Mami, proč nemáme tátu?

Tak tahle zapeklitá a bolestná otázka padne jednou asi v každé rodině, kde je styčným důstojníkem i láskyplnou bytostí jen máma.
Mami, proč nemáme tátu?
Odpovědět na ni je však těžší, než by se mohlo zdát, a se strohým „prostě nemáme“ nelze před zvídavou dětskou duší uspět.
 
Když otcové prchnou
Jen málokterá žena si přeje mít dítě bez partnera – ač i takové případy existují. Většina matek-samoživitelek měla prostě na chlapa smůlu. Stejně jako tomu bylo v případě osmadvacetileté produkční Simony, které se před rokem narodil syn Maxmilián: „Tři roky jsem žila s mužem a myslela si, že je to přesně on. Miminko jsme neplánovali, nicméně když přišlo, byla jsem s tím smířená a docela se těšila. Partner mě ale nutil jít na potrat. Na dítě si nepřipadal dost zralý. Ale co je to zralý? Měla jsem si nechat vzít děťátko jen proto, že on si chtěl ještě užívat? Rozhodla jsem se, že si Maxíka nechám i sama. Přítel se odstěhoval a jeho otcovství se projevuje jen pár stovkami měsíčně. Na malého se ani nepřišel podívat. Zatím to zvládám, protože Max je ještě malý. Ale bojím se dne, kdy mu budu muset vysvětlit, proč nemá tátu.“
 
A ten den skutečně přijde. Kdy to bude, je individuální a doba se nedá přesně určit, ale obvykle to přichází kolem třetího roku věku dítěte. Souvisí to většinou s jeho zapojením do dětského kolektivu. „Vnímavější caparti si toho, že u nich doma něco nehraje, mohou samozřejmě všimnout dříve. Stačí, když chodí do jeslí, mateřských center nebo se stýkají s dětmi, které táty mají, a ony je u svých kamarádů i jen vidí. V ten moment dětskou hlavou začne vrtat, že u nich doma prostě někdo chybí. Chtějí znát samozřejmě důvod proč a začnou se ptát,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková…
 
Mrňousové to pochopí…
Ačkoli to zní hrozně, pro dítě je podle odborníků jednoznačně lepší, když se se svým otcem neznají odmalinka. „Pokud totiž vyrůstají od začátku bez táty, je to pro ně naprosto přirozené a lépe se i vyrovnávají s faktem, že kamarádi otce mají. Samozřejmě občas si jako důvod, proč ony mají jen maminku, vymyslí nějakou fantastickou legendu, ale to už k dětskému věku patří. Horší je to ovšem, když otec opustí rodinu s dítětem, které už plně vnímá. A vnímá i tu hroznou bolest. „Pro tří- a čtyřletého chlapečka nebo holčičku je skutečnost, že otce ztratilo, větší trauma, než když ho nepoznalo,“ míní psycholožka Boučková a její slova potvrzuje i Mgr. Radim Opatrný z pedagogicko-psychologické poradny: „Když dítě tátu nezná, odpadají dětské smutky ze ztráty a výčitky vůči matce – táta odešel kvůli tobě, už ho nemáš ráda. Nebo vůči sobě samému ve smyslu táta nás opustil, protože zlobím, a to už je velký problém, který matky mohou jen těžko ovlivnit a málokdy vyřešit – zejména když jsou děti plné zloby vůči nim – bez odborné pomoci. Není se však za co stydět a návštěva dětského psychologa opravdu není ostuda!“
 
Smutek školního věku
Školní děti, které přijdou o tátu, nesou ztrátu hořce. S jeho odchodem se mohou uzavřít do sebe, nebo naopak začnou zlobit, zhorší se ve škole. Podle odborníků mohou mít v těch nejzazších případech i další projevy náhlého smutku, jako noční můry, nespavost, třes nebo zvýšené teploty. „Náhle opuštění“ školáčci potřebují hlavně klid a vaši lásku. A taky podporu širší rodiny. „Opět platí, co nezvládá nebo dokonce zkazí otec, může napravit děda, strýc nebo rodinný kamarád. Dvakrát týdně na fotbale nebo odpoledne při lepení letadel zmůže hodně. Dokonce zahojit bolavé srdce,“ dodává Marta Boučková.
 
Na prahu dospělosti
Puberta je vůbec období… Ze dne na den máte doma marťana a jeho reakce lze odhadnout ještě hůř než u zmíněných ufonů po přistání na planetě Zemi.
Je třeba ale mít na paměti, že i váš drsňák nebo drsňačka mají duši a to pěkně …náctiletě přecitlivělou. Takže odchod otce v této době s sebou nese snad nejvyšší rizika už tím, že potomci na sobě nenechají nic znát. Pokud to tedy půjde, nevtahujte je do problémů spojených s odchodem partnera, vyvarujte se scén. Mluvte se svými dětmi (a to se týká i otců, kteří odešli). Ačkoli i pro vás je to velká bolest, nepřenášejte ji na děti, mají tu svou. To ale neznamená, že se nemůžete podělit o emoce, jen se snažte „nehysterčit“ a v žádném případě na partnera neházejte špínu. Naopak o vzniklé situaci mluvte, vysvětlujte, povzbuzujte a buďte trpělivé. Nechte své skoro dospělé dítě, aby se odpovědně rozhodlo, jak se k nové rodinné etapě postavit. Možná budete překvapené, jak vyzrálého potomka máte.
 
Tátu chci a najdu si ho…
Pamatujete si na krásnou Janu Preissovou, která sama vychovávala Tomáše Holého, ve filmu „Jak vytrhnout velrybě stoličku“? A jak jí její milovaný filmový syn chtěl stále seznamovat s novými tatínky („aspoň školníka, mami…“)? Tak to není jen fikce scenáristů. Takové věci se opravdu v životě dějí. Své o tom může vyprávět i čtyřiatřicetiletá Jana Šlefrová, matka desetileté Sáry: „S nástupem Sáry do školy to u nás začalo být doslova peklo. Protože její kamarádky otce měly, usmyslela si, že ho chce taky. A začal hon na všechny chlapy v okolí. O dohazovačské akci jsem se dozvěděla od tělocvikáře. Nejdřív mě málem trefilo, ale pak mi to přišlo roztomilé. Snažila jsem si se Sárou promluvit, ale bohužel to moc nepomáhalo. Cítila se ublížená, že odmítám její pomoc. A pak jsem domů na večeři přivedla sama kolegu z práce – mimochodem hrozného protivu – a se sháněním byl konec. Možná to byla léčba šokem a ode mne potměšilý kousek, ale u nás to zabralo. Sára je ráda, že ji nikdo nepoučuje, nechce ji vychovávat jako můj nápadník a má maminku jen pro sebe. A já mám klid. Tedy do té doby, než sama potkám fajn člověka, kterého bych případně do našeho dámského kroužku přivedla…“
 
Jana Šlefrová měla štěstí, že její plán zabral, nemusí tomu totiž být vždycky. Což si myslí i psycholožka Boučková: „Je to výtečný vtip, ale nemusí vyjít u každého dítěte. Někoho by mohl naopak ponouknout k intenzivnějšímu hledání vhodného kandidáta na tátu. Ale protože jednotný postup neexistuje, doporučuji rozhodně zkoušet všechny dostupné metody. Nejdříve bychom si měly s potomkem promluvit – samozřejmě přiměřeně k věku – o tom, že shánět tatínka by se nemělo, protože je vám ve dvou přece dobře, a navíc to může být i nebezpečné zvát domů někoho cizího bez vašeho svolení. Pokud to nezabere, je dobré zapojit mužského z okolí, třeba dědu nebo strejdu – ti by mohli jako mužský příklad působit hlavně na kluky. Bude-li se totiž vašim dětem pravidelně věnovat aspoň nějaký chlapík, zmírní to jejich touhu po mužském světě a třeba se se životem jen s matkou lépe smíří. A když ne, tak radím trpělivost nebo zapojit fantazii jako u výše uvedeného případu. Dobrá zpráva je, že jednoho dne děti tátu hledat přestanou nebo jim do života díky matce přijde sám.“
 
Mirek s námi bude bydlet
Opačná situace nastává, když si domů přivede nového partnera matka. Romantické představy, že děti zajásají a novému kamarádovi-otčímovi se spontánně pověsí na krk, jsou možné buď v telenovele, nebo v jednom procentu případů, a to ještě u velmi malých dětí, nejlépe předškolního věku. Ačkoli děti po otci touží, těžko si na nového zvykají (a ještě hůř, pokud svého mají alespoň víkendově) a věk v tom hraje svou roli. Úplně nejhorší čas na příchod nového partnera do rodiny je v pubertě vašich dětí. Spolupráce z jejich strany bude nejspíš minimální. „A je to pochopitelné. Dlouho byly zvyklé mít matku jen pro sebe. To, že jim jejich jediný přístav jistoty někdo pomyslně bere, vnímají těžce, samozřejmě žárlí a o matku chtějí bojovat,“ vysvětluje psycholožka Boučková.
 
Její tvrzení dokládají i zážitky čtyřicetileté kadeřnice Petry Walbrelové, která si ke dvěma patnáctiletým dvojčatům „dovolila“ vzít přítele: „Syn Lukáš to bral ještě docela v pohodě, ale dcera Veronika mi na pár měsíců udělala ze života peklo, a přitom já jsem se tak snažila. Byla jsem s dětmi sama od jejich dvou let, nikdy jsem si domů nikoho nepřivedla, kvůli nim jsem nechtěla, neměla jsem ani přítele. A pak jsem potkala Mirka. Byl bezva, děti měl rád a navíc ony byly už skoro dospělé, měly své zájmy a já je spíš otravovala. Tak jsem si řekla, že do toho půjdu! Rok jsem s Mirkem chodila, a pak jsme se rozhodli, že budeme žít spolu. Dětem jsem to řekla dlouho dopředu, chtěla jsem, aby se poznaly. Ale už u první společné večeře v restauraci to byla hrůza. Dcera byla arogantní, drzá, vůbec jsem ji nepoznávala. Doma brečela, vyhrožovala, byla hysterická. Když se Mirek nastěhoval, bylo to ještě horší. Nevěděla jsem, co mám dělat, dokonce jsem se chtěla s přítelem rozejít. Nakonec jsme ale vydrželi a po dvou letech se to zlomilo. I když dnes už sedmnáctiletá dcera má pořád nějaké poznámky, už mi alespoň nic nevyčítá. Ale ty dva roky byly očistec…“
 
To, že vydržela a neustoupila, se Petře Walbrelové vyplatilo. Jistou neústupnost koneckonců radí i psychologové: „Matka má právo na svůj život. To, že se o děti stará sama, ji vyčerpává nejen fyzicky, ale i emocionálně. Potřebuje tak někoho blízkého. Neměla by určitě shánět tatínka za každou cenu a také si dobře rozmyslet, koho k dětem přivede, ale nárok na přítele určitě má. A děti by to měly pochopit a respektovat, zejména pokud jsou samy skoro dospělé. Takže, matky, určitě se nenechte vydírat, a pokud jste poznaly výjimečného muže, který vás miluje i s vašimi dětmi, chopte se šance! Když to nezkusíte, možná se připravíte o šanci na šťastný partnerský život. A jednou to budete vyčítat sobě i dětem.“ Na závěr shodně radí psychologové Marta Boučková i Radim Opatrný.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Co na to statistiky? Trochu varovná čísla...
• Na každých 100 narozených dětí, jich 42 zůstane do tří let bez otce.
• Plných 22 dětí ze 100 se už rodí bez přítomnosti otce.
• Na každých 100 sňatků připadá
67 rozvodů
• Ženy podávají žádost o rozvod v 70 případech ze 100.
• Nejčastěji se Češi rozvádějí kvůli „rozdílnosti povah, názorů a zájmů“.
• Nejvíce se manželé rozvádějí do 5 let od svatby, kdy jsou jejich děti ještě velmi malé.
• Jen s matkou žije v období puberty více než 60 % dětí.
• Počet dětí, které žijí jen s jedním z rodičů, je celých 952 000.
Zdroj: ČSÚ
 
Mami a kde máme tátu MY? Aneb co říct, když je dítěti...
…méně než šest
Hlavně nelhat. Tato zásada ale platí pro všechny věkové kategorie. Vymýšlet si, že tatínek je námořník, který ztroskotal, nebo lékař, který zemřel při léčení epidemie v Africe, ničemu nepomůže a vždycky hrozí, že otec se jednou s dítětem bude chtít potkat. A matka bude za lhářku…Takže mluvte pravdu. Ale obezřetně vzhledem k věku. Jak na to? „Tak určitě bych nevolil strategii tatínek s námi prostě nechtěl žít nebo tatínek má rodinu jinde. Lepší je říci sice pravdu, ale laskavou k malému človíčkovi, a pokud možno spojenou s nadějí. Třeba jako: Je mi to líto, nevím, kde je tatínek, s námi bohužel nežije, možná tě to mrzí, ale to zvládneme. A navíc máme prima dědečka a toho také každý nemá. To je bezva, že ty ho máš, viď…“ doporučuje Mgr. Opatrný.
 
…méně než třináct
Tak tady už si s prostým nevím, kde je, nevystačíte ani náhodou. Nedostačující odpověď plodí další otázky a bádání. Podle Radima Opatrného z pedagogicko-psychologické poradny je dobré říci pravdu bez okolků. Žádné přikrášlovaní, žádné zbytečné lži. Byl otec násilník, alkoholik, gambler nebo lhář? Pak je dobré, aby to dítě vědělo. Lépe pochopí, že je vlastně mnohem lepší, že s vámi nežije. Má jinde svou rodinu a k vám se nezná? Také pravdu. Jemně řečenou s ohledem na povahu vašeho potomka, ale skutečnou. I drsnější pravda je lepší než milosrdná lež, která se navíc jednou může obrátit proti vám. Nakonec vysvětlování nezapomeňte na povzbuzení, že táta není ten, co dítě zplodí, ale co se stará. A vy jednoho takového třeba ještě potkáte, kdoví…
 
…o něco méně než vám :-)
Tak jestli se vám až doteď podařilo skrýt skutečný důvod, proč jste s dětmi zůstaly samy, gratulujeme, ale je nejvyšší čas jít s pravdou ven. Rodinné tajemství by mělo vyjít na světlo. Bez zamlčování, bez příkras, ale i bez případné léty nastřádané nenávisti. Prostě svému skoro dospělému dítěti bez okolků řekněte, jaká je skutečnost. Zamlčování skutečnosti (musí ale být pravdivá – žádné zbytečné špinění), že otec volil svobodu či kariéru a ne vašeho potomka nebo že má jinde jinou ženu a na vás se prostě kdysi vykašlal, výměnou za „už jsme si s tatínkem nerozuměli“, může vést k dedukcím typu „bůhví jak to tenkrát bylo“ nebo „jestli jsi se k němu chovala tak hrozně jako ke mně, tak se nedivím, že utekl…
Takže pěkně na rovinu a s odvahou. Jestli máte se svým puberťákem dobrý vztah, tohle spolu zvládnete. Zvládali jste to doteď. A sami!!!
 
Děti z neúplných rodin byly dlouho považovány za „uzlíčky nervů“, které si stigma opuštění nesou až do dospělosti a mají tak větší sklon k závislostem, depresím, násilí a také samy nedokážou navázat a udržet plnohodnotný vztah. Trochu přitažené za vlasy? Bohužel to dlouho prokazovaly statistiky vědeckého bádání. Ale časy se mění a společenské zvyklosti se (naštěstí) vyvíjí. Což potvrzuje i provokativní studie, se kterou přišla Mavis Hetheringtonová, profesorka psychologie z Berkeley. Podle jejích závěrů se počet rozvodů v posledních desetiletích zvýšil natolik, že se jejich ničivý účinek na dětskou duši začíná zmenšovat. Když z rozvrácených rodin nebo rodin zcela bez otce pochází polovina dětí ve třídě, už to tolik nebolí. Děti se stále trápí, nějakou dobu jim trvá, než se se situací srovnají, ale nakonec to zvládnou i bez špatných prognóz do budoucna. A pak je lepší žít jen s jedním milujícím rodičem v klidu a bezpečí než uprostřed konfliktem rozhádané dvojice. Co myslíte? Nezbývá než souhlasit, nebo ne?! 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře