Mami, kde jsi? Já tě chci…

Když se vám vaše vysněné miminko narodilo, byla jste štěstím bez sebe a pro jistotu jste se od něj ani nehnula. Teď už je z miminka vesele cupitající dítě a vy byste se od něj někdy „hnula“ moc ráda. Jenže ono to nejde. Stačí, abyste šla pověsit prádlo na balkon a následuje bolestný pláč.
Mami, kde jsi? Já tě chci…
Nikam nepůjdeš!
Jdete na WC, vaše zlato bouchá na dveře a dožaduje se, abyste ho pustila k sobě. Dovolíte si jít vařit, zatímco se dívá na pohádky, a během minuty spustí pláč, kde jste. Jak ráda byste si šla zacvičit nebo na kosmetiku, jenže to nejde. Naposledy, když jste si dovolila nechat potomka jen s tatínkem, ten vám celý zoufalý po deseti minutách volal, ať se vrátíte domů, protože Honzík (Janička) tak brečí steskem po vás, že asi zboří dům. Myslíte, že přeháníme? Kdepak, tady jsou příběhy maminek, našich čtenářek.

„Když byla Stelinka menší, bylo pochopitelné, že mě potřebuje mít stále nablízku. A já se jí snažila vyjít maximálně vstříc. Byla jsem s ní vlastně pořád. Když jsem vařila, nosila jsem jí v šátku na zádech. Když jsem uklízela, přenášela jsem jí v přenosném lehátku z pokoje do pokoje. Zkrátka byly jsme spolu nepřetržitě dva roky a teď se mi zdá, že to nebylo úplně šťastné. V poslední době trochu cítím psychickou i fyzickou únavu. Potřebuji také čas sama pro sebe. Chtěla jsem začít cvičit, občas si dopřát odpoledne s kamarádkami. Tak jsem si zařídila hlídání u babičky. Jenže to vůbec nefunguje. I když je Stelinka na babičku zvyklá, tak se ode mne nechce doslova odtrhnout. Jakmile se mám k odchodu, spustí pláč, drží se mě kolem nohy, nechce mě pustit. Bohužel se vždy podvolím a raději s ní zůstanu. Ale cítím, že to není v pořádku a já sama bych také malé volno uvítala,“ svěřuje se Petra Frýdová z Kladna.

Klepněte pro větší obrázekDenisa Roštoková z Blanska zažívá něco podobného i když s jinou gradací: „Snažila jsem se, aby Bohdánek na mě nebyl příliš upnutý. Chystám se brzy do práce, tak jsem se snažila už odmalinka péči o něho dělit mezi ostatní členy rodiny. Tatínek, ale i babičky, už od prvních týdnů vozili a občas byli s malým celý den, když jsem si potřebovala něco zařídit. Do roka a půl bylo vše v pořádku. Od té doby ale nastalo peklo. Kdykoli jdu jen s odpadky a on je doma s někým jiným, spustí doslova ryk. Jdu se osprchovat a musím nechat dveře do koupelny otevřené, aby na mě viděl. V noci mě nepřetržitě volá a dožaduje se spaní se mnou v posteli, ačkoli byl odmalinka ve své postýlce. Jakmile se od něj hnu i na hřišti o jediný krok, hlasitě naříká a pláče. Už jsem z toho unavená a nevím si rady. A vůbec si neumím představit, jak to s ním bude za rok a půl ve školce…“

Docela velký problém, že? Moc se o něm nemluví, maximálně my maminky fixovaných dětí si občas navzájem postěžujeme a útrpně čekáme, že se to zlomí…Ale nemůžeme tomu trochu pomoct?
 
Fixace na matku je normální...
Od momentu, kdy se miminko narodí, je na dlouhou dobu matka středobodem jeho světa. Potřebuje cítit její blízkost, protože jedině tak se cítí v bezpečí. Zhruba kolem dvou a půl až tří let ale malý človíček zjistí, že máma je sice bezvadná, ale děti na hřišti nebo paní učitelka ve školce taky. Svět se dítěti prostě otevírá a jeho fixace na mámu pomalu mizí. Pokud tomu tak není, je třeba s tím něco dělat.
 
Klepněte pro větší obrázek

„Tak samozřejmě, každé dítě je jiné. To, jak se chová, podmiňuje zejména genetická výbava, kterou si do života přináší. Z tohoto pohledu je tedy určitá míra závislosti nejčastěji na mámu – ale může to být i na jiného rodinného příslušníka – dána už dopředu. Ovšem tak jednoduché to není, své udělá i výchova. V některých případech si za to mohou dokonce maminky samy. V dobré víře se snaží svého potomka chránit před okolím, úzkostlivě dbají, aby se mu věnovaly každou minutu a zcela se mu oddají. To vede k přehnané péči a přenášení vlastní úzkosti na dítě. Dítě je pak přecitlivělé, odmítá kontakt s okolím a stává se zcela závislé na matce. Ta si to bohužel uvědomuje až v momentě, kdy je to nepohodlné jak pro ni, tak pro dítě. To si špatně zvyká na školku, odmítá být v kolektivu, může se cítit osamocené. Samozřejmě to negativně ovlivňuje i rodinný život; zkuste žít dennodenně v plačtivých scénách,“ vysvětluje psycholog Radim Opatrný.

Milujte své dítě, ale…
Rozhodně vám nebudeme dávat zaručené rady typu „nech ho vyřvat“, „nevšímej si ho“ nebo „začni ho dávat do jeslí, však ono si zvykne“, které možná slýcháváte od „fundovaných“ kamarádek nebo příbuzenstva. Nic se totiž nemá přehánět, a náhlá nevšímavost či dokonce donucovací prostředky nic nezlepší. Nebo si snad poté, co táhnete řvoucí dítě k babičce po chodníku za nohu, volné odpoledne užijete? Spíš ne… Lepší je postupovat pomalu a už zhruba od jednoho roku. To je doba, kdy ho může bez výčitek na chvilku opouštět i nejcitlivější máma. A přenechat i ostatním členům rodiny, ať si na sebe všichni zvykají.
 
Klepněte pro větší obrázekNebuďte přecitlivělá
Podělte se o výchovu i s ostatními členy rodiny. To, že s miminkem nebudete dvě hodiny odpoledne neznamená, že se mu něco stane, nebo že vy jste špatná matka. Prostě si váš miláček zvykne i na ostatní příbuzné, lépe si k nim vytvoří vztah a vy si odpočinete. Ale bez výčitek. :-)
 
Zaveďte pravidelnost
Už s malým miminkem může babička drandit po parku každou středu. Dítě si tak osvojí nový rituál, a v pozdějším věku snadněji pochopí, že s ním je pravidelně babička a vy odcházíte. Vždyť je přece středa a má babičkovské odpoledne.
 
Nezříkejte se svých koníčků
To, že je z vás maminka, neznamená, že musíte zapomenout na všechno, co jste měla ráda „předtím“. Vyhraďte si trochu času i sama pro sebe. Je to úplně normální, že se občas budete věnovat jen sama sobě, a ne jen dítěti.
 
Voďte děti do kolektivu
Ať se vám to líbí nebo ne, dítě prostě své vrstevníky potřebuje. Nechceme vás nutit chodit do mateřských center nebo se přihlásit na cvičení s batolaty, pokud to nemáte ráda. Ale do parku byste mezi ostatní děti to své brát měla. Zvykne si tak na kolektiv, upevní si své místo mezi vrstevníky a rozšíří si obzory, že svět je i za hranicí máminy náruče.
 
Podporujte jeho samostatnost
Snažte se vést dítě k samostatnosti, aby jednou obstálo v životě i bez vás. Podporujte ho, chvalte, budujte sebevědomí a určitou nezávislost na vás. Buďte mu samozřejmě na blízku, ale nepřenášejte na něj své úzkosti, že bez vás je ztracené.

Klepněte pro větší obrázekKdyž už je závislost k neunesení
Pokud se ještě jedná o velkou fixaci dítěte na mámu, je to sice hlavně psychicky náročné, ale časem a důslednou výchovou lze vše zvrátit. Ovšem jsou momenty, kdy je závislost dítěte už spíš na hraně tzv. separační úzkosti. Co to je?

„Separační úzkost není závažné psychické onemocnění, toho není třeba se bát,. Ale je to docela závažný problém především pro citlivou dětskou duši. Je to jev, když už je závislost (hlavně) na matce za hranicí únosnosti. To znamená, že pro dítě je jen pětiminutové odloučení natolik traumatizující, že může mít následky v podobě třasu, nespavosti, špatných snů, odmítání jídla či skutečných dětských depresí. Separační úzkost se objevuje často především u jedináčků nebo dětí, které vychovává výhradně matka,“ vysvětluje PhDr. Opatrný.

S tímto typem poruchy chování malého dítka bohužel samotná maminka nic nesvede. Léčba šokem, kdy začne dítě znenadání dávat na hlídání někomu jinému, aby si zvyklo, může mít ještě horší následky na dětskou psychiku. Pokud se vám tedy zdá, že je vaše zlato na vás závislé víc než je dobré a bez vás ho přejde i chuť na čokoládu, zajděte za dětským psychologem. Není to ostuda a dobrý psycholog vám pomůže celý problém poměrně snadno vyřešit. A nebojte se, obejde se to bez indikace léků. Stačí dobrá psychoterapie a za několik měsíců je po problému.

Text: Anna Světlíková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře