Máma „vypůjčených“ dětí

Nejtěžší je ustát stále se opakující situace – a ustát je v klidu...
Máma „vypůjčených“ dětí
Čtyřiatřicetiletá Veronika Benešová vystudovala chemii. V pětadvaceti udělala prudkou profesní přesmyčku a stala se profesionální maminkou ve vesničce SOS. Mimo jiné říká: „Touto cestou by se neměly vydávat ženy, které trpí pocity osamělosti a chtějí si dětmi řešit svůj problém. A pak také ty, které nezvládají prohry.“

Když se nějaká žena rozhodne stát profesionální matkou, co všechno musí podstoupit?
Paní, slečna nebo dnes už i manželský pár, který se rozhodne pracovat ve vesničce, kontaktuje koordinátorku matek, musí absolvovat psychologické vyšetření, následuje přípravný kurz a praxe ve vesničce. Pedagogická rada kandidáty na pěstouny schválí, nebo ne. Pokud je kandidátka schválena, zažádá si o zařazení do registru pěstounů a podstupuje státem nařízené psychologické vyšetření. To první před kurzem je pouze pro potřeby sdružení, je to jakési první síto, aby do kurzu nešel člověk, který se pro tuto „práci“ z různých důvodů nehodí.
 
Je nějaká podmínka týkající se soukromého života maminky?
Žádná taková podmínka, pokud vím, není. Jsou maminky, které partnera mají. Jen tento vztah nesmí negativně ovlivňovat život dětí u pěstounky. Což se podle mě neděje, děti spíš vlastně žijí v úplné rodině, což je jedině dobře. Do soukromého života maminek nikdo nezasahuje, pokud se nějak negativně neodráží na dětech. Každá tráví svůj čas po svém, některé mají partnery mimo vesničku...
 
Jaké máte vzdělání, co jste dělala před tím, než jste se stala profesionální maminkou?
Absolvovala jsem chemickou průmyslovku. Nejdřív jsem dělala v pojišťovně, poté několik let v laboratoři. Pak jsem pracovala v nemocnici jako pomocná sestra.
 
Jak a v kolika letech Vás napadlo, že se vydáte cestou maminky v SOS vesničce?
Já jsem o životě ve vesničce poprvé uvažovala už v šestnácti letech. Ale úplně vážně jsem se rozhodovala až téměř v pětadvaceti.
 
Jaké vlastnosti má podle vás mít žena, která se rozhodne být profesionální matkou?
Na tohle se těžko odpovídá, protože z vlastní zkušenosti vím, že každá maminka je jiná. Ale asi musí být soběstačná, trpělivá, empatická, ale také rázná... A řekla bych, že jí nesmí chybět optimizmus.
 
Uměla jste z domova vařit? Anebo jste prošla „kuchařským kurzem“?
V rámci přípravy se kurz vaření nekoná. Vzhledem k tomu, že kandidátkám je většinou přes třicet let, tak se předpokládá, že alespoň trochu vařit umějí. Ta, která neumí, se učí „za pochodu“, protože dětem se vařit musí. Já osobně jsem něco už uměla, něco jsem se učila až s dětmi. Ovšem musím dodat, že vaření mě nebaví, beru ho jako nutnost.
 
Baví vás manuální práce?
Manuální práce, to je široký pojem. Celkem ráda žehlím a starám se o dům. Pokud se něco v domě pokazí, zkouším to spravit sama. Až když mi to nejde, žádám o pomoc správce vesničky.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Do vaší péče se dostávají děti se „špatným startem“ v tom nejdůležitějším věkovém období. Co vám připadá na práci s nimi nejtěžší?
Ustát stále se opakující situace. Ustát je v klidu. Například děti nemají přirozenou hranici „můj člověk“ – cizí člověk. Některé děti mám více než čtyři roky a stále se na ulici dají s kýmkoli do řeči a vykládají mu důvěrnosti o naší rodině. Je těžké je naučit, že si můžou kamarády vybírat, že se nemusí kamarádit s každým, a už vůbec ne s tím, kdo jim ubližuje. A taky naopak, že když ony budou někomu ubližovat, tak se s nimi ten člověk právem nechce bavit.
 
Věříte na „genetiku“? – třeba spisovatelka Tereza Boučková napsala knihu, ve které tvrdí, že jsou u romských dětí některé defekty výchovou nezměnitelné a nepřekonatelné...
Já nemám v péči romské děti, ale myslím si, že genetika hraje svou roli. A to nejen u dětí romských. Některé povahové rysy se výchovou asi nedají změnit, ale jak se které dítě bude třeba v dospělosti chovat, to se částečně výchovou ovlivnit dá. A taky záleží na tom, aby si dítě uvědomilo, že rozhodnutí dělá samo. Já svým dětem říkám: „Je na tobě, co uděláš. Jestli budeš krást, nebo ne. Jestli budeš druhým ubližovat, nebo jim pomáhat. Je to tvoje rozhodnutí.“ A doufám, že až budou větší, odrazí se to v jejich chování.
 
Procházejí maminky nějakým psychologickým výcvikem, jak s tímto „genetickým“ faktorem pracovat?
V kurzu se maminky psychologii věnují. A to jak sebepoznání, tak psychologii deprivovaných dětí. Ovšem nejlepší škola je praxe. A aby se maminky s leckdy hroznými zážitky nepotýkaly samy, máme povinné vzdělávání s psychology, kteří pracují ve vesničce. Věnujeme se tam problémům dětí všeobecně. Ovšem psychologové věnují čas každé rodině zvlášť, a tak znají naše děti, znají nás a snaží se nám pomoci pochopit se navzájem, a třeba taky poradit, co dál.
 
V pubertě se „láme chleba“. Jste připravená na to, že některé vaše dítě přes veškeré snahy a výchovné působení sejde na scestí?
Samozřejmě ta možnost, že se dítě dá špatnou cestou, tady je. A je asi o něco větší než v běžných rodinách. S tím vědomím žijeme každý den, ale myslím, že žádná máma s tím není a nebude smířená. To by si mohla rovnou říct „Nač se snažit, stejně to špatně skončí.“ Právě proto je důležitou vlastností životní optimizmus.
 
V rodině se mixují děti s různými stupni inteligence. Máte čas na individuální přístup?
Děti to takhle neberou. Aspoň já na svých dětech vidím, že každý ve škole pracuje podle svých možností. Snažím se, aby se do školy připravovaly pečlivě, když mám pocit, že někdo vyloženě lenoší, trochu úkolů mu přidám. Když někdo nestíhá a vidím, že dělá, co může, jsem ochotná přimhouřit oko a úkoly ubrat. Moje děti si úkoly dělají samy, já je pak jen kontroluji a případně vysvětlím, čemu nerozumí. Pokud je třeba něco více procvičit, věnujeme tomu čas v sobotu. Zatím to funguje, co bude dál, to se uvidí.
 
Jak dobíjíte energii a bojujete proti vyhoření? Máte šanci jít se na dvě tři hodiny projít sama do lesa a pročistit si hlavu?
Ve vesničce pracují tety. Když si chce vzít maminka volno, zastoupí ji. Takže čas na záliby máme. Já chodím hrát volejbal, občas vyrážím s kamarádkou na večeři. Také mám pár přátel už od školy, s nimiž se setkávám.
 
Jste věřící? Co vám pomáhá sebrat se, když jste unavená, smutná, zklamaná?
Já nejsem věřící. Bude to znít možná povrchně, ale když jsem unavená, odpočívám, když jsem smutná, pustím si nějaký oblíbený film nebo hudbu, a když se vrší zklamání, mám po ruce přátele a rodinu.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Aby máma dobře fungovala, musí být na prvním místě v pořádku ona sama. Jak se staráte o vlastní zdraví?
Asi tak jako každý. Snažím se nezanedbat preventivní prohlídky, a pokud cítím, že na mě „něco leze“, dělám doma jen to, co je opravdu nutné, a ostatní práci odsouvám na jindy.
 
Když žena pracuje jako úřednice a přestane ji to bavit, tak dá výpověď. Jak je to s maminkami, které zjistí, že se přecenily?
Zjednodušeně řečeno, do pěstounské péče nám děti svěřil soud, a soud může pěstounskou péči zrušit. Ovšem pokud se nějaký pěstoun rozhodne, že svěřené dítě nebo víc dětí už nechce, není to většinou rozhodnutí ze dne na den. Je to delší proces a u nás ve vesničce do toho ještě zasahuje psycholog. Takže žádost o zrušení pěstounské péče je tečka za dlouhým rozvažováním. Pro děti je to další hrozný zážitek, ale asi nemá cenu, aby byly s mámou a cítily, že je nechce, že se o ně stará z povinnosti. Já jsem ráda, že děti mám. I když jsou v kontaktu s biologickými rodiči, jsou to prostě moje děti.
 
Domníváte se, že společnost mateřství dostatečně doceňuje?
Když vidím v televizi diskuzi o tom, jak dlouhá má být mateřská dovolená, a vidím, že i u nás je trend, aby žena nastoupila co nejdřív po porodu do zaměstnání, protože v jiných státech to takhle funguje, a když vidím, že o tom nejvíc diskutují muži, tak vždycky nadávám. Když žena sama chce jít brzy do zaměstnání a nevadí jí, že se o její dítě stará někdo cizí, dobře. Ale aby neměla možnost s dítětem být, protože někdo to tak rozhodne, to asi v pořádku není. Myslím, že lidé zapomínají, že dítě potřebuje být s rodiči, Zaměstnavatelé často neuznávají ženu, která staví své děti nad práci v zaměstnání.
 
Jak reagovali vaši rodiče a okolí, když jste jim svůj záměr stát se profesionální matkou sdělila?
Rodiče byli zaskočeni. Své rozhodnutí jsem si totiž nechávala až do poslední chvíle pro sebe. Za svým rozhodnutím jsem si šla, a oni to vzali jako fakt. Vidí, že jsem se svým životem spokojená, a to jim asi pomohlo se s tím srovnat. Děti mají bezva babičku a dědečka, tak co si přát víc? Přátelé respektují mé rozhodnutí, na vztazích s nimi to nic nezměnilo. A ostatní? Bylo mi celkem jedno, co si budou myslet. K rodičům pravidelně jezdíme, samozřejmě ne všichni najednou. Máme systém, aby se všechny děti pravidelně střídaly. A také k nim jezdí na prázdniny. Mám ještě bratra, ten má dvě děti, i s nimi se setkáváme. V tomto bodě fungujeme jako každá jiná rodina.
 
A jak vypadá váš běžný všední den?
Ve všední den vstávám před šestou. Chystám svačiny dětem do školy. V půl sedmé je vzbudím, snídáme, každý se vypraví a odjíždí do své školy. Během dopoledne vyřídím, co je třeba: nákupy, úřady apod. Když není potřeba nic, tak nic nedělám. Třeba si čtu nebo dospávám. Po obědě se scházejí děti a dělají úkoly. Pak si každý udělá svou denní práci. Každé dítě má své zájmové kroužky. Kdo má zrovna odpoledne volno, tak si doma hraje nebo jde ven. Někdy s dětmi hraju nějaké hry, někdy jim čtu. Občas se odpoledne na něco dívají v televizi. Téměř každý den dělám teplou večeři, volím jednoduchá jídla, aby příprava zabrala co nejméně času. Děti se dívají na Večerníček a pak večeříme. Následuje koupání a dům utichá. Děti si hrají ve svých pokojích. Dvě nejstarší chodí spát v půl desáté, ostatní v devět. Já jsem v posteli většinou do půl jedenácté...
 
Text: Denisa Prošková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře