Od dětství jsem se na děti těšila, plánovala jsem si je brzy. Nakonec jsem prvního syna porodila v devatenácti letech. Dlouho, víc než dva roky, jsem si pak nedovedla představit, že bych mohla mít víc než jedno dítě -jak bych se jim oběma mohla věnovat?
Druhý syn se mi tak narodil až téměř po čtyřech letech, další potomci následovali postupně s rozestupem minimálně dvou let. S mužem jsme vždycky chtěli velkou rodinu, představovali jsme si, že budeme mít dvě děti vlastní a dvě adoptujeme, ale to se nám značně vymklo z rukou.
Když jsme se po čtyřech dětech dostali konečně k podání žádosti o dítě do náhradní rodinné péče, v průběhu řízení jsem otěhotněla popáté...
DĚTI ROSTOU POSTUPNĚ
Když někdo zjistí, kolik mám dětí, zpravidla se vyděsí, jak se dá péče o ně vůbec zvládnout. Nejspíš si představí sedm malých nezvladatelných tvorů, s nimiž je spousta práce a rodiče se od rána do noci nezastaví. Ale já jsem rodila děti postupně a ony postupně rostly.
Za náročnější období považuji věk od jednoho do dvou let, kdy batolata začala lézt, chodit a osamostatňovat se. V této době většinou nastaly i občasné nevraživosti, kdy roztomilé miminko začalo bořit stavby a brát věci starším sourozencům, kteří to samozřejmě nekvitovali s nadšením, ale jiné sourozenecké půtky se nám docela vyhýbaly.
Možná i proto, že jsme to s manželem vůbec nevnímali jako problém. Celá rodina se prostě těšila na další miminko, a tak se těšili i starší sourozenci, a to se nezměnilo ani po porodu.
Občas se mi podařilo „doprožít“ náročnější období batolete do konce, odpočinula n jsem si a teprve potom přišlo další n náročné batole. Těhotenství pro mě bylo n vždy příjemné, klidné období, pak přišel v porod, velmi náročný, ale mimořádně pozitivní proces.
A trval maximálně den. Období miminka mě přímo nabilo, takže jsem byla na další „nezvládnutelné“ batole dobře připravená. Náročnější období je puberta, ale i v tom nám pomáhá fakt, že máme víc dětí. Mám pocit, že se mezi sebou docela dobře korigují.
Video: Podívejte se na klidný domácí porod
Velkou výhodou je, když děti postupně začnou tvořit fungující jednotku. Se dvěma malými dětmi si rodiče nemůžou jen tak vyrazit do divadla, musejí vymyslet hlídání, někoho pozvat nebo děti někam odvézt a podobně.
My jsme prostě nechali doma čtyři pět dětí, z nichž ty starší uvařily večeři, uložily k spánku ty malé a ještě z toho mohly mít dobrý pocit, jak to skvěle zvládají. Samozřejmě jsme se snažili toho moc nezneužívat, ale sem tam nám to hodně pomohlo.
VÍC DĚTÍ, MÍŇ PÉČE
S přibývajícím počtem dětí neroste množství práce a péče o ně exponenciálně, paradoxně je to často mnohem jednodušší. Zatímco teď sedím v kuchyni u počítače a píšu, naše tři nejmladší děti hrají karty, pak spolu vyběhnou ven, třetí syn veze čtvrtého do tanečních a můj muž sedí ve své pracovně s konvičkou čaje.
Kdybychom měli jen jedno, možná by nás teď střídavě obcházelo s prosbou, ať si s ním jdeme něco zahrát nebo na výpravu do lesa. Což samozřejmě není vůbec špatné a taky to praktikujeme.
Je ovšem krása, moci se na to dívat někdy jen zpovzdálí třeba u té konvičky s čajem a nemuset zasahovat. Denní režim nesouvisí ani tak s počtem dětí, jako s naším programem. Každý den bývá jiný. Ráno nás budí školní děti.
Samy se nasnídají a připraví, jednoho z nás rodičů vzbudí pět minut před odjezdem, my jen sedneme do auta a odvezeme je na autobus. Můj muž si potom rád užívá ticho, samotu a výhled z okna své pracovny, samozřejmě opět s konvičkou čaje, pokud vezu děti já, vracím se často ještě dospat do postele.
Nejmladší dceru vzdělávám doma, je ve druhé třídě. Vstává po osmé a scházíme se v kuchyni. Často snídáme každý něco jiného v jinou dobu, poté začneme společně pracovat. Někdy společně, někdy každá zvlášť na své práci. Některé dny jedeme spolu do Prahy, absolvuje se mnou pracovní schůzky, pravidelně se scházíme s další skupinkou domácích školáků a chodíme třeba do galerií, organizujeme společné aktivity.
Odpoledne či večer se vracíme domů, dvě mladší školní děti se mezitím vrátí pěšky domů samy a připravují večeři. Jeden den v týdnu zůstává doma můj muž a je s dětmi. Cvičí s nejmladší dcerou na klavír, uvaří spolu, pak se k nim připojí i dva starší. Máme teď už vlastně jen tři malé děti.
Nejstarší syn už žije několik let vlastním životem, z hnízda vylétl už dávno, druhý právě studuje v Británii, třetí a čtvrtý studují v Praze gymnázium. Ti přes týden bydlí sami v bytě prarodičů, sami si nakupují, vaří a hospodaří. Přijíždějí na víkendy, občas i vynechají, občas se potkáme v Praze.
DĚTI POTŘEBUJÍ DŮVĚRU
Kontaktní rodičovství je skvělý koncept. Jinak na výchovu moc nevěřím, děti můžeme vést jen osobním příkladem a vlastním životem, ale láskyplná důslednost a objímání se nám osvědčily nejvíc. A také dávat dětem postupně větší zodpovědnost a kompetence. Je skvělé sledovat, jak je každé dítě jiné a směřují k zodpovědnosti za svůj život.
A velmi se mi osvědčily porody doma - to je nejspíš ten hlavní důvod tak vysokého počtu dětí. Mrzí mě, že takto nerušeně a de facto v souladu s nejnovějšími vědeckými doporučeními se v českých porodnicích dá porodit stále ještě spíš výjimečně a s velkým nasazením ze strany ženy, případně jejího partnera. Podpora partnera je samozřejmě důležitá neustále.
Můj muž je zcela plnohodnotný kompetentní otec, kromě kojení zvládal vždycky úplně všechno. Babičky jsou taky skvělé, máma mého muže dokonce s přehledem pečovala o libovolný počet malých dětí najednou. Jak děti rostou, zapojují se babičky čím dál méně, protože děti se už o sebe postarají samy.
Potřebuju pomáhat zejména kvůli své práci, ačkoli jsem nikdy vlastně nechodila do práce, vždycky jsem pracovala a jsem zvyklá pracovat s dětmi, doma nebo v terénu. S kolegyněmi z Hnutí za aktivní mateřství pořádáme už dvanáct let Festival o těhotenství, porodu a rodičovství.
V týmu je nás kolem patnácti a během pracovních schůzí máme zajištěné hlídání nebo schůzujeme rovnou v herně. Pracovala jsem i během šestinedělí a přitom nedávala dítě téměř z ruky.
FINANČNÍ NÁROKY
Možná lze naše zkušenosti popsat na syndromu žáby a vařící se vody. Tím, jak se rodina rozrůstala postupně, nevnímali jsme až takový rozdíl v počtu dětí.
Prostě jsme rodina, co má hodně dětí -a „hodně“ začíná už od počtu tři. Zatímco miminka a předškoláci skoro nic nestojí, s nástupem do školy jsme začali pociťovat finanční nároky - všechny ty cesty do školy, obědy, lyžáky, lyže, učebnice, kroužky...
Snažíme se děti podporovat ve všem, co chtějí dělat a zatím se nám to daří, ale občas se orosím, když si představím, že by je třeba zajímal golf nebo jachting. Nemám dojem, že by bylo pro nás něco složité, ani si nijak nepřipadám jako statečná matka, nikdy jsem nečelila žádným krutým nástrahám života, spíš naopak - mám pocit, že si chvílemi žiju jako v pohádce.
PETRA SOVOVÁ
Petra Sovová s manželem vychovává sedm vlastních dětí ve věku 25, 21, 19, 17, 13, 10 a 7 let. Čtyři z nich porodila doma. Nejmladší Miu učí doma a pracuje v Hnutí za aktivní mateřství, které od 15. do 21. 5. pořádá Festival o těhotenství, porodu a rodičovství. www.iham.cz
„S předsudky okolí jsem se nesetkala, lidi na nás reagují spíš pozitivně.“