Malé živé budíčky

Nechce vaše dítě vstávat? Závidíte svým známým, že se jejich ratolesti budí samy? Ale vězte, že to není žádná lahoda, když musíte o víkendu vystartovat brzy ráno z postele…
Malé živé budíčky
Mami, maminko, probuď se!“ Do očí se vám zapíchnou dva všetečné prstíky. To se vám robátko snaží rozevřít víčka. „Vstávej, já mám hlad. A taky bych si chtěl hrát,“ chrlí ze sebe. Je neděle, šest hodin. Dobré ráno, přeji…
 
„Pojď k nám do pelíšku,“ svádíte ho se zavřenýma očima. Nakonec si dá říci a uvelebí se mezi vámi a tátou. „Třeba ještě usne,“ zadoufáte. Nikdy se to ještě nestalo a pravděpodobně ani nestane. Váš kulihrášek má naspáno. A že vy ne? To je přece váš problém. Sváří se ve vás rozporuplné pocity. Tečou vám nervy. Nejraději byste mu vynadala a zahnala ho do pokojíčku, ale dobře víte, že je to předem prohraná bitva. Vaše dítě je skřivan, což o víkendu, kdy byste si ráda přispala, není zrovna ideální. Zato během pracovního týdne, kdy „se“ chodí do školky nebo do školy, se to hodí.
 
„Náš Maxík je poměrně pohodové dítě,“ svěřuje se Valerie. „Až na to vstávání… Než ho ráno dostanu z postele, jsem úplně vyřízená nejen já, ale i on…“ Valerie už vyzkoušela ledacos, ale klouček jejím snahám úspěšně odolává. Hlavní problém bude podle psycholožky Evy Pavlíkové v tom, že každý máme „ráno“ někdy jindy.
 
„Zatímco sovy bez problémů ponocují, v noci tančí či píší knihy a ve dne pak spí, skřivani chodí spát ,se slepicemi‘ a ráno se nemohou dočkat, až vyjde slunce. Rozdíly budou i zeměpisné a společensko-kulturní. V teplých krajích je obvyklá siesta. Člověk odpočinkem ve stínu ,přežije‘ nejteplejší část dne a ,ožije‘ se soumrakem. Vztah mezi naší biologickou rytmicitou a rytmicitou společenskou je vždy kompromis. Škola, zaměstnavatel či jízdní řády nejsou příliš přátelské k sovím náturám. Ranní vstávání je nutnost, a nezbývá, než se mu přizpůsobit…“

Ovečky nepočítejte, nemá to cenu
Aby se dítěti lépe vstávalo, mělo by být vyspané. S tím ovšem podle psycholožky Evy Pavlíkové souvisí večerní rituál. Odchod do postele by měl být pro dítě co nejpříjemnější, ale zároveň jasný a nekompromisní. „Chronického ponocovače nepřimějete, aby usnul na povel, ale lze ho naučit, že večerka znamená být v posteli a že na záminky hlad, žízeň, čurání atd. mu beztak nikdo neskočí. Klade to ovšem nemalé nároky na rodičovskou tvořivost a důslednost, protože dítě se v posteli nudí a vymýšlí si opravdu roztodivné důvody k jejímu opuštění. Důležité je, aby bylo potmě a aby bylo potichu.“ A co počítání oveček, když spánek nepřichází? Doporučovali nám ho máma s tátou a jim je zase vnucovali jejich rodiče… „To nelze doporučit, protože intelektuální činnost aktivuje mozkovou kúru, a zvyšuje tedy bdělost. Lepší je třeba pustit dítěti nějakou klidnou hudbu.“

Dobře spí? Bude lépe vstávat
Mít doma skladatele Hapku, který den prospí a v noci skládá, leckterá máma by byla asi hrůzou bez sebe. Určitě by jí moc nešlo pod fousy, aby jí někdo takhle narušoval denní režim. A co vy? Také jste schopna ponocovat, ale ráno jste jako tělo bez duše? Pak nevyčítejte svým dětem, že jsou na tom stejně. Pravděpodobně v nich je zakódován váš obraz. Jenže co s tím? Dá se to nějak zlomit (i když ani s vámi nikdo nehnul)?
 
„Zlomit asi ne, spíš ,postupně překonávat‘ a přijmout jako nutnost. Rodiče musí do zaměstnání, škola začíná všem stejně. Mnoho dospělých by se jistě s chutí podepsalo pod výrok: ,Ať vstanu, kdy chci, stejně se probudím v devět.‘ Je opravdu nezbytné začít disciplínou: chození na kutě. Kvalitní spaní souvisí s režimem celého dne. Dítě málo nebo naopak příliš unavené, obtížně usíná. Dobře to znají rodiče miminek a batolat. Příliš dojmů a podnětů vede k paradoxu ,přetažení‘. Dítě je unavené, ale místo útlumu zvyšuje svůj neklid a podráždění. U předškoláka může mít stejný efekt nadměrné holdování televizi či počítači. Rozsah pozornosti takového dítěte je celkem malý – do dvaceti minut – a některé děti na obrazovku zírají podstatně déle. Mnohdy vypadají, jako by byly v tranzu. Velké množství rychle se měnících a blikavých podnětů opravdu může vést ke změněným stavům vědomí, k obtížnému usínání, nočnímu probouzení – a ve svém důsledku k neochotnému rannímu vstávání.“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Zařvat, nebo pohladit?
„Budííííčeeek!“ Známe to nejen z amerických, ale i českých filmů o vojácích. Ale ruku na srdce: nikdy se vám nestalo, že jste rozrazila ráno dveře a zakřičela Vstááávaaat!!? Začínat den pořádným leknutím, to asi není to pravé. Ale co s dětmi, které na váš pokyn ke vstávání nereagují? Jak na ně, aby se skutečně probraly?
 
Psycholožka Eva Pavlíková je pro vlídné a šetrné buzení. „Vycházím z toho, že mně by se rozhodně nelíbilo, kdyby mi u ucha někdo křičel po vojensku. Dobrou ,předbudící‘ službu může udělat denní světlo. Nejprve bych tedy rozhrnula závěsy či vytáhla žaluzie. Závan čerstvého vzduchu taky neškodí, takže bych okno i otevřela. Po chvilce by měl spáč sám registrovat, že je ráno. Takové to ,ještě chvilku, aspoň pět minut‘ nikam nevede. Naspané minuty nikoho nespasí a potom při odchodu z domova spíš chybí. Horší situace nastává, když musí dítě vstávat za tmy. Obecně platí, že bychom svého potomka měli budit s dostatečným předstihem, aby náš rituál mohl proběhnout v klidu a koordinovaně.“
 
Jak vyzrát na loudy?
Ráno? To je pěkná fuška! Je třeba vymyslet, co dát dítěti na sebe, dohlédnout, aby si vyčistilo zoubky, umylo se, nachystat snídani. Mezi tím co chvíli nahlédnout do pokojíčku, jestli už to její sluníčko spustilo aspoň nohy z postele.
 
„I když jsem se odjakživa kasala, že já budu na své děti hodná, občas jsem se neovládla a stejně jako sousedka pod námi na toho ubohého kluka hulákala,“ vzpomíná Renata. „Když se blížil víkend, byla jsem už v takovém stresu, že jsem Liborkovi vyhrožovala vařečkou a sem tam na něj šplíchla pár kapek vody. Sobota a neděle, kdy si mohl přispat, mě smiřovaly se životem, v pondělí, v úterý jsem byla ještě odpočatá, ale pak to šlo všechno nanovo.“ Renatina slova jen potvrzují, že metody, jež rodiče někdy volí, aby dítě dostali z postýlky, nejsou zrovna v hitparádě příjemností.
 
„Pokud dítě není možné vzbudit, zřejmě se nachází v tzv. NREM spánkové fázi, kdy spí tvrdě a nereaguje na žádné podněty. Vedle NREM fáze se rozlišuje ještě REM fáze. Zkratka znamená rapis eye movement a podle pohybů očních bulev pod víčky ji také bezpečně poznáme. NREM a REM fáze tvoří spánkový cyklus, jehož průměrné trvání je devadesát minut. K ránu se NREM fáze zkracují ve prospěch REM, je tedy méně pravděpodobné, že dítě ,nejde‘ vzbudit. Spíš roli ,mrtvoly‘ věrohodně předstírá. Ale i tak se hodí nějaký čas pozorovat jeho spánkové cykly. Kdy večer usíná a kdy je potřeba ráno vstávat. Překvapivým řešením totiž může být budit je o 20 až 30 minut dřív, než nastoupí další spánkový cyklus začínající NREM fází. Jakékoli fyzické násilí je týrání a přiřadila bych k tomu i to, nevzbudí-li rodiče dítě tak, aby mělo před odchodem z domu dost času na své biologické potřeby. I nepřiměřený nátlak na spěchání a popohánění někoho s pomalejším psychomotorickým tempem k výkonům, jichž není schopen, je týrání.“

Nemáte chůvu? Budete muset vstát sami
O víkendu bychom se tak rádi trošku pováleli v posteli. Ale co s dětmi? Podle Evy Pavlíkové s miminkem či batoletem moc na výběr nemáme. Jeden z rodičů bude muset své dospání obětovat. S větším dítětem, které zvládne samo na záchod, umýt si ruce a případně se převléknout, můžeme pár desítek minut získat tím, že mu oblečení připravíme večer a že bude jasně stanoveno, co smí ráno samo podnikat. „Mám nespočet zážitků se svými dětmi z doby, kdy byly malé,“ podotýká. „Jejich napodobivost toho, co se dělá ráno, byla téměř dokonalá, včetně zažehnutí plynového vařiče… To jsou věci, do kterých se malé děti mohou pouštět pouze pod dohledem dospělého. Takže vlastně ideální radu, jak spát o víkendu do oběda a zároveň být rodičem malých dětí, neznám. Tedy pokud nevstává chůva, topič, kuchař…“
 
Klepněte pro větší obrázekMgr. Eva Pavlíková, psycholožka, Brno
 
Co dělat, když chce dítě „vylehávat“ do oběda?
Pokud opravdu spí, občas bych to tolerovala. Po mimořádné sportovní zátěži během týdne, po nemoci… U malých dětí problém „pelešení“ asi není tak častý, vzbudí se, jsou aktivní a naopak se dožadují vstávání. Od školáků bych jako rodič požadovala přiměřeně včasné opuštění postele a nějakou prospěšnou aktivitu i o víkendu – dát krmení domácím zvířatům, pomoci při přípravě oběda – podle toho, co je doma zvykem a vzhledem k roční době potřeba. Tyto věci se bohužel samy neudělají ani v neděli. Dítě se nejvíc učí tím, co vidí, tedy nápodobou. Pokud uvidí otce pravidelně vyspávat a maminku od rána pobíhat (či naopak), může si z toho odvodit, že je to běžné, a tedy normální. Není podstatné, zda je „vzor“ unaven z práce, sportu či z tahu. Přiznejme si, že svým dětem obecně tolerujeme víc a rádi pro ně (či za ně) uděláme leccos. Ale kdo převezme naši dobrou vůli, až děti vyrostou, opustí pohodlné zázemí a budou žít samostatně? Před předstíráním spánku či lenošením ve snaze vyhnout se povinnostem varuji. Roztomilost potomka, který se v pyžamu, nemyt, nečesán doplazí k hotovému obědu, s věkem prudce klesá. A je to zvyk, který se věkem těžko mění…
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře