Děti s diagnózou enuresis nocturna se zpravidla počuravají ve spánku. Podle profesora Jana Jandy z Pediatrické kliniky Fakultní nemocnice v Praze-Motole se zhruba 20 % pětiletých a přibližně 10 % šestiletých dětí ráno probouzí v mokré posteli. Platí to bohužel i pro 7 % sedmiletých a 5 % desetiletých školáků. Většina pediatrů považuje dítě za enuretika, počurá-li se častěji než jednou za čtyři týdny.
Jaký rozdíl je mezi primárním a sekundárním pomočováním? Při primárním pomočování dítě nikdy nezažilo období suchosti. Počurává se kvůli nějakému onemocnění od narození. Psychické problémy jsou jeho důsledkem.
Při sekundárním pomočování jsou psychické problémy příčinou enurézy. Dítě se může začít počurávat, když se mu narodí nový bráška nebo sestřička, rodina se stěhuje na zcela nové místo, stresující pro ně může být nástup do školky nebo do školy. Za počurávání mohou často i hádky rodičů nebo rozvod.
Jen aby táta neodešel...
„Už to měla zase v pyžamu,“ hlásí po příchodu do práce Ivana, máma šestileté Leničky. „Tak jsem ji v tom tentokrát nechala až do rána,“ prezentuje svou rozhodnost. Proč se Lenka počurává? Ivana si to prý nedovede vysvětlit. „Už jí večer pomalu ani nedám napít,“ svěřuje se. Přesto se žádný úspěch nekoná. „Ještě jednou a dostane pleny,“ vyhrožuje. Ani jedna z jejích kolegyň si nemyslí, že by potupné řešení mohlo pomoci, ale Ivana si stojí na svém.
Doporučení, že je nejvyšší čas jít k doktorovi, odbývá: „Tam už jsem byla aspoň stokrát a nikdy mi nepomohl…“ A psycholog? „Proč?“ diví se. To podle ní nemá vůbec smysl. Její dcera je nemocná a doktoři ji neléčí… Lenka ovšem nemá v postýlce mokro každý den. Kdyby byla její maminka trochu vnímavější, pravděpodobně by si všimla, že k tomu dojde, když se večer s tátou hádají – a to je opravdu často. Ivaně italská domácnost zcela vyhovuje a je v ní jako ryba ve vodě. Vůbec si nepřipouští možnost, že by z toho šestileté dítě mohlo být nervózní. „Vždyť se zase v noci usmíříme,“ směje se. To už ovšem Lenička nevidí. Usíná s tím, že táta splní to, co křičí: že odejde a už se nikdy nevrátí…
Kdo to má na svědomí?
Může za enurézu dědičnost? „Jen v některých případech,“ konstatuje profesor Jan Janda. „Je ovšem prokázáno, že u enuretiků je porušeno spojení mezi močovým měchýřem a centrálním nervovým systémem (CNS). Přenos zprávy od močového měchýře do mozku o tom, že močový měchýř je už plný, nefunguje tak, jak by měl. To platí také o zpětném signálu vyslaném z mozku do močového měchýře, aby ani za této situace nedošlo ihned k vyprázdnění měchýře.“
„Psychické důsledky nočního pomočování mohou narušit celý vývoj osobnosti dítěte, zejména jeho sebepojetí a sebehodnocení,“ zdůrazňuje klinická psycholožka Jarmila Turbová. „Obecně platí, že čím déle porucha trvá, tím hlubší zásah do sebevědomí se ukazuje. Včasný začátek léčby je proto klíčový – umožní předejít psychickým traumatům dříve, než začne mít váš potomek problémy v kolektivu. Zejména neléčené děti se ostatních straní – vrstevníci se jim totiž pošklebují a posmívají. Kvůli nočním příhodám si nevěří, stydí se, mají pocity viny, trapnosti a hanby a – zůstávají pořád doma…“
Kdy je to ještě normální?
V západní Africe tolerují matky počurávání svých dětí do dvou let. Čtyřleté děti jsou za ně bity. Když to nepomůže, musí podstoupit potupný rituál. Na hlavu jim vylijí vodu smíchanou s popelem, vyženou je na ulici a ostatní děti za nimi běhají a zpívají: „Adida, ga, ga, ga, ga.“ (Čuránky jsou všude.) A v Beninu? Nezabere-li bití, přijde na řadu léčba šokem. Dítěti přivážou kolem pasu žábu. To ho prý tak vystraší, že už se nepomočuje. Navahové zase u svých čtyřletých a starších potomků provádějí magický rituál: svlečené dítě se musí postavit rozkročmo nad hořící hnízdo lejska šedohnědého, vlaštovky nebo sovy… V evropských zemích – například ve Švédsku – tolerují počurávání do pěti či šesti let.
A čeští rodiče? Ti bývají většinou nepřiměřeně přísní a děti za „příhodu“ trestají. Jsou přesvědčeni, že tříletému klukovi nebo holčičce už se něco takového stát nesmí. Někdy však dochází i k opačnému extrému: domnívají se, že se to upraví samo a nechávají to být.
Stává se to i dospělým
Je mu 25. Na první pohled sebevědomý a schopný mladý muž. Vysokou školu vystudoval levou zadní, umí perfektně několik jazyků. Chytil se ve firmě, kde patří k těm nejnadějnějším.Život a kariéru má před sebou, ale teď si neví rady. Šéf by ho rád vyslal aspoň na pár měsíců do ciziny a nechápe, proč se tomu jeho oblíbenec – říkejme mu třeba Jan – zuby nehty brání.
Jan se nebojí cestovat letadlem, ani netrpí sociální fobií. Obává se, aby nevyšlo najevo, že se mu ještě občas „něco“ přihodí. Proto nebyl nikdy na škole v přírodě ani na táboře, nejezdil s dětmi víc než na jednodenní výlety, s kamarády na hory, nevzal ani lukrativní stáž v cizině. Přestože by ho leckterá dívka ráda „lapila“ do svých sítí, nemá šanci. Říkají mu Jekyll a Hyde. Ve dne zábavný, upovídaný a pozorný mladík se s přicházejícím večerem mění v nerudného samotáře, který každé pozvání na přenocování někde jinde než doma odmrští. Jan by už mohl být otcem, a přitom se ještě počurává. Není to drb ani pomluva. A není ani sám, komu se něco takového stává. Noční pomočování postihuje nejméně jedno procento dospělých – v Praze je to tedy asi 10 000 lidí… Některé z nich potkáváte každý den a vůbec netušíte, že je každá noc pro ně životní zkouškou – náročnější než maturita nebo doktorát. Většina z nich nikdy nebyla u lékaře ani psychologa. Svůj kříž si nesou od raného dětství. Proč s tím něco nedělali jejich rodiče? „Naši to neřešili,“ vysvětluje mi Jan. „Pořád lítali někde po světě a neměli na mě čas. Také si mysleli, že se to poddá. Když jsem měl někam jet se školou, psali mi omluvenky, aby se to náhodou neprovalilo, a oni neměli ostudu.“ Kdo by se ostatně chlubil s takovou lapálií?
Jaký je první krok?
Navštivte s dítětem pediatra. Vysvětlete mu, kdy se dítě počurává a jak často. Pokud dojde k závěru, že jde o enurézu primární, pošle vás s dítětem na odborné vyšetření. V případě sekundární enurézy je kolem čtvrtého roku čas navštívit psychologa, který se touto problematikou zabývá. S psychologem se ovšem můžete poradit dřív, než je nutná skutečná léčba. Probere s vámi postup při nácviku, probere s vámi výchovu. Do pěti let je vhodné začít s psychoterapií. Využívají se nejrůznější relaxační techniky, hypnoterapie a například i EEG biofeedback, který ovlivňuje aktivitu mozkových vln. Doporučení k psychologickému vyšetření a terapii získáte od dětského lékaře. Tuto péči hradí zdravotní pojišťovna.
Počurává se i premiant
Jsou děti, které se počurávají, zaostalé? V žádném případě. Pomočování nemá souvislost s inteligencí. Většina dětí i mladých lidí, které „to“ potkalo a potkává, je inteligentní a tvořivá, mnoho dospěláků má i vysokoškolský diplom. Stejně jako Jan, který teprve teď našel odvahu vyhledat psychologa. Proč s tím něco nedělal dřív? Prý se styděl. Nedovedl si představit, že by usedl do křesla a řekl někomu: „Je mi 20 a pořád se ještě počurávám.“ Co ho k tomu nakonec přece jenom dohnalo? Nebylo to zaměstnání, ani perspektiva. Prostě a jednoduše se zamiloval. A když se svěřoval se svým problémem psycholožce, kolena se mu klepala víc než u zkoušky. Uklidnil se, až když zjistil, že jí na tom nepřišlo nic zvláštního. „Dala mi naději a to je víc, než jsem očekával…“
Až bude mít Jan za sebou pět sezení, znovu se sejdeme a povíme si, jak je na tom. „Škoda že jsem to nezkusil dřív,“ zalituje. „Těch dvacet protrpěných let mi nikdo nevrátí. Až jednou budu otcem, rozhodně to nenechám dojít tak daleko a totéž bych doporučoval i ostatním rodičům, jejichž děti se počurávají…“
Nenechte to osudu
Chcete dát dítě do mateřské školy? Ve většině z nich ho nevezmou, pokud se zcela neobejde bez plenek. A základní školy? Ty nic takového neřeší. Podle jedné paní učitelky se počítá s tím, že školáci se nepočurávají. Jenže na školách v přírodě se často podle ní ukáže, že opak je pravdou. A skutečným důvodem nebývá většinou nastuzení...
Zeptali jste se nás:
Dokdy mám čekat s návštěvou u lékaře?
Noční pomočování po pátém roce už není normální. Navštivte svého pediatra.
Jak s dítětem mluvit?
Rozhodně se mu neposmívejte, věc nezveřejňujte, „nechlubte“ se s tím před dědečky a babičkami. Jde o ryze soukromou věc. Rozhodně ji však netutlejte před lékařem. S dítětem si o tom povídejte. Neříkejte mu: „Běda, když… Teď už jsi velký, tak se ti to nesmí stát…“ Povídejte si s ním o tom, co by mu mohlo pomoci.
Máme dítě v noci budit?
Buzení může přinášet úlevu v rodině, ale nemá dlouhodobý příznivý efekt na řešení obtíží.
Pomůže enuretický alarm?
Signalizační zařízení, tzv. enuretický alarm je senzor, který se dává do postýlky nebo do prádla dítěte. Při kontaktu s tekutinou (močí) by měl dítě probudit. Aby byla léčba úspěšná, muselo by dítě okamžitě vstát a jít se vyčurat…
Jak vypadá běžná léčba?
Jejím základem je to, že dítě večer pije méně než během dne. Podávají se léky snižující noční tvorbu moči (desmopresin). Více na: www.nocvsuchu.cz.
Rady rodičům:
Dohlédněte na to, aby se dítě, než jde večer spát, vyčuralo.
Pokud se bojí chodit na záchod samo, nechte mu rozsvícenou lampičku.
Dávejte dítěti pít víc přes den, nenechte je, aby se „přepilo“ před spaním.
Dopřejte mu během dne ovoce, předejdete tak zácpě, která k nočnímu pomočování přispívá.
Pokud se dítěti něco přihodí, nechte je, aby vám s výměnou nočního prádla pomáhalo.
Nekřičte na ně. Za to, co se mu stalo, nemůže.
Buďte k němu laskaví a trpěliví.
Pochvalte je za každou noc, kdy se nic nestalo.
Když se situace nelepší, hledejte odbornou (psychologickou) pomoc.