Macecha není jen zlá! Aneb jak vyjít s nevlastními dětmi

Není to zrovna lehká role a univerzální návod, jak ji se ctí zvládnout, neexistuje. Zeptali jsme se tedy odborníků i zkušených macech, jak se vyhnout alespoň těm největším přešlapům.
Macecha není jen zlá! Aneb jak vyjít s nevlastními dětmi

Když hlavičku češe, krev potůčkem teče – všichni známe ten pláč dítěte nad zlou macechou. A kdo nezná tuhle, zná macechu, která nutila Popelku přebírat hrách s popelem, nebo tu potvoru, která hnala Marušku ke dvanácti měsíčkům. Macecha navíc není ani hezké slovo (zdrobnělinu z něj nevytvoříte, i když Lotrando měl pro tu svou hezkou – maceška), sám český jazyk se k těmto osobám chová macešsky.

A přitom jsou v tom obě strany, macechy i nevlastní děti, skoro nevinně. Děti prostě o „novou maminku“ moc nestojí, a to i když se jejich opravdová maminka s rozchodem s jejich otcem vyrovnala dobře a nijak na ni nenasazuje. Ba dokonce ani v případě, že vlastní maminka už nežije. Děti chtějí svou maminku, svého tatínka a svůj život „předtím“, úplnou rodinu, mít spokojené, ničím nerušené dětství.

A stejně tak ani macechy to nemají lehké. Upřímně, která z nás sní o tom, že jednou s manželem jako bonus získá děti různého věku, o kterých neví vůbec nic? Že se nebude sžívat jen s milovaným mužem, ale rovnou i s jedním či více dětmi do té doby vychovávanými někým jiným? 

Děti, děti a zase děti 

Jenže jsou to dospělé ženy a do vztahu s mužem, který má děti, vstoupily z vlastního uvážení. Teď je pozdě plakat, teď je třeba s chladnou hlavou přemýšlet, jak konat. „Těžko dát nějaký konkrétní recept,“ krčí rameny psycholožka PhDr. Drahomíra Syrůčková. „Každé dítě potřebuje ke svému zdravému vývoji pocit bezpečí a jistoty, který mu může dát harmonický domov s těmi, kteří ho mají rádi a nepřenášejí na něj své vlastní nevyřešené problémy. To by měl mít na paměti každý rodič, ať vlastní, nebo nevlastní.“

První sbližování s dětmi většinou neprobíhá v ideálním prostředí. Matka i otec jsou ještě rozjitření po rozvodovém stresu, přecitlivělí a nervózní ve zcela nové situaci. I když se jim podaří nic z toho před dětmi neventilovat, všichni víme, jak citlivý seizmograf je dítě i v normální situaci, tím víc ve chvíli, kdy ztrácí stabilní domov.

Zkuste si představit sebe v jeho situaci – v tomhle rozpoložení vám na záda nasadí batůžek a oznámí vám, že strávíte víkend sice s tatínkem, ale také jeho kamarádkou. Táta se v poslední době chová (nejspíš) trochu jinak, v jeho novém bytě se moc nevyznáte – a tu ženskou jste v životě neviděla. Moc příjemný víkend by to asi pro vás nebyl.

„Myslete na dítě – to je dobrá poučka,“ zdůrazňuje psycholožka. Ať je vám sebehůř, ať pláčete do polštáře jako matka, opuštěná a uražená, nebo jako macecha, dotčená tím, že vás „jeho“ děti odmítají, myslete na děti. Jak jim je, jak jim pomoci překonat těžkou dobu. A myslete na to, že váš muž nejspíš, pokud jde o emoce a empatii, je něco jako moai, obří sochy z Velikonočního ostrova. A vy víte, jak to s moai je – nedá se s nimi pohnout, když je ale rozkývete, jdou skoro samy. 

Zkušenost Kristýny

 Kristýna se svou macechou vychází dobře. Když její otec po rozvodu začal žít s novou partnerkou, na víkendy, kdy u nich Kristýna měla být, ta chytrá dívka navařila a zmizela, dopřávala holčičce nerušený čas strávený s tankem. Vždycky respektovala, že Kristýna chce být s tátou, nijak se jí nevnucovala a časem zvolila geniální tah – pořídila domů psa. 

Ten balvan… 

Muž po rozvodu rozhodně stabilitou nehýří. Většinou žije v novém prostředí, sžívá se s novým člověkem, není si úplně jistý vztahy s rodinou, s přáteli… rozkývaný je ažaž. Dobře si ale jako novopečená macecha rozmyslete, jakým směrem ho vyšlete. Hodně snadné je poslat ho po rovince bez jediného kamínku, tedy cestou, na které vám život jeho děti neztěžují.

Stačí k tomu málo – možná schůzka s dětmi párkrát odpadla, možná byly nemocné, možná se matka setkání s otcem pokouší rušit, možná balvan není schopný si schůzky včas domluvit, a když si vzpomene, má už dítě jiný program, možná se dítě při setkání s otcem chová vzpurně, zlostně nebo prostě nepříjemně.

Do balvana stačí v takové situaci jen šťouchnout „rozumnou“ radou: Však je nenuť, počkej, vždyť jednou přijdou samy, pochopí to! A moai už si to šťastně šine směrem do klidu. Jenže děti můžou pochopit, že se dospělí lidé rozcházejí, ale těžko se smíří s tím, že je – z jejich pohledu – opustil nejbližší člověk. I když budete mít to štěstí, že to váš manžel nikdy nevyčte vám, připravíte člověka, kterého milujete, přinejmenším o hodně radosti. 

Rozumná žena zkrátka v téhle situaci musí zapomenout na sebe, sebrat všechnu sílu, přidat trpělivost, připravit lana a zkusit vydřít tu cestu do kopce a trním. 

 

Laskavá, trpělivá, kamarádská. Jen taková macecha má šanci být maceška 

 

Cesta trnitá 

Třicetiletá Gábina začala s otcem Michala a Markétky žít, když byly děti ještě hodně malé. Odmalička tak na ni byly zvyklé a zdálo se, že všechno bude navždycky v pořádku.

Gábina dokonce vzpomíná, jak rychle se jí změnilo sobotní ranní otrávené pomyšlení: „Ježíši, máme děti“ v nadšené: „Jé, máme děti!“ Víkend s dětmi totiž znamenal program, zábavu a radost i pro ni. Vždycky se snažila fungovat jako harmonizační prvek, vytvořit dětem příjemné prostředí, zastávat jejich zájmy i proti jejich otci. Situace se ale radikálně změnila, když se jí narodilo vlastní dítě.

Když přijdou jeho děti, věnuje se manžel jen jim, Gábinu i malou Ditu zcela přehlíží, vymýšlí program jen pro větší děti. Gábina smutně přiznává, že to nese těžce. „Nějak mi to nejde, nikdo moje snahy neocení, natož aby mi byl vděčný. Když řeknu, že na nějaký výlet nepojedu, třeba když má Dita rýmu, nikdy neslyším: Jé, to je škoda. Michal s Markétkou chtějí být s tátou a je jim jedno, jestli s nimi jsem i já.“

„Je to situace pro matku dost náročná i u vlastních sourozenců, protože tady obzvlášť platí: myslete na děti víc než na sebe, věnujte se i těm starším, i když je to vyčerpávající. Ale paradoxně se to matce někdy aspoň částečně vrátí v projevech dětské přízně, někdy až za delší dobu. Ovšem ve vztazích rodičů a dětí platí, že děti nikdy nemohou rodičům zcela vrátit to, co dali oni jim, ale poskytnou to zase svým dětem.

Je úplně normální, že děti chtějí být se svým tátou a mimino je komplikace pro jejich program. Až bude větší, bude třeba i pro velké děti zajímavé, teď je důležité být k nim laskavá a neměnit svůj původní pozitivní vztah k nim,“ vysvětluje psycholožka. 

Buďte realistka 

„Pro nevlastní rodiče je soužití s dítětem náročnější, někdy dítě odnáší to, že nejsou schopni zvládnout vztahy, které bývají komplikovanější než v původní základní rodině. Rozhodující je míra egoismu, tolerance, přizpůsobivosti, stejně jako je tomu i v jiných mezilidských vztazích,“ doplňuje doktorka Syrůčková.

Být dobrou matkou je hodně těžký úkol. Těžký i pro vlastní matku, která se s dítětem navzájem poznává od jeho prvního dne. Proč by to tedy mělo být lehké pro macechu? Buďte realistka, uvědomte si, že v nelehké situaci jste vy vlastním rozhodnutím, ale ten druhý nedobrovolně. To je dobrý první krok na cestě, na jejímž konci může být nový dobrý kamarád pro vás i pro vaše další děti. 

 

Netlačte na partnera a myslete na to, jak vše prožívají jeho děti. Na rozdíl od vás si tuto těžkou situaci samy nevybraly. 

 

Můžete být maceška 

Psychologové se shodují na tom, že by se nevlastní matky neměly za každou cenu snažit tlačit do role vlastních. Lépe je chovat se jako kamarádka, nevnucovat se, ale snažit se postupně získávat důvěru dítěte. Nevychovávat, nepřikazovat a nezakazovat, můžete ale poradit, snažit se pomoci. Nikomu však neprospěje, když se budete pokoušet si dítě kupovat, dopřávat mu věci a zážitky, které mu vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí dovolit.

Po domluvě s otcem se snažte i u vás doma vymezit hranice toho, co dítě může a co ne. Ideální by samozřejmě bylo navázat kontakt s vlastní matkou dítěte a snažit se postupovat v souladu s jejími zásadami, je to sice trochu jako z Hollywoodu, ale jde to. Netlačte na pilu – ani s manželem, ani s jeho bývalou partnerkou, ani s dětmi. Buďte trpělivá, trpělivá, trpělivá…

Příběh Hanky

Učitelka Hanka „vyvdala“ i syna z mužova prvního manželství. Její muž v náročném období počátku nového soužití a péče o dětí, které se jim brzy narodily, občas jakoby „zapomínal“ na staršího syna. Měl a má ho moc rád, ale někdy měl prostě starosti nad hlavu a setkání s chlapcem odsouval. „Nechtěla jsem, aby se vztah mezi nimi zbytečně narušil. A tak jsem se na Péťu snažila myslet i za manžela. Pořád jsem mu připomínala, aby mu zavolal, naplánoval si nějaký čas s ním… A vyplatilo se to, postupně jsme si i my s Péťou vybudovali vzájemný vztah, dokonce vystudoval peďák jako já a dnes mi často zavolá a radí se se mnou,“ vypráví Hanka. 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články