Mami, já nechci, abys odešla... prosím!

Jednou to prostě přijít musí. Maminka už „nemizí pryč" jen na chvilku na nákup nebo se psem, když je tatínek nebo hlídací babička doma. Vrací se do zaměstnání a dítě se učí delšímu odloučení
Mami, já nechci, abys odešla... prosím!
Každé dítě je jiné. Některé dá mamince pusu a už se ani neohlédne, jiné potřebuje několikrát ujistit, že bude maminka celou dobu čekat v šatně.

Tří až čtyřleté dítě je relativně soběstačné, ale nástup do mateřské školky pro něj znamená velikou změnu. Je to první zkušeností, kdy tráví celý den s jinými dětmi a bez mámy. Svou roli, jak se se vším srovná, hraje i to, jestli ho v předešlém období hlídalo víc lidí – babičky, chůvy, starší sourozenci anebo bylo opravdu od rána do večera jen s mámou. A také povaha - učitelky mohou vyprávět o odlišných scénkách, kdy jedna rozechvělá máma přivede mrně do školky, dá mu pusu a ono se už ani neohlédne a radostně maže do neznáma. A jiné dítě musí ubezpečovat, že počká v šatně a pak tam také čeká, protože si ji potomek chodí kontrolovat. Nemá smysl odvážnější dítě vynášet a klíště, co se nechce maminky pustit, zatracovat. Podstatné je dodržet některá pravidla.

Nesnažte se dítě podfouknout
Možná že má dítě, které ve školce nechce mámu pustit z dohledu, za sebou následující zkušenost. Máma opravdu strašně nutně potřebovala odejít. A tak zbytek rodiny sehrál divadélko. Táta, děda s babičkou, někdy i starší sourozenci mrně zabavili, zatímco se matka potichu vypařila. Dítěti, které si na ni najednou vzpomnělo, zbytek rodiny nabulíkoval, že je maminka na záchodě. Někdy tento fígl projde, ale teď žena vyřizovala něco na dlouhé lokte a dítě zažilo šok ze zklamání. Jeho důvěra byla pryč a příště, to jest právě teď, se už jen tak napálit nenechá. Tak tudy přípravná cesta před nástupem do školky rozhodně nevede.

Sliby se musí plnit
V dětské hierarchii je na tom ve školce nejhůře ten žáček, který nikdy nejde „po O“ nebo aspoň brzy „po Spa“ a zůstává ve školce denodenně jako poslední. „Je to těžké, ale i když nemáte nikoho, kdo by vám s vyzvedáváním pomohl, zkuste aspoň jednou týdně dítě nenechávat ve školce jako poslední,“ radí psycholožka. „Třeba v pátek před víkendem. Maminky si myslí, že jim zaměstnavatel utrhne hlavu, ale většinou tak zle není.“ Co ale důrazně nedoporučuje je neplnění slibů. Když několikrát uděláte, že ráno malému neposedovi řeknete, že pro něj jisto jistě přijdete „po O“ a pak mu vysvětlujete, že vám do toho zase něco vlezlo, napácháte víc škod, než kdybyste neříkali nic. Nedodržením takového slibu totiž dítě zúskostňujete. Raději mlčte a případně ho radostně překvapte.

Loučící rituály
Pětiletý Jakub Žídek ze Semil zase v týdnu snídá výhradně ze své „školkové“ sady. O víkendu mu je jedno, z čeho si vypije čaj nebo mléko, ale v týdnu je volba jasná. Školkový talířek a hrníček na sobě mají obrázky Šreka a Fiony a dostal je od dědy s babičkou k svátku. Když měl jít do školky poprvé, maminka mu řekla, že Šrek a Fiona vždycky dohlédnou na to, aby měl dost síly. Od té doby nikdo jiný šrečí nádobí nesmí použít. Jednou se talířek někam „zatoulal“. Maminka spěchala, vytáhla jiný, ale Jakub spustil takový řev, že chtě nechtě prohledala myčku, kredenc, a nakonec se zjistilo, že někdo neznalý situace použil talířek jako podložku pro nakřáplé vejce v lednici. „Nejde ani o rozmazlenost, ani o paličatost, dítěte,“ vysvětluje psycholožka Jana Markvartová Jakubovo vyvádění. Rituály slouží k tomu, aby měl člověk aspoň v něčem jistotu. Jestliže je potřebují dospělí, aby ustáli okolní drsný svět, tak děti desetinásobně. Aby měl „loučící rituál" tu pravou sílu, musí být ovšem pořád stejný. Skládá se z různých drobností, které nezúčastněnému mohou připadat divné, ale pro dítě mají zcela zásadní význam. Uklidňují je, dávají jim pocit bezpečí, pocit, že se jim nemůže nic ošklivého stát.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře