stranil, aby předešel dalším scénám. Jeho reakce byla zdánlivě logická, ale dětská psycholožka má pro takové případy opačné doporučení: „Dejte dítěti jasnou, pevnou a láskyplnou cestu, jak s tím pracovat,“ radí Ilona Špaňhelová. Vyzkoušejte třeba následující taktiku – jděte společně na procházku ve třech, společně dítě koupejte a především dávejte jasně najevo, že táta i máma jsou jeden tým. Napěchujte dítě jistotou, že máma je nablízku, ale zároveň mu ukažte, že táta je super a do jeho života prostě patří.
 
Koneckonců tenhle problém se zdaleka netýká jen tatínků, do nemilosti se může dostat docela klidně i maminka. To potvrzuje i paní doktorka Špaňhelová: „Bývá to tehdy, kdy provede něco negativního ve vztahu k dítěti – dovolí si odejít, když to dítě nechce. Dovolí si zakázat, když dítě danou věc velmi chce. Pak se dítě mnohdy touží vetřít do milosti jinému člověku – tatínkovi, babičce, dědovi...“
 
Jedno je ale jisté – pokud jste dosud jako rodiče fungovali na jedničku, maximálně na dvojku, nemusíte se bát, že je váš vztah s dítětem nějak ohrožen. Ono vás totiž pravděpodobně miluje i ve chvíli, kdy vás posílá k čertu. Kdyby si nebylo jisté vaší láskou, sotva by si dovolilo takhle „riskovat“. Takže zůstaňte v klidu, před odmítajícím dítětem se neschovávejte, ani si je nekupujte pomocí dárků, nabídněte mu sami sebe a uvidíte, že už brzo zase budete tým.
 
3 rady pro odmítané:
 
Neberte si odmítání dítěte osobně
Pravděpodobně na vás jen trénuje, jaké to je prosazovat svou vůli a projevovat city. Ono vás má pořád rádo!
 
Zapojte se do hry
Když si hraje s tím z rodičů, kdo je momentálně v oblibě, přidejte se k nim nebo alespoň zůstaňte nablízku.
 
Ukažte dítěti něco nového
Malé děti rády napodobují dospělé, a tak ho zkuste zapojit do nějaké činnosti (může vám třeba podávat kolíčky při věšení prádla nebo s vámi přerovnávat cédéčka v polici).
 
Text: Johana Barvínková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře