Malá reality show aneb Scénka z tramvaje

Nemám ráda mentorské poučky – co, kdy, jak dělat a říkat, co neříkat. Ale kdybych přece jen měla vyslovit kategorický rodičovský imperativ, řekla bych: Vážený a milý rodiči, chovej se před svými dětmi přirozeně! 
Malá reality show aneb Scénka z tramvaje

Všichni víme, že nejvíc děti vychováváme, když je zrovna „nevychováváme“. Že nás nejvíc lustrují, když jim neudělujeme rady a pokyny, ale když jednáme mimoděk, nerodičovsky, sami za sebe. A konfliktní situace – například setkání s „gentlemanem“ v tramvaji – jsou natřískanou studnicí „nevýchovné výchovy“…

První kapka: Setkání s gentlemanem
Nedávno jsem v narvané tramvaji kromě dvou malých dětí kočírovala i několik tašek a krabici s pizzou. Ve voze se nedalo dýchat, děti spolu s aktovkou jsem vmáčkla na jedno volné místo a snažila se přežít. Na moji snahu vpustit oknem trochu vzduchu (bylo mi zle) reagoval v nedýchatelném prostředí upravený čtyřicátník: „To vás radši pustím sednout, než abyste dělala průvan.“ Absence kyslíku mi zastřela úsudek, protože jsem nepostřehla cynický tón a s díky přijala jeho „nabídku“. Jakmile jsem dosedla, dodal: „Mně je taky špatně, když musím stát v tramvaji.“ (Jízlivost už nešlo přehlédnout.)

Druhá kapka: Všem je špatně
Mezi mnou a dětmi seděla korpulentní žena, zřejmě gentlemanova matka. S hororově sladkým úsměvem pravila, že jí je taky špatně. Od žaludku. Protože v tramvaji prý každý smrdí. Vycenila chrup: „A nejvíc špatně mi je ze smradu pizzy.“ – přitom upřela pohled na naši čtverhrannou placatou krabici, jejíž obsah považují děti za nejlepší možnou večeři.

Třetí kapka: Měla bych vystoupit?
Napadlo mě, že se tvář té dámy filmovým trikem promění, z pravidelných umělých zubů se stanou tesáky a zahryznou se mi do krku. Děti otočené směrem vzad zíraly s pootevřenou pusou – evidentně si taky nebyly jisté, jaký osud nás v následujících vteřinách potká. „Vy si asi děláte legraci…?“ zkusila jsem návrat do reality. Úsměv zhasl, hlas klesl o dvě oktávy: „Vůbec ne.“ Vzápětí gentleman verbalizoval svůj údiv nad tím, jak může ženská s dětmi a spoustou zavazadel cestovat MHD.

Poslední kapka: Oslňující vidláctví
Tak co teď? Nevěděla jsem, jak reagovat. Žena cosi zamrmlala, stojící syn k ní odeslal hlasitou odpověď: „Já tě neslyším, řekneš mi to, až budu zase sedět.“ Na jeho neskonalou trapnost a vidláctví jsem našla jediný recept: „Posaďte se, prosím, abyste si mohli povídat. Já postojím.“

Chvilka pohoršující nevýchovné poezie
Než jsme vystoupili, dětem málem vylezly zvědavostí oči z důlku. Nemohly se dočkat, až vystoupíme a až jim rozšifruju nesrozumitelnou situaci. I když jsem vyznavačkou kultivovaného projevu a nepodporuju své děti v používání sprostých slov, občas něco peprného utrousím. Beru to jako zdravý ventil. Nepohoršujte se prosím – tramvajovou záhadu jsem osvětlila stručně a s úsměvem: „Milé děti, tak takhle vypadá kráva v lidské podobě.“ – „A ten pán byl kdo?“ zeptaly se děti. „Hádejte!“ Rozesmály se taky – pochopily.

Jakou informaci bych chtěla svým dětem předat?
Že to, co možná někomu připadá jako ústupek, může být i výhrou. Nebo jinak: že není nutno přijmout nabídku ke konfliktu. Zvlášť ne od někoho, kdo si přišel jen s náprstkem, když pánbůh rozdával rozum. (Což se často projevuje odhodláním pitbula.)
Že efektivně reagovat v konfliktních situacích se učíme celý život. A že ani žádný učený rodič z nebe nespadl…
Že odventilovat se „nevhodným“ slovem není za všech okolností trestuhodné. Stokrát lepší než vypustit páru nečekaně a o to bouřlivěji. Křeč totiž nesvědčí nikomu. Ani dokonalému rodiči.

VÝCHOVA GENTLEMANŮ V ČECHÁCH 
Když jsme si doma pochutnávali na oné smrduté pizze, řešili jsme příhodu s gentlemanem a dámou pořád dokola. A proč, a jaktože... Pedagogický seminář šestiletá Zorka uzavřela testem: „Matýsku, takže co uděláš, když uvidíš maminku s dvouma dětma, ověšenou taškama?“ Čtyřletý Matyáš se zamyslel a blýsknul očima: „Řeknu jí něco hezkýho.“ Zapojíte se taky do obrody gentlemanství v Čechách? :-)

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře