Lukášek: Když bacily řádí

Jedno dítě – jeden marůdek, dvě děti – dva. Nepotřeboval by tenhle „zákon“ novelizaci?
Lukášek: Když bacily řádí
Děti si předávají bacily docela ochotně. Možná i proto, že marodi mají výsady a více pozornosti okolí, kterou jim zdraví sourozenci závidí. U Nováků to šlo ale cestou trochu jinou.

Bacilové vězení
Zatímco Lukáškovy průdušky dělaly jakoby nic, přestože chrchlal jak velkej chlap, Verunčin krk se agresívně dožadoval obkladů, léků a klidu na lůžku, v jejím případě zcela nesplnitelného. A bylo to. Místo vysněných voňavých jarních vycházek a vyhřívání na sluníčku přišlo domácí bacilové vězení. „Moc jsme se těšili na zahrádku, kde můžu Verdu vypustit jako šelmičku z klece a na chvíli ji pustit z očí. Dlouhé a často díky sněhu náročné výšlapy, které jsme podnikaly celou zimu, totiž její nechuť k odpolednímu spánku vůbec nezměnily. Jenže zpočátku nevinný Lukáškův kašlík naše plány překazil,“ vzpomíná Stáňa, jak to vlastně začalo.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Z oka na plíce
„Tak se ještě podíváme na brášku, zavelela při Verdině vyšetření paní doktorka, přestože jeho kuckání se původně mělo zkontrolovat až o tři dny později. Tentokrát už na průduškách i plicích bylo slyšet cosi, co Stáňu i s Lukáškem nasměrovalo do nemocnice. „Naše paní doktorka totiž předvídala souvislost mezi stále hnisajícím očičkem a kašlem, a tak nás poslala na rentgen, vypráví Stáňa. „Nechtěla dávat antibiotika naslepo bez dalšího vyšetření, za což jsem jí vděčná.“ Ortel vyřčený lékaři v kladenské nemocnici však překvapil: Zápal plic – spojitost mezi infekcí v oku a na plicích – hospitalizace. „Já byla vyděšená a Lukášek vysmátý. A to mu zůstalo po celý týden pobytu ve špitále. Kdyby rentgen nemluvil úplně jinak, byl by Luky nejzdravějším miminkem nemocnice,“ líčí Stáňa, která s nadsázkou klasifikuje hospitalizaci jako dovolenou. „Když Luky bděl, bavil svou rozesmátou náladou četné návštěvy v bílém, když usnul, já jsem četla.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Po letech jsem zhltla tři knihy a stoh časopisů během jednoho týdne. Byli jsme sami v obyčejném pokoji pro maminku s dvěma dětmi. Původně jsem tam chtěla vzít i Verunku, ale pak jsme usoudili, že doma s tátou (a na střídačku s babičkou a dědou), i když bez mámy, jí bude líp, než v nemocnici. Zdá se mi úžasné, že když je tento pokoj volný, vezmou tam i zdravého sourozence, pokud je to nutné.“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Zase domácí kolotoč
Snad pro nedostatek obdivovatelů, snad následkem neblahých účinků antibiotik na střeva a vznikajících prdíků ztratil Luky doma smysl pro humor a místo odzbrojujícího úsměvu na nás vrhá brečavé krabice. „Na Verunku moje nepřítomnost opět zapůsobila, a tak mě teď nechce večer pouštět od postele a každé ráno se hned běží přesvědčit, že máma je doma. Často také leze k bráškovi do postýlky – hry na mimi ji ještě nepustily – a já jen trnu, aby mu nepřišlápla ručičku, nedej bože hlavičku. Ale choroby, jak se zdá, z dosavadních kontrol, vzaly nohy na ramena a my se konečně můžeme zase vydat do přírody. Jen doufám, že zákon: dvě děti – dva marodi platí i pro variantu ZDRAVÍ.
 
Rostu jako z vody:
 
po porodu: výška 52 cm, váha 4153 g
v 5 týdnech: výška 56 cm, váha 4950 g
v 9 týdnech: výška 62 cm, váha 5600 g
v 13 týdnech: výška 63 cm, váha 6300 g
v 17 týdnech: výška 66 cm, váha 6900g
 
Vyznání mamince
 
Moje maminka je babička! Asi ne úplně typická. Vnoučata nezahrnuje dárky, nešišlá na ně, ani 3x denně nevolá, jak spíme, jak jíme či jak jdou prdíky. Zavolá občas, místo darů přiveze lentilky a banán a těší se, až děti povyrostou. Myslím, že není miminkovská. O to víc se ale těší až budou děti dost velké, aby s ní vyrazily pod stan nebo na houby. Mazlit miminka jí prostě tolik nebaví.
 
O to víc mě ale překvapila po mém druhém porodu. Manžel odjel 3 týdny po narození Lukáška na zahraniční služební cestu a já věděla, že těch 14 dní mě rodina samotnou nenechá. Že tu bude moje maminka, je přece tak samozřejmé. Celých 14 dní mně a Verunce vyvářela, Lukáška přebalovala, chovala (byl hodně uplakaný), uspávala… prostě dělala, co mohla, abych se já mohla věnovat naší nešťastné žárlivce. Prvních 9 dní naší společné mateřské mi Lukáška v noci nosila přebaleného a po nakojení ho zase uspávala. Někdy nezabral celé 2 hodiny až do dalšího krmení. Takovýhle každonoční maraton plus celodenní hraní, mazlení a procházení s Verunkou bych asi nepřežila. Když to teď tak spočítám, ona tenkrát spala mnohem míň než já. Pak musela do práce, tak už mi Lukyho přinesla jen když se v noci probudil poprvé (taky už spal mnohem lépe, takže to bylo kolem půlnoci) a on pak už zůstal u mě. Odpoledne z práce přijela, navařila, pomohla s koupáním, uspáním, úklidem … a tak pořád dokola, dokud se manžel nevrátil domů.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Kolikrát jsem si i vyčítala, že Luky je přece můj a měla bych být u něj vždycky já, a že spousta jiných to zvládla, tak já bych to taky měla dokázat. Když se narodila moje o pouhých 18 měsíců mladší sestra, jezdila k mámě pomáhat zase její maminka. Takhle to v rodině asi má být a snad i já budu jednou s láskou pomáhat svojí Verunce.
 
Teď, když už jsme dávno z nejhoršího venku (opravdu už?), je zase babičkou těšící se, až to její nejmladší vnoučátko obuje holinky, vezme košík a zavelí: Babičko, jdeme na houby…
 
Tak maminko-babičko moooc děkuji za všechnu tu lásku i péči od narození až do teď … a prosím tě, NEBUL!
 
Stáňa
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře