Lola je ještě malá, ale David jako správný kluk asi hrátky „v terénu“ miluje, že?
Máte pravdu, na dětská hřiště a do heren chodíme často. Bydlíme na sídlišti, Davídek se rád druží a je hodně aktivní, potřebuje se vydovádět a tahle místa jsou pro něj ideální.
Patříte mezi maminky, které si rády předávají zkušenosti, nebo se držíte spíš stranou?
Přiznám se, že se moc nedružím. Rozhodně nemám nic proti ostatním maminkám! Nemusí se to zdát, ale jsem introvert, a když se mi někdo nepostaví přímo do cesty, kontakt nenavazuji.
Patřím spíš k těm maminkám, které si s sebou na hřiště nosí knížku a jen po očku sledují, jestli je jejich dítě v pořádku.
Idealizuji si, že tento model bude pokračovat i letos na jaře a v létě, jen s tím rozdílem, že vedle lavičky bude roz v kočárku v klidu odpočívat Lola. Ale uvidíme, jaká bude realita. uvidí
Registrovala jste i s knížkou v ruce nějakou kuriozitku, něco inspirujícího, co vás právě na hřišti dostalo?
Spíš než něco zajímavého a inspirujícího si z veřejných prostor občas odnáším rozčarování z toho, jak se někteří rodiče k dětem chovají. Řvaní, nadávání, přikazování, jak si děti mají a nemají hrát. Je mi z toho někdy smutno.
Kam plánujete s dětmi vyrazit, až se víc oteplí?
Máme krásný apartmán na břehu Lipenského jezera v Lipně nad Vltavou. Byli jsme tam naposledy na přelomu roku a teď po šestinedělí se tam opět chystáme. Jsou tam dlouhé a pohodlné cyklostezky a už se moc těším, až se po nich budu projíždět s kočárkem.
Také bych se ráda vrátila ke svému oblíbenému běhání a právě na Lipně k tomu bude ideální příležitost. Pro Davídka je tam také spousta možností, jak se zabavit. Jinou destinaci pro jarní výlety zatím neplánujeme.
S Lolou máte za sebou šestinedělí. Jaké to bylo před čtyřmi lety, kdy jste si přivezla z porodnice Davida?
Období šestinedělí vám ze své vlastní zkušenosti naštěstí nebudu popisovat jako náročné týdny s minimem spánku. S Davídkem jsem se v šestinedělí nudila a hypnotizovala ho, ať se už probudí, abych s ním také zažila nějakou akci.
Vidíte, a to se říká, že kluci o sobě umí dát pořádně vědět. S Lolou tomu bylo jinak?
Kdyby Davídek nebyl doma, tak by to bylo podobné. Byl ale s námi, nechodil do školky, aby si nepřipadal odstrčený, a s ním se doma vážně nudit nestihnu. Lola hodně spala, v noci i přes den. A plakala minimálně, jen k večeru, když ji trápilo bříško.
Jak David reagoval na to, že bude mít sestřičku?
Nevěděli jsme, jestli čekáme holku, nebo kluka. Davídek si zpočátku nepřipouštěl jinou variantu, než že bude mít bráchu. Ke konci těhotenství už spekuloval, že by mu ségra nevadila.
Těšil se moc, ale i když už mu bude za pár týdnů pět, neuměl si představit, co přesně ho po narození sourozence čeká. Samozřejmě jsme si o tom povídali, ale realita je v dětských očích jiná.
Žárlí na Lolu?
Spíš občas těžce snáší, že už mu nejsem plně k dispozici, kdy si zrovna zamane, a že si s ním nemůžu jít hrát pokaždé, kdy mě o to poprosí. Není moc trpělivý a nerad na něco čeká. Na Lolu je ale moc hodný. Vědomě by jí neublížil a snaží se mi hodně pomáhat, až mě to někdy dojímá.
Váš manžel je profesionální sportovec. Společného času asi moc nemáte. Snaží se občas pomoci, když má volno?
I když se snažím hodně se synkovi věnovat, přece jen už teď musím dělit pozornost mezi dvě děti. Manžel mě v některých věcech s Lolou zastoupit nemůže, a tak velmi oceňuji, že se snaží sám zaplňovat chvíle, kdy Davídkovi nemůžu být správným parťákem.
Davídek tátu zbožňuje a kluci si spolu svoje chlapské chvilky vždy skvěle užívají. Letos společně často jezdili na jednodenní lyžování na Špičák a to byly hezké hodiny i pro mě. (směje se) Oni byli spokojení, sportovně vyžití, já si zase mohla užívat čistě holčičí chvilky.
A jak si tatínek užívá svou princeznu?
Tatínkovy chvíle s dcerou jsou zatím omezeny na odříhnutí po kojení, krátké mazlení a případné přebalení. Jejich společné aktivity se budou teprve postupně rozšiřovat. Manžel si dceru moc přál a je stejně jako já nadšený, že se nám holčička povedla a že je zatím tak moc hodná.
Jakou nejúčinnější výchovnou radu jste dostala?
Po narození Loly mi kamarádka kladla na srdce, ať ve vypjatých situacích upřednostňuji prvorozeného. Věřím, že je v tom kus pravdy. Ostatně různé rady se na mě valí ze všech stran, z televize, časopisů, od maminky, babičky, kamarádek… A víte co?
Hádám, že nakonec dáte na intuici?
Přesně tak. Mám svou hlavu. Někdy dost tvrdou. (směje se) V konkrétních situacích se stejně zachovám podle svého uvážení. Co platí (platilo) na jedno dítě, nemusí platit na druhé. Ráda si nechám poradit, různé rozumné rady mi leží v hlavě, ale zcela jim nepodléhám.
Baví mě ale tipy ostatních maminek. Ráda se nechám inspirovat tím, které plenky či krémy se osvědčily, jaké fígle fungují na uspávání…
Jak byste se za uplynulých pět let ohodnotila jako máma? Udělala byste něco jinak, nebo jste spíš fatalista a berete vše, jak to je?
Takové hodnocení je opravdu obtížné. Jsou chvíle, kdy si klepu uznale na rameno a mám ze sebe radost, že se mi tohle a tohle povedlo a že z Davídka roste vychovaný a slušný kluk. Pak jsou ale situace, které absolutně nezvládnu, a moc si je vyčítám.
Mrzí mě, že někdy nejsem trpělivější a Davídka zbytečně příkře okřiknu a že ho stále stresuji tím, jak někam pospícháme… Jsem ráda dochvilná, ale od té doby, co jsem mámou, se mi včasné příchody tolik nedaří, nebo daří, ale s vypětím všech sil.
Nemyslím si, že bych zpětně udělala něco zásadně jinak. V roli mámy se stále něčemu učím a každá chyba, kterou si uvědomím, mě ponaučí. Davídek mi nedávno řekl, že by jinou maminku nechtěl, že jsem ta nejlepší na světě. To je pro mě ta největší odměna.