[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pamatuji se, jak jsem kdysi přišla do školky a můj tehdy pětiletý syn měl bouli na hlavě, monokl pod okem, roztržený rukáv a díru v mikině. Když jsem se zeptala, co se mu stalo, s pláčem mi řekl, že mu Vojta s Adamem bezdůvodně nabančili, prostě jen tak, z legrace.
V tu chvíli mě napadlo jediné: Vrať jim to! Běž tam a dej jim taky jednu do nosu! Nejsem pravděpodobně jediný rodič, kterému právě tohle proletí hlavou. Oplácet se dá ale i jinak – to jsem zjistila postupem času.
Je jasné, že pokud se popere tříleté batole na pískovišti s dcerou vaší kamarádky o růžovou bábovičku, asi to ještě moc neřešíte, maximálně své holčičce řeknete, že to se přece nedělá a že kousání a škrabání děti bolí. Máte kluka, který kopl jiného chlapečka? Nemá smysl ptát se ho, proč ho zranil, v tomto věku nebude pravděpodobně schopen vám vysvětlit proč a spíše bude znechucen tím, že se ho ptáte.
Stačí jen důrazně říct, že agresivní jednání lidem (dětem) ubližuje. Jakmile začnete chodit do dětského kolektivu, do jesliček nebo do školky, ke střetům začne docházet možná ještě víc než na pískovišti. Více dětí, více povah, více názorů na to, jak má vypadat hra na vojáky či hra s panenkami.
Proto by vaše zlatíčko mělo umět své agresivní impulsy tlumit, mělo by vědět, že konflikt a frustrace se dají řešit i jinak než agresí. „Někdy se však v dětském kolektivu přece jen stane, že dítě je frustrované natolik, že použije agresivní chování. Pro některé děti je bohužel agresivita metodou první volby řešení každé neshody,“ říká psycholožka Tereza Beníšková.
Každé dítko, které jde do jeslí nebo do školky nebo prostě jen mezi děti někde na hřišti, by mělo také vědět, jak se má zachovat, když mu bude někdo ubližovat. „Mělo by se umět přijatelným způsobem bránit a agresivnímu chování vůči sobě zamezit.
Bylo by dobré, aby mělo z rodiny natrénované, že dokáže srozumitelně říct například: ,Nedělej mi to!‘, ,Přestaň!‘ nebo ,Mně se to nelíbí‘. Dále by mělo vědět, že pokud slova nezaberou, mělo by hned vyhledat pomoc učitelky nebo dospěláka. Některé děti je potřeba naučit se i trochu fyzicky bránit, aby si nenechaly všechno líbit,“ dodává Beníšková.
„Jaké bylo moje překvapení, když mi paní učitelka ve školce sdělila, že naše roztomilá čtyřletá Karolínka, co vždycky jen seděla v tichu u svých hraček, pokousala spolužačku a ještě jí bolestivě tahala za vlasy. Prý s ní máme promluvit,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Alena. I to se může stát – ocitnete se v roli rodičů dítěte, které ublížilo druhému. Jak říká psycholožka Beníšková, není potřeba se za to stydět a není to žádná chyba ve výchově, pokud se to nestává pravidelně.
„Některé děti to prostě zkouší a mají k agresivitě blíž než jiné. Je však potřeba dát ratolesti najevo, že takové řešení neschvalujete, společně situaci rozeberte a naučte ji i jiné možné způsoby reagování na zátěžovou situaci, vše lze řešit i jinak než agresí,“ vysvětluje. Zkuste si vzpomenout, co se mohlo přihodit, co dítko tak „rozhodilo“ – obvykle reaguje na aktuálně prožívanou situaci, bezmoc, kterou neumí řešit jinak.
„Popovídejte si s potomkem, přehrávejte si pravděpodobné zátěžové situace ze školky s panenkami, medvídky a podobně. Dítě by mělo mít z rodiny nacvičeno, že frustrující situace se dají řešit i jinak než agresivitou vůči druhému. Každé vstřícné chování a jeho sebeovládání oceňte a odměňte, tím budete žádoucí modely chování posilovat,“ říká psycholožka.
Každé dítě se někdy uchýlí k agresivnímu chování – dokonce i ten největší kliďas, kterého naštve, že mu Honzík rozbil jeho oblíbené autíčko nebo mu schoval milovaného plyšáka.
Jak říká Tereza Beníšková, agresivní reakce je jedním z evolučně nejstarších typů chování, je součástí naší lidské přirozenosti. I pračlověk reagoval na ohrožení dvěma způsoby – útokem nebo útěkem. Lidská společnost obrousila agresivitě hrany, už se nepoužívá bez zábran a očekává se řešení neshod jinými způsoby.
„Lidé (tedy i děti) se liší mírou pohotovosti k agresivnímu jednání. Někdo takto reaguje hned na první rozladění, jiný by musel zažít velmi vypjatou situaci, pak by teprve použil agresi.
I takové chování se ale dá výrazně formovat výchovou,“ vysvětluje psycholožka. Agresivitu lze tlumit a převádět na společensky přijatelné chování, je ale také bohužel možné u dítěte agresivní chování provokovat a oceňovat.
„Děti hodně odkoukávají od rodičů i sourozenců a dalších blízkých lidí, učí se nápodobou. Agresivní chování mohou děti vidět v televizi a ve filmech. Takto reagují už i malé děti. Každý rodič zažil určitě vztekající se batole, které maminku odstrkuje a například do ní buší pěstičkami. Možná některé rodiče překvapí, jak i ti nejmenší dokážou na pískovišti bojovat o bábovičku nebo kyblíček. Kluci se perou častěji, holčičky zase škrabají, koušou a tahají za vlásky,“ dodává psycholožka Tereza Beníšková.
Dítě potřebuje vědět, co má dělat, když ho někdo udeří nebo mu ublíží. Poraďte mu, jak zkrotit agresivního kamaráda, aniž by mu pohlavek nebo kopnutí vrátilo.
ČTĚTE TAKÉ: Kateřina Kristelová: „Na své dítě bych nikdy nezvýšila hlas!"