Bývalá moderátorka pořadu EXTRA na TV Prima Lucie Výborná má doma třiapůlletou dceru Vanesu. Spolu se svým mužem, zápasníkem sumo Jaroslavem Pořízem, touží po dalším dítěti. Jistě nejen proto, že by konečně ráda napsala druhý díl knížky Fit maminka, která má být především o sourozeneckých vztazích a dětských hrách.
Už je to tři a půl roku, ale přesto - vzpomenete si někdy, jaké to bylo, když se Vaneska narodila?
Vzpomenu si na to často, protože jsem nikdy v životě nezažila větší euforii. Byla jsem v takovém stavu opojení a naprosté blaženosti, že jsem nespala tři noci po sobě. Nepomohl ani prášek na spaní, který jsem si druhou noc od sestřičky v porodnici vzala. Neustále jsem se na malou dívala, byl to nejkrásnější den mého života.
Jaký byl porod?
Poprvé jsme k porodu jeli předčasně, a protože jsem podruhé nechtěla vypadat jako hysterka, s dalším odjezdem jsem dlouho váhala. Když už jsem byla celá zelená a opravdu mi nebylo dobře, vyzýval mě manžel, ať už konečně jedeme. Odmítala jsem. Pak se mě přestal ptát, v deset večer mě naložil do auta a hodinu po půlnoci se dcera narodila.
Byl manžel u porodu?
Byl, ale až dodatečně mi přiznal, že tam seděl v polomrákotách. Já jsem z něj celou dobu cítila jistotu a pohodu. Držel mě za ruku a nepůsobil nervózně.
Jaká je Vaneska?
V mnohém je určitě po Jardovi. Muž je velmi uzavřený člověk, nemá mnoho přátel a není typ do velké společnosti. Také na Vanese vidím, že se příliš nechce kamarádit s dětmi. I proto jsem ji dala už loni na pár hodin do školky. Potřebuje být ve společnosti, musí si zvykat. Možná by si lépe rozuměla se staršími dětmi. Na svůj věk totiž velmi dobře mluví. Odmalička jsem ji učila správné mluvě. Někdy jsem to s tou výslovností a dikcí až přeháněla. Dnes umí všechna písmenka včetně „r“ a „ř“. Jen s těmi dětmi je trošku problém.
Možná by jí pomohl sourozenec…
Doufám, že to bude brzy.
Dali jste Vanesku do anglické školky?
Ano, a nemá tam žádný problém. Můj manžel na ni mluví anglicky odmalinka. A já ji vozím odevšad anglické knížky. Kromě anglických má i ruské knížky, protože tchyně je Ruska.
Jaký je váš muž táta?
Ze začátku moc nevěděl, jak na miminko. Ale teď už jsou spojenci, hrajou si spolu a občas se proti mně i spiknou. Jsem ráda, protože někdy mám pocit, že je na mě Vanesa hodně fixovaná. Baví mě si s ní hrát, hodně se jí věnuju, i když si uvědomuju, že by jí prospělo, kdyby se dokázala zabavit i sama. Ale na druhou stranu si říkám, že už to nebude dlouho trvat a nebude mě tolik potřebovat.
Mnoho let jste moderovala na Frekvenci 1. Za jak dlouho po porodu jste se k mikrofonu vrátila?
Před porodem jsem v rádiu hrdě prohlašovala, že po šestinedělí okamžitě nastupuju. Měla jsem tam tehdy hodinový pořad každý všední den a myslela jsem, že to hravě zvládnu. Po porodu jsem ale vůbec neměla chuť od malé odcházet, a tak jsem nástup neustále odkládala. Nakonec jsem se vrátila tři měsíce po porodu, protože mi zavolali, že už mě opravdu potřebují. Vysílací studia jsem měla v Legerově ulici, kde jsou neustálé kolony aut, tak jsem radši jezdila na motorce, abych byla rychleji doma. Stihla jsem odvysílat a vrátit se na další kojení.
A zároveň jste ještě dopisovala svou knížku Fit maminka. Nebylo to náročné?
Nebylo by, kdyby Vaneska normálně spala. První rok jsem se s ní vůbec nevyspala. Ale zvykla jsem si, a stačilo mi spát tak tři hodiny denně. Když náhodou Vaneska usnula, já psala.
Ve Fit mamince píšete o tom, jak se udržet fit do porodu a jak se po porodu vrátit do formy. Kolik jste přibrala během těhotenství a měla jste pak problém po porodu nadbytečná kila shodit?
Přibrala jsem asi dvanáct kilogramů, ale šlo to lehce samo dolů.
Proč jste vlastně Fit maminku napsala?
Jsem sportovec, a když jsem přišla do jiného stavu, chtěla jsem si něco přečíst o tom, co si můžu dovolit. Ale nikde jsem to nenašla. Netroufla bych si to ovšem napsat sama, našla jsem si tým několika odborníků, kteří se podobnými tématy intenzivně zabývají - od porodníka, přes porodní bábu, která cvičí dvacet let s těhotnými, až po experta na výživu a další.
A chystáte už druhý díl?
K tomu potřebuju druhé dítě, ale už to mám promyšlené. Nebude to tolik zaměřené na fitness, ale na děti samotné - na sourozenecké soužití, na hry s dětmi a podobně.
Říkala jste, že jste sportovkyně. Vedete už malou ke sportu?
Od šestinedělí plave. Na plavání opravdu věřím, Vanesa je otužilá, hned tak ji neofoukne, nebývá skoro nemocná. Plavání je skvělé i na koordinaci pohybů. A začala jsem s ní chodit i do Sokola, to je jedno z mála míst, kde mohou začít se sportem i tříleté děti.
Sama máte zálibu v adrenalinových sportech. Neřekla jste si po porodu: musím už přestat, aby se mi něco nestalo?
To ani ne. Baví mě lezení, potápění a mám ráda jachting. Vím, že pokud dodržím všechna pravidla, jsou rizika minimální. Ale po porodu jsem neměla na sport ani pomyšlení. Teprve když byl Vanese rok a půl, tak mě kluci, s nimiž dělám technické potápění, vytáhli do Rakouska k jezerům. Tehdy jsem poprvé na dva dny odjela.
Jak jste se bez dcery cítila?
I když to bylo těžké, zvládla jsem to. Alespoň jsem si trochu odpočinula. Ale pokud to jen trochu jde, vždy ji beru s sebou. Jedeme třeba na víkend ke kamarádům do Adršpachu, já tam vylezu na nějakou skálu a ona si zatím dole hraje na písku. V květnu jsem ji vzala s sebou na jarní regatu do Chorvatska. Každý den byla jedna rozjížďka, to se Vanesce věnovala babička, jinak jsme byly spolu.
Už jste s malou i letěla, dokonce až do Japonska. Jak snáší dlouhé cesty?
Zvládla to bez nejmenších problémů. Cestovali jsme za manželem, který v Tokiu několik měsíců pracoval. Myslím, že od určitého věku není nic lepšího než s dítětem cestovat. Nemá cenu sedět doma a ukazovat mu na obrázku, jak vypadá velbloud nebo kráva. Je lepší mu to ukázat přímo. Stejně tak je fajn vzít dítě do letadla a udělat mu z cesty dobrodružství. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Benigniho snímek Život je krásný - otec tam vymyslí v koncentráku bojovku svému malému synovi a připraví mu tak dobrodružství místo utrpení. Děti vnímají každé dobrodružství pozitivně, ať se odehrává kdekoliv.
Jste šéfredaktorkou cestovatelského magazínu, pracovala jste v rádiu, uvádíte televizní magazín. Jak se díváte na svou profesionální budoucnost?
To je těžká otázka, hodně o tom přemýšlím. Člověk se potřebuje posouvat někam dál. Ale já jsem teď především máma, a ještě dlouho budu. Snažím se hlídat si čas, který trávím s dcerou, to ostatní je jen navíc. Mou nejbližší vizí do budoucna je druhé dítě.
Za dveřmi je Mikuláš. Přijde i k vám?
Mikuláše nesnáším. Říkám si, co asi cítí malé dítě, když mu najednou do bytu vtrhne Mikuláš s čerty v zádech. Domov je jeho jediným bezpečím, útočištěm, zázemím. To je jako kdyby k vám do obýváku, zatímco sedíte s manželem u sklenky vína, najednou vtrhli maskovaní lupiči. K nám Mikuláš nepůjde ani náhodou. Bude stačit, když se na něj podíváme z okna. Ale do domu mi nesmí.
Ale Vánoce uznáváte, ne?
Jistě, jsem dokonce vánoční člověk. Miluju betlémy, jesličky, je to křesťanská tradice. I když jsme si ji sami nevybrali, vyrostli jsme v ní, připomínaly si ji naše prababičky a babičky, je to naše součást. Vánoce jsou podle mě o tom, že seberete to nejlepší, co v sobě máte, a někomu to dáte. Kdyby to tak bylo v životě pokaždé, žilo by se nám jistě snadněji.