Maminko, pomazlíš se se mnou?

Každé dítě nás potřebuje. Zatímco jednomu může stačit „jen“ naše přítomnost a klidné zázemí, druhé se neobejde bez naší náruče...
Maminko, pomazlíš se se mnou?
Miminka často pláčou. Není to jen proto, že mají hlad, žízeň, potřebují přebalit, ale tímto způsobem si žádají i máminu náruč. Potřeba blízkosti rodičů a pocitu bezpečí, který jim poskytují, se však netýká jen miminek, platí i pro děti větší.

Mazlík
Jarečkovi byly nedávno tři roky. Podle maminky je to moc šikovný kluk. Už když mu byl rok, udělal první krůčky, také řekl poprvé máma, brzy přidal táta i další slovíčka. „Nikdy s ním nebyly žádné problémy,“ vzpomíná Ilona. „Ty přišly až před pár měsíci. Najednou začal strašně zlobit, odmítal všechno, co jsme po něm chtěli a naopak dělal to, co jsme mu zakazovali. Přičítala jsem to vztekacímu období, a tak jsem se snažila být trpělivá. A když to dál nešlo, občas jsem mu nějakou střihla na zadeček. Vždycky po mě hodil zarputilým pohledem a ani nezaplakal. Skoro jako by se ho to nedotklo. Když zase jednou zlobil a tahal sousedovic holčičku za vlasy, poslala jsem ho do dětského pokoje s tím, že si to s ním přijdu vyřídit. Pak jsme se se sousedkou nějak zapovídaly, a když jsem si na něj po hodince vzpomněla, našla jsem ho zašitého v koutku pokoje. Měl smutný pohled a mě to nějak vzalo u srdce. ‚Co to vyvádíš,‘ povídám. ‚Vždyť víš, že tě mám ráda, ale tohle tvoje zlobení se mi nelíbí.‘ A místo abych ho ještě více pokárala, vzala jsem ho do náruče. On mě chytil oběma rukama kolem krku a plakal, až se mu ramínka otřásala. Když jsem ho držela v náruči, uvědomila jsem si, jak dlouho už jsem ho pořádně nepochovala. A pochopila jsem, že nemohu pořád jen myslet na svou novou práci, spoustu povinností a starostí, ale že si pro svého chlapečka musím udělat mnohem víc času.“
 
Rada Betynky: Většina dětí touží po bezprostředním kontaktu s rodiči, po jejich objetí, pohlazení. Čím je dítě menší, tím je to běžnější, neobvyklé to však není ani u dětí starších. Pokud o to vaše děti stojí, neměli byste je odmítat. Měli byste jim dát možnost, aby si „užívaly“ vaši lásku a příchylnost. Zároveň by však měly vědět, že existují určité hranice, které budou muset respektovat. A rodiče? Těm by mělo být jasné, co dítě potřebuje. Jak zjistit, jestli je spíš mazlík? To není těžké poznat. Často se dožaduje jejich doteku, pohlazení. Když se mu jich nedostává, je smutné nebo se snaží jakýmkoli způsobem upoutat pozornost. Svou lásku a pozornost můžete dětem projevit mnoha způsoby. Můžete je objímat, chovat na klíně, mazlit se s nimi a hladit je, třeba i lechtat, nosit je a houpat, držet se s nimi za ruce, ale například jim i něžně pročesávat vlásky. Svým dětem tímto způsobem dáváte najevo, že vám na nich záleží. Pokud jim projevy lásky nedopřejete, mohou trpět pocity osamělosti, které je poznamenají na celý život.

Samotář
František je nedůtklivý, když na něj ostatní sahají. Nelíbí se mu, když ho maminka před ostatními pusinkuje a dává mu okázale najevo, jak ho má ráda. Nejraději je sám. Sám si hraje, prohlíží obrázky i čmárá po papíru. „Pořád mě odstrkuje,“ říká Klára. „Zatímco kamarádčiny děti se neustále na mámu věší, ten můj je zvláštní samorost, morous, který mi nikdy nadává najevo, že mě má rád. I když mu třeba jen pomáhám s oblékáním, trhá sebou, už aby to měl z krku. Přitom spoustu věcí ještě sám nesvede a ani ještě dlouho umět nebude. Známí mi říkají, že to není normální, že se tak odtahuje, že bych s ním snad měla navštívit psychiatra. Je pravda, že se odtahuje, ale přece ho nebudu vláčet po doktorech a cpát do něj prášky. Přesto se trápím, jestli jsem v něčem neudělala chybu. Když vidím, jak se ostatní děti k rodičům tulí, je mi často do breku. Ale přece nebudu kluka držet na klíně násilím.“
 
Rada Betynky: Možná kdyby se stal z Františka samotář z ničeho nic, bylo by třeba se ptát, kde se stala chyba. Jenže František byl sám pro sebe už jako miminko. Jen co toho byl schopen, dral se netrpělivě mamince z náruče, z jejího pusinkování byl nesvůj, občas se i rozkřičel. Ale když ho dala do postýlky, sedla si vedle něj, ztišil se a úsměv jí oplácel úsměvem, nebo když viděl, že není daleko, v klidu si potom hrál.
 
Každé dítě je osobnost. Zatímco jedno se láskyplných projevů dožaduje, druhé může naše objetí dusit. Může se dokonce stát, že i dvě děti v jedné rodině se budou projevovat různě. Jedno se bude pořád mámě věšet kolem krku, druhé bude maminku odstrkovat. Bude mu stačit krátké pohlazení, nebo vlidné slovo. Je prostě mnohem zdrženlivější. Vystačí si samo a to je třeba respektovat. V každém případě platí: pokud dítě o dotyky, mazlení nestojí, neměli bychom je k tomu nutit. Naopak snažit se místo toho hledat jiné možnosti, jak komunikaci a vztah s ním rozvíjet. Může to být třeba „jen“ čtení pohádek, povídání si s ním, můžeme si s ním hrát, stavět atd. Maminky se s tím ovšem někdy nedovedou smířit. Nechápou, proč je jejich brouček takový „divný“. Na dítě se láskyplně vrhají i tehdy, když je ospalé, necítí se dobře, bolí ho ouško, či v krku... Větší ratolesti zahrnují pozorností, když si hrají s vrstevníky – a mnohdy je tím před ostatními zahanbují. Dětem, které potřebují odstup, by přitom stačilo laskavé poptání, letmé pohlazení, dotek. Nic prostě nelámejte přes koleno. Pokud se s tím nedovedete smířit nebo vás dítě opravdu odmítá, poraďte se s odborníkem.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře