Mám dítě v jeslích... Zn. Přísně tajné!

Dítě do jeslí? To je skoro jako svěřit ho Erbenově Polednici nebo čertovi. A sama se stát neviditelnou. Proč? Protože byste se za to prý měla stydět...
Mám dítě v jeslích... Zn. Přísně tajné!
Nezodpovědná, špatná, krkavčí… Také jsem si vyslechla, že jsem pomalu horší než macecha z Dvanácti měsíčků, která vyslala v mrazu a sněhu Marušku do lesa na jahody,“ vypadlo nedávno z Veroniky. „Zvláštní je, že mě takhle ocejchovala moje vlastní matka, která se kdysi zachovala úplně stejně. Třeba tím zahání svoje vlastní špatné svědomí…“
 
Veronika se nedopustila ničeho horšího, než že dala na podzim dvouletého Míšu do jeslí. „Skoro jako kdybych ho odsoudila na doživotí.“ Pochopení, toho se od svého okolí opravdu nedočkala. Jako by všichni čekali, že se bude ospravedlňovat. Taky jí trochu domlouvali: že by to proboha mohla ty tři roky s dítětem doma vydržet, že by si mohla svoje hobby odříct a něco, když už je porodila, pro ně udělat. To neví, že ho jesle poznamenají na celý život… „Ale jak z jednoho malého platu utáhnout domácnost a hypotéku, to mi nikdo neporadil. Nebo kdo se mi o malého postará, když musím do práce.“ I když je míst ve státních jeslích jako šafránu, Veronice to naštěstí vyšlo. Vlastně ani neví, jestli nemá říkat naneštěstí. Pořád to obrací sem a tam. Dokonce zvažovala, jestli to, když jí všichni tak opovrhují, nevzdá. „Ale z čeho bychom žili?“
 
Krkavčice a krkavčata
Abych pravdu řekla, nemám nejmenšího ponětí, jak se krkavčice stará o krkavčata. Netuším ani, proč když chce někdo lidskou mámu hodně ponížit, dá jí takovou nálepku. Sebekriticky přiznávám, že můj syn „musel“ do jeslí také, jiné řešení totiž neexistovalo. Do tří let mu zbývalo pět měsíců, když jsme spolu poprvé otevírali dveře nevzhledné krabice s názvem JESLE. Za „mých“ časů to sice bylo poměrně běžné, přesto jsem si dělala výčitky a potajmu utírala slzičky – za něj i za dceru, která zrovna zahajovala ve školce. V noci jsem měla zlé sny, budila se ze spaní. Ve dne jsem se děsila při každém zazvonění telefonu: Volají ze školky, nebo z jeslí? Kdo z nich je nemocný, který křičí, až se hory zelenají, že tam nebude. Nic takového se kupodivu nestalo. Jednoho jsem se ale bát nemusela: že mě okolí označí za špatnou matku...
 
Jeslí méně, dětí více
„Před 18 lety bylo u nás více než 1000 jesliček a chodilo do nich kolem 40 000 dětí. O pár let později jich bylo jen o něco víc než 50 s necelými dvěma tisícovkami miminek a batolat. Zatímco obecních a státních jeslí ubývá, dětí se rodí čím dál víc. V současné době je „in“, zůstane-li maminka s dítětem doma aspoň tři roky. A pokud ne? Zvláštní je, že nikomu ani moc nevadí, pokud si dítě nechá hlídat. Je úplně jedno, jestli si péči o robě vezme na své triko babička nebo teta a nemusí být ani pravá. Ale běda, svěří-li dítě sestrám v jeslích. Pak se očekává, že se bude cítit provinile, že se za své rozhodnutí bude stydět. „Nevím proč,“ podivuje se psycholožka Jana Procházková. „Pokud funguje, pečuje o batolátko, je s ním ráda, dává mu dost podnětů, dokáže si s ním hrát, soucítit s ním, být na ně naladěna, je všechno v pořádku. Potřebuje-li k tomu, aby se uplatnila někde jinde, dobila si baterky, není důvod, proč by se za to měla stydět nebo být považována za krkavčí mámu. V naší pověrečné společnosti se bohužel traduje řada mýtů. Jedním z nich je, že správná matka musí být doma s dítětem do jeho čtyř let. A pokud není, nelze ji počítat mezi dobré...“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Nesmyslný tlak okolí
„Představ si, Soňa už taky strčila Pavlíka do jeslí,“ vyprávěla mi tuhle známá o své kamarádce. „To fakt nechápu. Ještě z něho bude psychopatologický jedinec,“ předává mi moudrost, kterou vyčetla bůhvíkde. Jitka, která se delegovala do funkce samosoudce, poněkud „vypustila“, že její dvě děti hlídala téměř denně už od roku tchyně, zatímco ona brázdila městem a vymetala bary. A když už s nimi doma byla, šoupla je k televizi – jen aby od nich měla pokoj. To, že tam trčely i několik hodin v kuse, jí přišlo normální.
 
„Proč si to dítě pořizovala,“ podivují se často dobří lidé, když dá maminka dítě do jesliček. „Když věděla, že na to nebude mít, neměla se nechat přivést do jiného stavu,“ rozumují a roznášejí do daleka do široka své pravdy. Jak to měla vědět dopředu, už nikdo neřeší. Možná že kdyby se dala do plánování jako učitel hudební výchovy z filmových Básníků číslo tři, jezdila by na drahé dovolené, měla by auto a časem snad i to dítě. Ale tak to ve skutečnosti nechodí. Kdyby se ženy spoléhaly jen na to, že si najdou partnera, který rodinu zabezpečí, nebo až vydělají tolik peněz, aby měly dostatečnou rezervu, pravděpodobně by Česko bylo dnes na pokraji „vyhynutí“. Z jeslí se odjakživa dělá bubák. Straší se jimi maminky i děti. Říká se: „Když dáš dítě do jeslí, pokřivíš mu charakter a vyroste z něj loupežník.“ Dětem se vyhrožuje: „Když budeš zlobit, dají tě rodiče do jesliček.“ Není divu, že jak mámám, tak jejich potomkům při vyslovení tohoto názvu probíhá tělem podivné chvění. Mohou opravdu zbrzdit jeho vývoj, zkazit mu budoucnost? Aby se dítě do tří let dobře vyvíjelo, mělo by mít podle psycholožky Jany Procházkové kolem sebe jako ústřední jednu pečující osobu. Ale jestli je to máma, táta, „óperka“ či babička, je v podstatě jedno. Mohla by to být tedy i teta v jesličkách, pokud se o ně dobře stará a věnuje mu dost pozornosti. Samozřejmě nesmí mít na starosti takových drobků třeba dvacet. To není péče, ale spíš hlídání.
 
Raději budu doma
Linda v práci slavnostně oznámila, že se tři měsíce po porodu vrátí. Nechtěla ve své profesi zůstat pozadu. Ale když se malá narodila, bylo všechno jinak. „Najednou jsem si nedovedla představit, že bych ji měla ,dát z ruky‘, někomu ji svěřit, byť by to byla její ,čistokrevná‘ babička. Bylo mi úplně šumafuk, že vypadnu z pracovního kolotoče a že mě můj podlézavý kolega přeskočí.“
 
Jsou mámy, které když se za nimi měsíc před porodem zavřou firemní dveře, pustí práci z hlavy a zajímá je jenom dítě. Jiné se chtějí do zaměstnání brzy vrátit. Buď proto, že na to být s dítětem nemají, nechtějí přijít o dobré místo nebo se prostě nemohou bez profese obejít. A že jim zbývá na dítě mnohem méně času? „Pokud se mu opravdu věnují a poskytnou mu to, co potřebuje – tedy péči a lásku – pak menší intenzivní časový úsek postačí. Je to pořád lepší než dlouhodobě otrávená matka, která sleduje bednu, čte si, pije kafe. Ještě je rozladěná a rozlítostněná, že se obětovala, a teď je se svým miláčkem (jak ho před lidmi tituluje) zavřená doma. A někdy to bohužel svému chlapečkovi či holčičce dává dost najevo. Podle mých zkušeností někdy jesličky mámu a tátu suplují a jsou pro ně stejně jako jiná zařízení záchranou,“ zdůrazňuje Jana Procházková.
 
Mýty a pověry
Děti si prý stigma jeslí nesou po celý život. Co si z toho období vybavují? Zůstanou jim v paměti jen případné křivdy? Pokud se jim dostalo „normálního“ jednání a dobré péče, zpravidla se jim vybaví jen určitý výsek, nějaká chvíle či maličkost. Zatímco třeba dnes už dospělá Sofie má jesle spojené se sestrou Aničkou, která ji často chovala, Andree při pohledu na jakoukoli zmalovanou blondýnu řadu let naskakovala husí kůže. „Zřejmě jsem měla někde zasutou vzpomínku na sestru Radku. Byla na nás totiž jako ras. Když jsme hned neudělali to, co chtěla, ječela jak Viktorka u splavu. Polovina dětí se jí bála.“ Jeslovou drobotinu v pozoru neudržíte. Řevem ani tresty se to ještě nikomu nepodařilo. Ani zavíráním do sklepa, jak se prý v „dřevních“ dobách občas praktikovalo. Jesle mají špatnou pověst, a tudíž mají nevalnou pověst i mámy, které své děti jeslím svěřily a svěřují. Možná se dřív našly takové, kde to neklapalo. Báchorky se občas vyprávějí i o některých z těch současných. Většina předškolních zařízení pro ty nejmenší je ale dobře vybavena a hlavně – pracují v nich sestřičky, které své věci rozumí a dokážou se o ně dobře postarat.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Aby to nebolelo
A teď vás, maminko, čeká adaptace, oznámí vám sestřičky, když v šatně potomka převléknete. „První týdny jsou zpravidla nejhorší pro nás matky. Vzpomínám si, jak jsem se svými třemi dětmi postupně absolvovala jesličky, protože to jinak nešlo. Já plakala na jedné straně zdi, na té druhé moje děti. Ale paradoxně to ony snášely mnohem lépe než já. Nakonec jsme to přežili všichni a nemám pocit, že by si z toho odnesly nějaké celoživotní trauma,“ usmívá se doktorka Procházková. „Důležité je dát dítěti pocit jistoty a bezpečí. Když už jsme se jednou pro jesle rozhodli, neměli bychom docházení do nich jen tak přerušovat.“
 
„No tak, neplakej. Když tam nechceš, zavolám tetě a ta tě vezme k nim domů,“ utěšuje máma svého Ládíčka. Jenže další den teta nemůže a Ládíček si musí znovu zvykat. Je to pro něj velmi bolestné – a nakonec i pro jeho mámu. Znovu ho vidí plakat a sama se slzám neubrání. Vše se vlastně v bleděmodrém opakuje. Co s tím? Psycholožka Jana Procházková má poměrně jednoduchý recept. „Pokud dítě ranní loučení s maminkou v jeslích špatně snáší, měla by se pokusit zařídit si to tak, aby ho tam dával někdo jiný – třeba táta. Pak to určitě nebude tak dramatické. Dítě totiž velmi dobře vycítí, na koho jeho emoce víc působí. A na druhou stranu se naše emoce, mateřská úzkost přenášejí na dítě. I když původně úzkost nepociťovalo, pod tlakem té naší se zcela sesype. A ještě jednu velkou chybu my mámy děláme. Když našeho kulíška z jesliček vyzvedáváme, zavalíme ho soucitnými řečmi: „Ty chudinko moje, když jsi musel do těch ošklivých jeslí, já tě dnes vezmu do mekáče...“ Dítě bylo sice celý den v pohodě, ale my mu do hlavičky zaséváme myšlenku, že by si za jesle něco zasloužilo. Buď je zmatené, nebo toho začne instinktivně využívat, čímž jemu (ani sobě) neposloužíme. Ale jesličky mu samozřejmě také sednout nemusí. Jak to poznáme? „Především podle toho, jak dítě reaguje. Často pláče, začne špatně jíst, je dráždivější. Pokud se po adaptační době, asi po tý-dnu, nic nemění k lepšímu, doporučila bych, abychom se vrátili k tomu, na co je zvyklé. Na druhou stranu bych ovšem chtěla varovat před jiným extrémem. Maminky jsou někdy pod obecným nátlakem hnány k tomu, aby s dítětem zůstaly doma. Jsou nešťastné. Snaží se mu sice dál věnovat, ale není to ono. Dítě to vycítí a k prospěchu mu to zrovna není.“
 
Trápit se? To ne...
Také se někdy moříte úvahami, že jste dítě do jeslí dávat neměla, že mu ubližujete? Vyprávíte mu, jak je vám to líto a jaký že je vlastně chudáček? „Pak pracujte se svými výčitkami a dítě z toho vynechejte,“ doporučuje Jana Procházková. „My si bohužel často děti bereme jakoby v jejich zájmu jako štít pro své dobro nebo zlo. Typické je to pro spory o děti, výjimkou není ani tento případ,“ zamýšlí se. „Rozhodně se to ale nedá zevšeobecňovat. Jsou děti, kterým jesle prospět mohou, některé, jichž se to nedotkne ani negativně, ani pozitivně, a další, jimž to opravdu svědčit nemusí. Samozřejmě velmi záleží na tom, odkud a kam vaše ratolest jde. Pokud by je máma měla přehazovat od jedné ‚óperky‘ k druhé, převážet je z místa na místo, z rodiny do rodiny, je to pro jeho vývoj špatné v kterémkoli věku. Pokud ovšem bude dítě stabilně doma a pak v jesličkách, kde bude mít ,své tety‘, nedá se proti tomu nic namítat.“
 
NÁZOR ODBORNÍKA:
 
Klepněte pro větší obrázekPhDr. Jana Procházková, psycholožka, Praha
 
Optimisté říkají, že když dítě do pěti let nenaváže dobrou pevnou vazbu s jednou osobou, bude psychicky poznamenané ve smyslu deprivace. My „středňáci“ se domníváme, že do tří let a pesimisté říkají do roka. Ti, kteří prosazují extrémní názory, tvrdí, že když dítě neleží ještě neomyté na hrudníku matky, je vazba mezi ním a dítětem narušená. Podle mě je zapotřebí, aby dítě mělo ve svém útlém věku kolem sebe stabilní „osobu“ a skrze ni si přibíralo další. A pak dokonce přichází období, že čím je jeho „stádo“ větší, tím je to pro ně lepší…
 
Klepněte pro větší obrázekMUDr. Dagmar Buriánková, dětská lékařka, Jablonec nad Nisou
 
Myslím, že je každý pediatr rád, že mohou děti s maminkami zůstat doma do tří nebo čtyř let. Je ovšem pravda, že někdy život přinese situace, kdy dítě zařadit do jeslí je to nejlepší řešení (konečně téměř všechny dnešní maminky v jeslích odrostly a vyrostly). Pokud je dítě zdravé – zvládne zařazení do jeslí – prodělá si nějaké rýmy a kašle a do školky přijde o něco vybavenější než jeho vrstevníci nejen po stránce obranyschopnosti, ale i sociální zralosti. Maminka zase musí být natolik láskyplná, že dokáže dítěti po večerech a víkendech dát to, co jí uteče přes den, kdy je batole v jeslích.
 
DOBRÉ RADY PRO VÁS:

Jesle jsou tzv. zvláštní dětská zařízení léčebně preventivní péče, která pečují o všestranný rozvoj dětí do tří let. Jejich zřizovateli jsou hlavně obce. Vzhledem k tomu, že péče v jeslích je hrazena z rozpočtu zřizovatele, je na něm, jaké stanoví za pobyt dětí v jeslích poplatky. Ty se pohybují od 800 do 4500 Kč za měsíc.
 
V soukromých zařízeních dle z. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, jde o vázanou živnost „Péče o dítě do tří let v denním režimu“. Poplatek dítěte je stanoven na komerční bázi poskytovatelem. Může vás to stát i 15 000 korun.
 
Nevolejte hurá, když se v jeslích poblíž uvolnilo místo. Zeptejte se na ně známých, najděte si informace na internetu. Jděte se tam podívat. Velmi důležité je, kdo se o děti bude starat. Měl by to být někdo vzdělaný a zkušený, kdo má znalosti dětského vývoje... Jen hlídání není pro děti přínosem!
 
Nedávejte dítě do jeslí kolem 8. měsíce. V tomto období prožívá tzv. separační úzkost a bez toho, kdo o něj do té doby pečoval – většinou maminka – se neobejde. Jiné prostředí, a především změna pečující osoby, je velmi stresuje a může zanechat následky v pozdějším navazování vztahů.
 
Než je dáte do jeslí, rozmyslete si, zda chcete (bude-li se mu tam dařit), aby tam zůstalo, a zda na to budete mít. Stěhování sem tam není pro děti nejlepší.
 
Budete-li mu podsouvat, že v jesličkách je to sice hrozné, ale být tam musí, rádo tam chodit nebude. Jednou ráno se „zapře“ nohama do podlahy a už s ním nehnete...
 
Navažte kontakt s pracovnicemi jeslí. Ptejte se, jak dítě prospívá, v čem se zlepšuje a v čem ne, co pro to můžete udělat...
 
Kolem 3. roku prochází dítě obdobím vzdoru, postihnout je může už ve 2 letech. Na jeho vztahu k jeslím se to může projevit.
 
Nemáte-li jistotu, že dítě jesle zvládá, zdá se vám příliš úzkostné, plačtivé či má jiné potíže, poraďte se s dětským psychologem a pediatrem. Doporučí-li vám zůstat s ním doma, aspoň se nad tím zamyslete!
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře